IVF z pohledu muže - díl druhý
Publikováno - 16.11.2020
Nedávno jsem se snažil odpovědět na vaše otázky přímo na moji osobu (odkaz zde) a na jeden jsem zapomněl - "Jak vnímá muž proces IVF?".
Sice jsem na podobné téma psal svůj zápisek sem na blog už v minulosti (odkaz zde), ale přeci jen, uběhl nějaký čas, chodíme do nového / jiného centra a tak možná není úplně od věci podívat se na celý proces, kterým procházíme teď novou, aktuálnější optikou.
Jituška mi připomněla, že dlužím ještě jednu odpověď a já na to kontroval, že "je to strašně obecný a že vlastně nevím, co o tom ještě napsat, protože pro mě je to v podstatě přirozená součást momentálního našeho života a nic mi na tom nepřijde až tak zajímavé, co by stálo za to nějakou formou napsat".
Jednoduše řečeno samozřejmě.
Ale opravdu, nevěděl jsem co psát, protože mě moc nenapadá, nebo alespoň v tu chvíli nenapadlo, co by mohlo čtenáře tohoto blogu zajímat na IVF z pohledu muže.
A tak jsem přišel s nápadem, že by asi bylo lepší (minimálně pro mě) odpovědět na konkrétní otázky čtenářů, možná asi spíše čtenářek, protože si nedělám iluze, že tento Jitky blog vyhledávají muži.
Apropo, není to vlastně špatně, že muži nečtou blog(y) o IVF?
Tedy samozřejmě myslím muže, kteří s partnerkou procházejí cyklem IVF.
Zvláště s ohledem na některé otázky, nebo myšlenky, které jsem v tom našem kyberprostoru zaznamenal, nebo které se ke mě donesly?
Nevím, nejsem soudce, nechám na vašem závěru.
Takže nějak takhle vzniklo to nakopnutí dneska něco zase napsat...
Jen si dovolím napsat, že tak jako ostatně vždy, odpovědi nijak nepromýšlím dopředu a odpovídám tak, jako kdyby se jednalo o reálný rozhovor, kde taky není moc času na nějaké rozvažování odpovědi, nebo přemýšlení nad ní. Mám to tak rád a kdyby to jen trochu šlo, raději bych místo psaného textu volil jinou, možná více autentičtější formu odpovědi, aby se článek co nejvíce přiblížil klasickému setkání s vámi, třeba někde v kavárně, kde se "prostě sešli lidi na normální pokec".
Píšu to proto, že něco může vyznívat třeba malinko jinak,než by byla myšlenka vyřčená slovy přímo v rozhovoru, ale psaným textem se mi prostě nepodařilo najít v tu chvíli kdy píšu ty "úplně správný slova" :)
Úvod už je (zase) hodně dlouhej, tak raději přistupme rovnou k věci proč u toho právě sedíme.
Zde jsou vaše otázky a snad i moje odpovědi na daná témata :)
O: Zajímalo by mě, jak to chlap nese, taky se trápí?
Brečí kvůli tomu vůbec někdy?
Celý proces IVF, tak jak ho vnímám momentálně já, je vcelku složitá a zdlouhavá záležitost a podobné věci, které trvají dlouho a výsledek mají nejistý jsou zpravidla svým způsobem stresující, nebo alespoň občas "mírně otravné", to je asi přirozené.
Nicméně, jak to chlap nese?
No bude záležet asi na povaze konkrétního člověka a jeho, jak bych tak řekl, "trpělivosti".
Já osobně IVF nesu snad celkem relativně dobře :)
Ano, taky se trápím, ale ne IVF jako takovým, ale spíše tím, že se trápí moje partnerka. Ono asi žádný z partnerů se nechce dívat na to, že se jeho protějšek trápí a zvláště když se jedná o takovou situaci, jako když se jedná o dítě. I když třeba ještě v tu chvíli neexistující samozřejmě.
Podle mého vnímání je IVF stresující hlavně pro ženu, protože ona má, podle mého samozřejmě, ten "mateřský pud" přeci jen asi silnější než muž.
Mluvím samozřejmě spíše v "procentuálním měřítku", určitě by se našli jedinci, kteří to mají právě přesně naopak. Ale myslím, že větší část žen než mužů má silnější mateřský pud.
