Hysteroskopie, číslo nevím kolik
Publikováno - 22.06.2021
Popravdě začínám mít v těch svých výkonech a operacích trochu zmatek, takže jsem ráda, že píšu tento blog a mám v něm zaznamenáno vše, tak jak bylo a můžu se k tomu kdykoli vracet.
Což mi připomíná, že bych měla aktualizovat seznam “rodinná anamnéza” a “moje operace a výkony”, je to pak jednodušší, když se mě někde zeptají:
“Onemocnění v rodině a jaké operace jste prodělala vy?”.
Začínám pak na přeskáčku vzpomínat, asi podle toho, co pro mě bylo nejbolestivější a je to pak chaos.
Takhle předložím papír a doktor si vybere to, co ho zajímá.
Ale zpět k hysteroskopii.
Tentokrát měli volno brzy, už za 2 týdny. Dostala jsem informované souhlasy k prostudování a podpisu doma a vyjímečně i žádost o předoperační vyšetření, obvykle si ho dělají sami na své interní ambulanci.
Na předoperační vyšetření jsem šla ke svému obvodnímu lékaři, kde mi to spojili rovnou i s prevencí, takže jsem byla opravdu důkladně proklepnutá.
Ten první týden jsem měla radost, že je to tak brzy, “Já se snad i na ten sál těším”, říkala jsem.
Pravda je, že jsou tam vždy příjemné a milé sestřičky i lékaři a cítím se tam jako bych šla do svého oblíbeného wellnesu (do žádného nechodím, ale kdybych chodila, určitě bych se tam takhle chtěla cítit).
Klasicky přišlo pondělí, přesně týden před výkonem, a radost začala střídat smutná nálada a strach, byla jsem protivná sama sobě, tajně jsem si sem tam pobrečela a chtěla jsem to už mít za sebou. O tom, jak mě štvou těhotné s plus/mínus měsíc podobným termínem jako já, ani nemluvím.
Tašku jsem balila na poslední chvíli v neděli večer, stejně tak jsem podepisovala souhlasy a dávala dokupy všechny papíry, které jsem potřebovala - souhlasy, předoperační, potvrzení o testu - tentokrát mi to řekli předem, tak mi ho udělala moje dr.
Péťa vstával ve 3h, já o 30 minut později, vyjížděli jsme něco po 4.h.
Trhli jsme rekord a v 5:50 už jsme stáli před apolinářem. Ideální začátek dovolené, sedět v autě před nemocnici.
Pak už pro nás rutina - kolem půl 7 jsme šli vyzvednout kartu do kartotéky, rozloučit se a zazvonit na oddělení.
Místnost s křesílky, usadit se, převléknout, příjem od sestřičky (předat kartu, souhlasy, předoperační vyšetření, změřit tlak a teplotu), příjem od lékaře (tam se hodí ten seznam, co jsem psala na začátku) a čekat kolikátá půjdu na řadu na sál, v mezičase číst knížku, odepisovat na zprávy, hlavně si nepovídat (ano, je mi nepříjemný, když spolupacientky mají potřebu si povídat).
Tentokrát jsem šla třetí, jupí, to znamená, že Péťa na mě bude čekat minimálně o dvě hodiny méně než jindy.
Dostaneme premedikaci - čípek.
Na sále se obvykle začíná kolem 9h, kolem 8:30 přichází anesteziologická sestra pro první dvě ženy, kolem 9h příjde zřízenec pro mě, posadí mě v předsálí, kde by se ještě hodila ta knížka, ale smůla, musím vydržet se svými myšlenkami, sem tam poslouchám o čem se baví sestřičky.
Po nějaké době (v řádě minut) přichází sestřička z oddělení převzít si paní přede mnou, za chvíli pro mě příchází sestřička ze sálu, opět jsou všichni milí a usměvaví. Uloží mě, představují se, což je hezké, ale k ničemu, nepamatuji si ani jedno jméno, běhají kolem mě, píchají kanylu, dávají manžetu na tlak, několikrát se ptají na jméno, alergie. Jsem v pohodě, překvapivě až moc, to se ale brzy má změnit.
Sestřička se ještě ptá, kdy jsem naposledy pila: “Někdy před šestou hodinou, jenom lok, v tom vedru je to těžký, ale hůř teda snáším, že mám hlad.”
Příjde pan profesor a hlásí sestřičkám “Rovnou připravte resectoscop, dejte paní do žíly antibiotika.” A odchází.
