Co je u nás nového...
Publikováno - 10.12.2021
Tento rok tentokrát nějak utekl. A musím říct, že jsem to psaní letos dost šidila.
Dokonce jsem se musela podívat, kdy a co jsem psala naposledy.
Pokud tedy pominu články o mé práci, což byla jen taková vsuvka.
Poslední článek o tom, co je u nás nového, je z června, kdy jsem podstoupila, doufám, že poslední, hysteroskopii.
Závěr tenkrát byl: zkusíme se zase snažit o přirozené početí.
Léto bylo v plném proudu, my měli jednu dovolenou za sebou a další před sebou.
Ta první nebyla nicmoc, zahájená byla již zmiňovanou hysteroskopií a i když mi nakonec pan profesor žádný výkon v děloze nedělal, měla jsem spíše klidový režim. Ale aspoň jeden výlet jsme zvládli a to do našich oblíbených Častolovic.
Druhou dovolenou na počátku července jsem si myslela, že si užijeme více, jenže znáte to? Člověk plánuje a ten nahoře se směje.
A tak jsem lehla s rýmou. Naštěstí jen na pár dní a pak už jsme si to opravdu užili, byli jsme na kole, grilovali jsme, seděli do noci venku, jeli jsme na výlet do Prahy, dali si kafe na břehu Vltavy a navštívili jsme Werichovu vilu. Bylo nám prostě fajn.
A na konci července zase po roce, skoro pravidelně jako Vánoce, přišlo téma skútr.
Na tohle téma bych mohla napsat samostatný článek a třeba někdy i napíšu.
Teď to vezmu hodně ve zkratce.
Slovo dalo slovo a 12.8. si jel Péťa pro své nové vozítko a následující den jel pro tu moji kočičku.
Nebylo to žádné spontánní rozhodnutí, několik dní jsme neřešili nic jiného, než jen finance a to, jestli to budu umět. A taky x variant “Co když?”
Nakonec můžu říct, že to bylo to nejlepší rozhodnutí, co jsme udělali a lituji jen jedné věci... Že jsme to neudělali už dávno.
Tomu všemu předcházel pro mne velmi bolavý a uplakaný červenec.
V červenci jsem se opravdu hodně natrápila a nabrečela, ale asi jsem to potřebovala.
Nepomohlo tomu ani to, že se blížil třetí týden mé dovolené a pro změnu všechny plány padly kvůli Sárince, která pár dní před dovolenou prodělala dva silné epileptické záchvaty a tím bylo rozhodnuto, že zůstáváme doma a vše, co je v plánu se odkládá na neurčito.
Koupí skútrů se to ale změnilo a mě čekalo krásné období plné zážitků, dojmů a momentů, kdy jsem si říkala: “Já su tak šťastná”.
Jeden z takových dní byl, když mi volala kamarádka, asi ve tři hodiny odpoledne, jestli bych s ní nechtěla jít večer na Kabáty. Samozřejmě jsem hned souhlasila a užily jsme si to na 100 %.
Bylo to fakt skvělé a já takové odreagování potřebovala.
Zavzpomínaly jsme na doby, kdy nám bylo o pár let méně a chodily jsme na vesnické zábavy.
Léto uteklo jako voda, přicházel pomalu, ale jistě podzim.
Přišel čtvrtý týden mé dovolené a ten jsme si konečně užili od začátku do konce.
Byli jsme na skútru, na kole, na výletě v Praze - tentokrát mě Péťa vzal na Vyšehrad, kde jsem předtím nikdy nebyla.
Projezdili jsme spoustu zajímavých míst.
Celé léto menstruace přicházela jako hodinky a já už plánovala, jak nás na leden objednám do centra asistované reprodukce. To, že to jednou vyšlo přirozeně, jsem brala jako blbou náhodu, která stejně nevyšla.
V hlavě mi pořád běhala kalkulačka, jestli na to opravdu budeme mít, když jsme si takhle vyhodili z kopýtka a koupili si ty naše peklostroje.
Ale měla jsem jasno, nějak se to udělá a na IVF bude, i kdyby na chleba nebylo.
Vzhledem k mým blížícím se 35. narozeninám, jsem už nechtěla čekat třeba rok.
Přišel konec října, počasí ještě bylo přijatelné. Na skútr sice už zima, ale na kolo tak akorát.
Před námi byl prodloužený víkend a já se těšila, jak vyrazíme na kolo a nahoním ještě nějaké kilometry, protože tahle sezóna byla hodně slabá.
Byla středa, měla se dostavit očekávaná menstruace a mě čekal celý den až do večera v práci.
V práci to s vidinou volných dní uteklo a já se těšila, co budeme podnikat a kam se podíváme.
Jenže ta menstruace tentokrát ne a ne přijít.
Ve čtvrtek ráno mi to nedalo a říkala jsem si, než se poženu někam na kole, udělám si test.
Jaké bylo moje překvapení, když se tam během několika vteřin ukázala takováhle dálnice.
Jenže to bych nebyla já, abych se mohla prostě jen tak radovat.
Odpoledne mi začalo téct z nosu jak z okapu. Říkala jsem si: “Asi alergie”, celé dopoledne jsem sbírala ořechy, hrabala listí a samozřejmě jsem ty ořechy taky jedla.
Jenže druhý den jsem se vzbudila s bolestí v zádech a teplotou 37,4°C.
Zalezla jsem tedy do postele a lamentovala “Proč zrovna já?”
Prodloužený víkend jsem nakonec strávila celý v posteli, v neděli to ode mě chytl Péťa a mně tím pádem bylo jasné, že jde nejspíš o virózu, které jsme měli denně plnou čekárnu.
