To byl rok...
Publikováno - 31.12.2021
Uff, ani jsem se nenadála a rok je zase pryč.
To byl ale rok...
Smutný, veselý, pracovní, láskyplný, zábavný, plný smíchu, ale i slz.
Hlavně neskutečně rychlý.
Přinesl toho mnoho, dobrého i zlého. A taky odnesl.
Ale pěkně popořadě.
Začátek roku 2021 pro nás byl velmi smutný. Přišlo to, co jsme čekali. Potrat. Čtvrtý v řadě. Tušila jsem skoro od začátku, že to tak dopadne. Virové onemocnění na přelomu 4. a 5. týdne těhotenství nevěstí nic dobrého.
Bylo mi hrozně, fyzicky i psychicky.
A to jsem na začátku ani zdaleka netušila, že se to se mnou potáhne až do června.
Neustálá rezidua (zbytky), v březnu jsem podstoupila hysteroskopii s odstraněním zbytků, jenže v zájmu zachování dělohy a jejího neporušení tam část musela zůstat. Většina se odloučila s menstruací ale kousek tam stále zůstával a zůstával, až jsem na začátku června podstoupila další hysteroskopii. A po ní jsme konečně dostali zelenou, že se můžeme začít snažit.
Léto začínalo a moje nálada i přes tu dobrou zprávu byla hodně mizerná. Blížil se totiž termín porodu a navíc jsme měli přírůstek v rodině.
Navenek jsem se tvářila, jak jsem v pohodě a doma jsem tajně plakala.
No, občas jsem spíš řvala jak želva.
I přesto jsem se snažila si léto užívat a najednou, jako mávnutím kouzelného proutku, se vše zlomilo, a já byla šťastná, že jsem, kde jsem a tak jak jsem.
Jak jsem psala v minulém článku, koupili jsme si skútry a pro mě každá jízda byla jedno velké dobrodružství.
Byla jsem jako malé dítě, které se učí jezdit na kole. Taková radost, když mi to konečně šlo.
Jak už víte z minulého článku, nakonec se i to těhotenství podařilo.
Jenže po dobré zprávě musí přijít ta špatná.
7.12.2021 - ještě ráno den jako každý jiný.
Ovšem velmi rychle se změnil v noční můru.
Sárinky zdravotní stav se z minuty na minutu prudce zhoršil, dávali jsme jí šanci, ale večer jsme to vzdali a nechali jí píchnout vysvobozující injekci.
Popisovat celý den teď nebudu, chci jí věnovat celý samostatný článek jako Ájince.
Hlavně jako vzpomínku pro sebe.
Podzim se překulil pomalu do zimy, týdny běžely, i když mně se spíš táhly jako žvýkačka.
Každé dva týdny jsme jezdili do Prahy na injekci a občas na kontrolní ultrazvuk.
15.12.2021 konečně přišel ten velký den, dostala jsem těhotenskou průkazku.
Pro mě další milník.
Byla jsem ale trochu zklamaná z jedné věci a to ze vzhledu průkazky.
O dva dny později jsme jeli do Prahy na injekci a odběr krve a setkali jsme se s Ditou, se kterou nás dal dohromady instagram a IVF.
A protože jsme úplně stejně těhotné, bylo to jak, když se sejdou dvě kvočny. Péťa se jen smál.
Dity první otázka byla: "Tak co, už máš těhotenskou průkazku?”
Já: "Jooo, a ty?”
D: "Taky, a jakou máš?”
Já trochu zklamaně: "No právě, že mám tuhle hnusnou, skládací. Já chtěla ten notýsek.”
D. začala hledat svoji průkazku a nadšeně hlásá: "Já mám notýsek.”
Já: "Achjo.”
Péťa: "Počkat, přestávám se orientovat, v tom je jako nějaký rozdíl?”
Já: "Jasně, notýsek je lepší.”
P: "Aha, takže jestli to dobře chápu, tak je to něco jako iOS (Apple) a Android. Dita má iOS a ty máš Android.”
Já: "No, lépe bych to neřekla.”
Vyměnily jsme si dárky, řekly jsme si termíny dalších kontrol a bohužel se docela rychle rozloučily.
O pár dní později, 21.12. jsme pro změnu zase jeli do Prahy.
Měla jsem domluvený poslední ultrazvuk u mé milované paní doktorky z CARu, tentokrát ale u Apolináře, kam taky občas chodí pracovat.
Tahle naše paní doktorka je anděl.
Udělala mi ultrazvuk, řekla mi, že placenta nasedá na zadní stranu a že je vše v pořádku.