Já zmateně koukám z jedné na druhou, pak se otáčím k té, která se mi zdá nejmilejší a říkám:
“Sestřičko, co se to děje, takhle jsme se nedomluvili”.
“Tak se pana profesora ještě zeptejte.”
Cítím jak se mi chce břečet, ale držím se.
Sestřička mě upozorňuje, že mi teda podává ty antibiotika, přichází pan profesor.
Říkám mu: “Pane profesore, takhle jsme se nedomluvili.”
“Jak nedomluvili, jsou tam zbytky, říkal jsem, že se podívám a odstraním je.”
Mlčím, pomalinku mi stéká první slza.
Pan profesor: “Ničeho se nebojte.”
Propuknu v zoufalý pláč, říkám “Bojím se hrozně.”
Představují si, jak mě škrabe do dělohy, ty nekonečné týdny rekonvalescence a x kontrol.
“Všechno vím..., že chcete otěhotnět, že jsme odstraňovali přepážku, udělám jen to, co je třeba, co nejšetrněji.”
Ta nejmilejší sestřička, co mi píchala žílu a dávala antibiotika říká: “už vás musím uspat, pojďte mi říct, o čem si necháte zdát, třeba o tom jídle, jak jsme se bavili, co byste si tak dala.”
Mlčím, brečím a usilovně se snažím vymyslet nějaký debilní jídlo.
Sestřička stále opakuje: “Tak co máte nejraději?”
Z druhé strany se blíží paní doktorka, nasazuje mi masku a pak už nevím nic.
Slyším jak už po několikáté někdo opakuje moje jméno, konečně začínám vnímat a ptám se: “Tak co, jak to dopadlo?”
Sestřička, asi ta stejná, mi říká: “Všechno dobrý, pan profesor se jen podíval, nic tam nebylo, nic nedělal.”
Předává papíry sestřičce z oddělení a slyším jí, jak říká “Kdyby se paní ještě ptala, tak jí řekni, že nakonec nic nedělal, že tam nic nebylo.”
Tentokrát žádný vyspávání, pamatuji si, jak mě zřízenec vezl chodbou na oddělení, jak jsem přelézala na postel a jak se spolupacientky vedle baví.
Bezva téma, fakt že jo - jak je lepší nemít děti stejně jak vaši kamarádi, protože pak se aspoň nemusíte tolik předhánět.
(Pozn. Jedna paní už starší, pubertální děti, druhá v mém věku, bezdětná, ale asi by chtěla - neptala jsem se.)
Za chvíli slyším tu starší paní “Ta paní vedle vás spí? Ta se má.”
Nevydržela jsem, ozvala jsem se, jak se mi jejich téma zdá úplně mimo mísu, co bych dala za to, abych mohla porovnávat jestli moje dítě dostalo o jednu jedničku navíc než dítě mé kamarádky.
No nakonec mě zatáhli do hovoru, mladší paní byla doktorka, moc sympatická, nakonec se se mnou rozdělila i o minibuchtičky, které dostala od své sestřičky ke snídani po noční směně.
Čtyři hodiny po výkonu docela utekli. Těsně před propuštěním přišel pan profesor.
“Víte, v medicíně jsme zvyklý většinou říkat špatné zprávy, ale pro vás mám dobrou, v děloze nic nebylo, je to naprosto v pořádku. A taky jsem se naučil poslouchat ženy, takže když jste říkala, nejdřív podívat, tak jsem tam ten resectoscop nezaváděl a říkal jsem si, že se nejdřív podívám a měla jste pravdu. Samozřejmě bych s ním nic nedělal, ale zaváděl bych ho zbytečně.”
“Ani nevíte, jakou mám radost. Co teď dál?”
“K nám už nemusíte, ještě bych přes jednu až dvě menstruace počkal, až se zadaří, tak zavolejte.”
“Takže až budu mít pozitivní test, tak se mám objednat k vám nebo to mám řešit s dr. Z CAR?”
“Nám dejte jen zprávu, že se zadařilo a jinak můžete vše řešit s paní doktorkou.”
“Dobře, moc děkuji.”
Pak už jsem se vyfasovala propouštěcí zprávu, přišel Péťa a jeli jsme domů.
Nic si nepřejí víc než abych tam už nemusela, i když jsem tam skoro vždy měla štěstí na fajn lidi.