Rezidua = nekonečný příběh
Publikováno - 10.06.2021
Nedávno mi volala kamarádka a ptala se: “Kdy bude nový článek na blogu?”
“Až bude o čem psát?” zněla moje odpověď.
“To bylo tak fajn, když jsi loni psala každý měsíc, vždycky jsem se těšila na konec měsíce, že si počtu, co jste zase podnikali” pokračovala a mě začalo šrotovat hlavou o čem bych tak asi letos psala.
Tak nějak mi připadá, že letos to bylo jen do práce, domů, jednou za 14 dní na nákup, kontrola u doktora, pobyt v nemocnici, do práce, domů a tak pořád dokola. Nic jsme nepodnikali, protože jsme byli otrávený z naší situace, ze které se zdálo, že není cesta ven, a taky z toho všeho, co se dělo kolem nás, i vás. Co si budeme povídat, taky z počasí, které naší písničku “do práce, domů, na nákup, atd” rozšířilo na “Zapnout kotel, vypnout kotel, chladno, zima, jestli okamžitě nezapneš ten kotel, tak přísahám, že Ti umrznu za tři, dva, jedna...”
Zkrátka jsem si říkala o čem bych tak psala? Koho zajímá, že o víkendu sedíme na gauči a koukáme na seriály, o kterých jsme ještě před měsícem tvrdili, že je to blbost? Péťa se opravdu jen válel a já háčkovala jak o život.
A společně jsme se těšili až bude venku hezky a my vyrazíme na kolo.
Konečně ten den nastal, já už několik týdnů předem Péťovi připomínala, že na první vyjížďku si dáme jen tak 10 kilásků, max 15, abych se nesedřela hned na začátek. Sliboval, jenže znáte to, sliby chyby.
Tak jsme si na poprvé dali pěkných 26 km. Jo, zvládla jsem to, ale poslední 4 km bylo čiré zoufalství.
No, to jsem netušila, že to bude naše první a na dlouhou dobu poslední vyjížďka.
Nejenže se pak vrátil podzim - kdo ho jako volal?
Ale hlavně pak přišel onen osudný den, kdy nám někdo chtěl říct:
“Na kole byste chtěli jezdit, haha, prd a ořech, Peťánek bude pokračovat v ležinku, když ho má tak rád a Jituš bude kolem něj pěkně kmitat.”
Péťa šel, najednou rána, letím, co mi síly stačí a Péťa se sbírá ze země.
Když spatřím jeho nohu, velím jen: “jedeme do nemocnice, to je na šití.”
Péťova reakce se dala čekat: “To snad zalepíš, ne?”
Plácnu mu na to čistý ručník, nediskutuju, rozkazuju: “Drž si to a pojď.”
Chce diskutovat, zkouší to stylem: “Tak se aspoň převlíknu.” Udělá dva kroky a kolem něj krve jak z vola.
“Dobře, ani se nehni, jdu pro kraťasy a jiný tričko.”
Samozřejmě, že zkusí udělat další kroky, takže naše chodba a kuchyň se mění na bitevní pole.
Pomůžu mu se převlíknout, do špinavého ručníku zběžně vytírám podlahu aby to Sára neolízala a nelítala jsem pak ještě kolem ní až bude blít i to, co pozřela před týdnem, zatímco se Péťa šourá k autu, jak když jde na popravu.
Péťa, už bez reptání, sedá do auta, jedeme... po chvíli: “A fakt bys to jen nezalepila?”
Můj pohled hovoří za vše.
V nemocnici jen kroutí hlavou:
“Jako vážně jste si to udělal o dlažbu?”...
No jo, dlažba má taky někdy pěkně ostrý hrany.
Když se konečně dostanou k šití, sdělí Péťovi, že asi půjde na sál, nakonec příjde na konzultaci zkušenější doktor, posoudí, že šlacha je pouze částečně naříznutá a zvládnou to sešít na ambulanci. Peťan nafasuje ortézu, berle, injekce do břicha a antibiotika a jedeme z vesela domů. Jako vážně z vesela, lokální anestézie fungovala skvěle, Péťa hýřil humorem, že spadl jako pytel brambor, apod., mě ze smíchu bolelo břicho.
Veselá mysl netrvala dlouho a přišla nekonečná, pro Péťu a tedy i pro mě, velmi bolestivá noc.
Abych to zkrátila, přežili jsme oba, ale bylo to o fous.
Myslím, že si to každý umí představit: protivný chlap, co si sám nepodá ani kafe a ženská, která mu chce vrátit veškerou jeho péči, kterou jí dával, když jí potřebovala a neustále kolem něj krouží jak hejno vran aby mu vyhověla ve všech jeho přáních a přitom jediný jeho přání bylo, abych mu dala pokoj.
No nic, jak říkám, přežili jsme.
Den ode dne byl lepší, ortézu zahodil, postupně i berle - ty mě teda velmi často házel pod nohy jako ty klacky, ale na to kolo... na to jsme si museli počkat.
Teplejší počasí do našeho režimu “do práce, domů...” přineslo ještě “posekat, zalévat”, jinak jsou teď všechny naše dny naprosto obyčejné.
Akorát já posledních 14 dnů stříhala metr do kontroly v Praze. Doufala jsem, že konečně příjdou dobré zprávy, ale zároveň jsem se snažila se připravit na ty špatné a dobře jsem udělala, tentokrát jsem neuronila ani slzu.
Nález je v podstatě totožný jako před dvěma měsíci, reziduum se sice o fous zmenšilo, ale stále tam je, částečně prorostlé do děložní stěny.
A tak padlo rozhodnutí, které jsem čekala: kontrolní hysteroskopie a uvidíme.
Naštěstí měli volno brzy, už za 14 dní od kontroly, tedy 21.6.2021.
Péťa to komentoval slovy:
“Ty si vážně umíš vybrat termín, když to nejsou narozeniny, tak aspoň začátek dovolené.”
(Jentak mimochodem, ten svůj úraz si Peťan udělal 3 dny po svých narozeninách, už je to tak trošku tradice, že ve dnech kolem jeho narozenin jsme v nemocnici - 2018 = odběr vajíček přesně v den narozenin, 2019 = mimoděložní těhotenství den před narozeninami, 2020 vyjímečně nic mimořádného a letos tradice pokračovala.)
Co se dá dělat, dovolenou proflákáme doma místo výšlapu na nějaký kopec nebo zdolání několika km na kole.
Samozřejmě mě to štve, že zase musím pod narkozu, že máme zkaženou dovolenou, že zas na mě bude Péťa celý den čekat v Praze, ale nedá se nic dělat, jen doufat, že už je to naposledy.
Řekla bych, že jsem teď vyrovnanější než na jaře, kdy jsem byla dost smutná, plačtivá, všechno mě hned rozhodilo. Možná za to může i to sluníčko.
A taky chce Peťan zkusit zase kolo, tak snad ještě před tím mým zákrokem, nějaký ten kilometr zvládneme. Těším se, jak mě zas bude bolet zadek, jak budu nadávat a jak budu zoufalá. :-)
PS: Obvykle po kontrole v Praze si dáváme dlouhou procházku po centru a kolem Vltavy a vstřebáváme, co jsme se dozvěděli, ať už je to dobrý nebo špatný, ale Péťu zatím ta noha při chůzi stále bolí, tak jsme si místo procházky šli dát kafe do naší oblíbený kavárny.