Když to naše miminko viděla, i paní doktorka, která jich denně vidí spoustu, se smála.
"Leží tam jak na lehátku na pláži,” říkala jsem a dr. se smála a říkala: "Ano, naprostá pohoda.”
Dr.: "Kde budete rodit, víte to už?”
Já, překvapená touto otázkou tak brzy: "Asi v Pardubicích.”
Dr.: "Dobře, nic se už dít nebude a všechno bude v pořádku, ale kdyby náhodou, volejte, všechno zařídíme tady v Praze.”
Vytiskla mi obrázek našeho plážového povaleče, popřály jsme si hezké Vánoce a vše nej do nového roku, já jí předala malinký dáreček jako poděkování za její nadstandardní péči a rozloučily jsme se.
Vyšla jsem ven a hned jsem ukazovala Péťovi obrázek a hlásila mu: "Koukej, to je náš plážový povaleč.”
A taky jsem mu říkala, co říkala paní doktorka a zakončila jsem to:
"Nechci zkoušet, jestli to myslela vážně, ale je to od ní moc milé a mě to zase o něco víc uklidnilo.”
A od Apolináře jsme mazali na objednaný screening.
Na odběru krve jsem byla toho 17.12. a teď mě čekal ultrazvuk a sdělení výsledků.
Původně mi do telefonu bylo řečeno, že půjdu k nějakému panu doktorovi. Na odběru krve mi ale sestřička sdělila, že půjdu k paní doktorce.
Nevím proč, obvykle to nedělám, ale zadala jsem si paní doktorku do googlu.
Odborník to rozhodně je, fetální medicína je její doména.
Ovšem, recenze na paní doktorku, jako na člověka, se dost lišily.
Závěr byl takový, že asi dost záleží, jak se paní doktorka vyspí.
Začala jsem mít strach, co nás čeká.
Po naší dr. z CARu a mojí obvodní gynekoložce, které jsou empatické a milé, příjde na nejdůležitější moment, kdy miminko uvidí poprvé na obrazovce i Péťa, někdo, kdo bude nepříjemný, za celou dobu nepromluví atd.
Seděli jsme v čekárně, mě si zavolala sestřička na měření tlaku, a když jsem přišla zpět, Péťa mi šeptal: "Celou dobu je vevnitř ticho.”
Po nějaké době se ozval smích, já vystřelila: "Ha, oni se smějí, tak to třeba nebude tak hrozný.”
Pak už bylo slyšet jen loučení.
Za chvíli si pozvala paní doktorka nás, nestihla jsem si ani odložit a už chrlila instrukce, ze kterých jsme oba pochytili jen něco.
Takže Péťa nevěděl, kam si sednout, a já nevěděla, že mám mít natažené nohy.
No nic, přiložila sondu a začala show.
Mimčo si tam vesele pohupkávalo, jak komentovala paní doktorka, která monotónním hlasem říkala, co vidí a měří.
Na závěr vytiskla dvě A4 a začala mi ukazovat výsledky. Rozuměla jsem tomu ještě méně než koza petrželi, ale když na konci řekla: "Výsledek je negativní,“ tak se mi značně ulevilo.
Popřála nám hezké svátky a šli jsme.
Ani se nezeptala, jestli chceme obrázek, o 3D jsem si mohla nechat jen zdát.
Ale tak co, naštěstí jsme obrázek měli od naší paní doktorky.
Nabalili jsme na sebe ty vrstvy oblečení, co jsme měli, a vyšli jsme ven.
Péťa začal: "Mně se tak ulevilo, když začala mluvit, ale jako po chvíli jsem si říkal, že vůbec nepoznám, jestli je to dobře nebo ne. Hlavně, že výsledek je v pořádku, máme za sebou další milník.”
Vydali jsme se na cestu, povídali jsme si ještě o tom ultrazvuku, o dr. Atd.
Říkám Péťovi: "Jako ona ani nechtěla tu těhotenskou průkazku, myslela jsem, že mi to tam zapíše a nic.”
P: "Koukám, že nejenže máš Android, ale navíc ještě Samsung, bez aktualizací.”
Haha, smáli jsme se tomu oba, důležitý byl však v ten moment výsledek.
Mezi řečí Péťa říká: "Nevadilo by Ti, kdybychom se prošli? U mekáče u Karlova mostu bych si koupil kafe, prošli bychom se kolem Vltavy a pak bychom jeli domů.”
Bylo mi trošku divné, že si chce kupovat kafe u mekáče, protože už několikrát říkal, že je tam hnusné, ale stejně si ho tam vždycky koupí.