V pondělí 1.11.2021 jsem si zašla na HCG, které už bylo pěkně vysoké a s výsledkem jsem volala do Prahy, do CAR, kam chodím na imunologii a mám se vždy s pozitivním testem hlásit.
Věděla jsem velmi dobře, že na imunologii tam můžu, ale na gynekologii nemám, co dělat, vzhledem k tomu, že opět došlo k přirozenému početí.
Přesto jsem to zkusila: “Sestřičko, prosím vás, bylo by možné se na první ultrazvuk objednat k vám?”
Sestra: “No, když jste otěhotněla přirozeně, tak byste měla jít ke své obvodní gynekoložce.”
Já: “Já vím, ale víte, já už toho mám za sebou tolik a já bych radši šla k vaší paní doktorce.”
S.: “Tak vydržte, já se podívám, co paní doktorka píše u vás v kartě.”
Chvíle ticha, pak se sestřička ozvala:
“Tak jo, přijďte 4.11. a měla byste taky už mít imunologickou prohlídku, ale to se musím domluvit s druhou sestřičkou. Domluvím termín, aby to bylo taky toho 4. a zavolám vám zpátky.”
Moje díky nedokázalo vyjádřit vděčnost k dané sestřičce, k její ochotě mi vyjít vstříc.
Bohužel Péťa ještě stále bojoval s rýmou a tak mi nezbývalo nic jiného než se vydat vlakem.
Cestu jsem zvládla, na imunologii jsme se s paní doktorkou domluvily, že mi dá vědět, až bude mít výsledky, sestřička mi vysála čtyři ampule krve a šla jsem na ultrazvuk. Mezitím mi tedy dorazila podpora v podobě jedné dobré duše, se kterou nás spojil Instagram.
Paní doktorka mě přivítala s nadšením a porozuměním, proč jsem chtěla na první ultrazvuky k ní.
Vzhledem k tomu, že bylo ještě brzy, na UZ byl jen gestační váček a rýsující se embryonální pól.
Dr. si mě pozvala na další kontrolu za 14 dní.
Ovšem paní doktorka z imunologie měla jiný názor a pozvala si mě na první injekci už za týden.
A tak jsem o týden později zase seděla v čekárně, tentokrát i s Péťou.
Paní doktorka z gynekologie (injekci mi píchá sestřička z gynekologie, i když je to indikováno z imunologie) mě zahlédla v čekárně a přišla za mnou:
“Co vy tady? Koukala jsem se, a dnes vás nemám v plánu.”
Já: “Nene, dnes jsem jen na injekci. Ale kdybyste se podívala, tak bych se nezlobila.”
Dr. s úsměvem: “Tak pojďte.”
Dr.: “Krásně roste, všechno v pořádku a už je tu srdíčko.”
Další kontrola a injekce byla o další týden později, tedy 18.11.2021.
To už jsem byla podle PM 7+5 a tudíž jsem pokořila moji první hranici. Většinou jsem potratila 6+5.
Z imunologie jsem kromě již zmiňovaných injekcí igamplia, které mi píchají v CAR do svalu, dostala ještě clexane, který si píchám do břícha a taky progesteron.
K dnešnímu dni mám aplikované tři injekce igamplia a 34 injekcí clexane.
V mezičase jsem se objednala ke své obvodní gynekoložce a taky si zařídila vyšetření na hematologii skrz protrombinovou mutaci a právě aplikaci clexanu.
Na hematologii dr. rozhodne, zda po 12.TT vysadím nebo budu aplikovat celé těhotenství.
Moje obvodní gynekoložka už mě taky chtěla vidět a tak jsme si domluvily “rande” na 1.12.2021.
Přivítala mě slovy: “Před týdnem jsem na vás myslela, jak se asi máte, a najednou mi přistály na stole papíry, tak jsem měla radost. Jak se máte?”
Potěšila mě.
Bála jsem se, že se bude zlobit, že jsem ji tak trochu obešla a šla jsem na ty první ultrazvuky k paní doktorce do Prahy.
Nezlobila se ani trochu, nikdo se na mě nezlobí. Všichni mají pochopení a snaží se mi vyjít maximálně vstříc.
A to nejen v ordinacích, ale taky v práci, kam momentálně chodím až na odpoledne, udělám pár prevencí a pak píšu hlavně papíry. Za to jsem jim fakt vděčná, že nejsem s tou mojí imunitou vystavená nemocným dětem.
Ultrazvuků mám momentálně za sebou skoro tolik, co některé ženy za celé těhotenství.
Tomu našemu zázraku se zatím daří dobře, roste jak má, srdíčko buší jak o závod a já doufám, že už to tak zůstane až do zdárného konce.
Dnes jsem 10+6, vyhráno samozřejmě zatím nemáme, ale našlápnuto máme výborně, takhle daleko jsem ještě nikdy nebyla.
Těhotenství si samozřejmě náležitě užívám - únava je moje nejnejka cca od 6.TT, nevolnosti přichází a odchází, jak se jim zrovna zachce.
Nevolnosti se dají vydržet, ale ta únava, z toho je mi pak celkově špatně a jsou dny, které celé jen proležím.
A to je taky důvod, proč jsem se o to s vámi nepodělila dříve, neměla jsem na to energii.
Teď mě čeká další ultrazvuk ve středu 15.12., pokud bude vše v pořádku, tak dostanu těhotenskou průkazku a 21.12. první screening.
Snad nebudeme mít letos ty Vánoce zase zkažené jako loni a v roce 2018.
Přeji Vám krásný a klidný advent.