"Jasně,” souhlasila jsem, "a když potkáme nějaký obchůdek s dětskými věcmi, tak koupíme něco na oslavu prvního screeningu.”
P: "Tak jo.”
Došli jsme k mekáči, Péťa si koupil kafe a šli jsme ke Karlovu mostu.
Asi jsem měla slabou chvilku a najednou se slyším říkat nahlas své největší obavy:
"Víš, já to miminko moc chci, těším se na něj, ale zároveň mám strach. Strach, že to nezvládnu, že náš vztah už nebude jako dřív.”
Péťa na mě kouká, jako bych právě spadla z Marsu:
"Tak asi nás to malinko změní, budeme unavení a nevyspalí, ale o náš vztah bych teda starost neměl. Už jsme toho tolik překonali a zvládli, že jedno miminko nás nemůže rozhodit.”
Já: "Tohle jsem asi potřebovala slyšet. Budeme prostě jen mít dalšího parťáka na blbosti.”
Došli jsme ani ne do poloviny Karlova mostu a Péťa se zastavil, že si chce to kafe v klidu vypít a zakouřit si. Povídáme si, koukáme dolů na lidi a na Vltavu.
Po chvíli už je mi zima a tak se ptám, zda už to má vypité a můžeme jít. Otočím se zpátky k Vltavě a slyším:
"Ještě jsem se chtěl zeptat... Vezmeš si mě?”
Otočím se, v mém zorném poli je krabička s prstýnkem.
A ze mě vypadlo: "Máš to obráceně.”
Pak jsem se začala smát. Po chvilce mi to došlo.
Já: "Co jsi říkal?”
Já: "Ano, samozřejmě, že si tě vezmu.”
Objímání, líbání... Nemohla jsem tomu uvěřit.
Koukám na prstýnek a úplně neromanticky říkám:
"A na kterou ruku to patří?”
Kdo nás sleduje už dlouho, tak si tu scénu umí živě představit.
Nebylo to “instafriendly”, nebyli jsme vystajlovaní, načančaní a neměli jsme kolem sebe kamarády připravené s foťáky. Vlastně nemáme žádnou fotku.
Byli jsme to prostě my.
Já totálně zmrzlá, v kulichu s bambulí nakřivo.
Péťa, který sám říká, že kdyby se posadil vedle bezďáků, tak nikdo nepozná rozdíl.
A ještě ta moje hláška: "Máš to obráceně.”
Doma jsem pak říkala: "Ještě, že jsem neřekla, máš to obráceně, VOLE!”
Budeme mít, na co vzpomínat.
Péťa ještě dodal:
"Přemýšlím nad tím už asi tak půl roku a pořád jsem hledal důvod, proč si tě nevzít, a nevymyslel jsem ani jeden. A chtěl jsem, aby to proběhlo tady, na Karlově mostě, protože ten už tady stojí po staletí a všechno vydržel. A já bych si moc přál, aby stejně tak všechno vydržel i náš vztah. Už nikoho jiného nechci.”
Ach...
Musel být opravdu rozhodnutý, protože ani ne 10 minut před tím jsem mu svěřila své tajné pochyby a nevím, nevím jestli bych si to na jeho místě ještě nerozmyslela.
Druhý den, když jsem volala kamarádce, mi sdělila, že to je něco, požádat o ruku v takový magický den, 21.12.2021.
Nevěděli jsme to ani jeden, že je nějaký magický den.
Péťa mi jen přiznal, že se modlil, aby screening dopadl dobře, protože kdyby ne, neudělal by to. Ne proto, že kdyby nebylo miminko, nevzal by si mě, ale nepřišlo mu to vhodné.
Naštěstí všechno dobře dopadlo.
A přesto všechno, jak ten rok špatně začal, skončil nejlépe, jak mohl.
A já bych si moc přála, aby rok 2022 pokračoval ve stejném duchu, jako rok 2021 skončil. Abychom pořád byli tak spokojení, šťastní a zamilovaní.
Vám, moje milé sledující (ten jeden muž mi to snad odpustí), moc děkuji za to, že mě čtete, sledujete, fandíte, držíte pěsti, že s námi žijete naše vzlety i pády, že pro mě vždy máte slova pochopení a útěchy, že se smějete našim trapným vtipům, prostě, že tu s námi jste.
Přeji vám všem, co jste na cestě za vysněným miminkem, co nejkratší cestu. Pokud možno plnou smíchu a lásky, protože to je lék na všechno.
A vám ostatním přeji hodně zdraví, ať jste spokojení a šťastní.
PS: První věcičku na mimi jsme koupili. Vybral to Péťa a myslím, že je to naprosto trefné.