A nebudeme si nic nalhávat - žena když se pro něco opravdu rozhodne, nezastaví ji nic na světě. To známe už z historie a v procesu IVF to nebude a není jinak.
Ženy jsou ve svém počínání prostě silnější než my muži. A tím pádem se i více trápí celou tou situací, svalují na sebe i viny, za které prostě nemůžou, třeba právě za nějakou z "fyziologického hlediska".
A můžeme je (v lepší situaci) stokrát se snažit přesvědčit, že "opravdu za to nemůžou", ale ony stejně svoje přesvědčení nezahodí a dál se v tom (svým způsobem) utápí.
Takže nakonec je výsledek takový, že ony se trápí, my se snažíme přesvědčovat, ono to nepomáhá, až nakonec ... trápíme se tím oba. A naprosto zbytečně, protože trápením se ještě nikomu, pokud vím, otěhotnět (ať zůstáváme u tématu) nepodařilo.
Takže ano, trápím se také, ale asi malinko skrz jiné příčiny než Jituška.
A slzy? Ne, promiňte, ale nemám.
Možná je to dáno geneticky, možná výchovou (spíše obojím, protože samotná genetika za nic nemůže, výchova je její nedílný doplněk), ale nepláču kvůli tomu "co se nám děje".
Ale trápí mě, že se trápí moje partnerka. To ano a je to, řekl bych, naprosto přirozené.
Možná to bude znít, zvláště na takto zaměřeném blogu a "zaměření jeho čtenářek" drsně, nebo snad i cynicky, ale je třeba si nezapomínat uvědomovat, že "nemít dítě" opravdu není to nejhorší, co se nám v životě může stát.
Podle mého aktuálního smýšlení to berme spíše tak, že "mít dítě je takový životní benefit, ne samozřejmost daná všem bez rozdílu".
Ano, taky jsem k tomu musel "dospět".
Dříve jsem těhotenství bral jako "přirozenou součást života" a nikdy by mě nenapadlo, že to tak být nemusí.
Naopak - v mládí (chete-li, mladším věku) bylo těhotenství spíše ten pověstný strašák, proti kterému se přece bráníme.
Dneska, pod tíhou důkazů, to už beru trochu jinak.
Věřte, že jsou i horší věci které na nás třeba někde číhají, jen o tom ještě nevíme...
Právě teď jsem si říkal, jestli zrovna tohle, co jsem právě napsal nemám raději smazat.
Asi chcete spíše slyšet podporu, ale řekl jsem si, že odpovědi budou upřímné a autentické, tak to tady nechám, protože to si opravdu momentálně myslím.
Promiňte, jestli jsem se vás nějak dotkl, ale zkuste si nad tím popřemýšlet, odhodit emoce a říci si k tomu svoje, sama / sám ve své hlavě. A dejte si čas, nespěchejte na sebe.
O: Mě by zajímalo, jaké pocity zažívá muž před spermiogramem.
Můj přítel se o tom se mnou nechtěl bavit.
V tuhle chvíli nevím, jak správně zformulovat myšlenky na odpověď, aby to opravdu odpovídalo skutečnosti, kterou jsem prožíval v tu chvíli, kdy se to dělo. Ale pokusím se nějak rozpomenout :)
No, pokud jde člověk poprvé na spermiogram, netuší co ho vlastně čeká. Takhle, já osobně jsem "si to negůglil" :)
A každopádně velkou výhodou je, když máte IVF centrum v místě svého bydliště, protože pak si můžete vzorek odebrat doma a jen ho donést na místo určení. Tak jsme to měli v prvním centru my a to bylo o dost lepší :)
Každopádně i tak je to trochu zvláštní situace a to i když jsem na odběr vzorku "nebyl sám" :)
Ale postavil jsem se (jak příznačné že? :D ) k tomu tak, že je "nutnost to zvládnout právě teď, jinak to nejde a je třeba splnit úkol, když už jsme se na to dali".
A jak už jsem psal v minulém příspěvku (odkaz zde), byla u toho dokonce i legrace. Myšleno jako u toho donesení vzorku, atd.
Jinak samozřejmě panuje i určitá nejistota, jak vlastně analýza vzorku dopadne, zvláště pokud muž měl mládí třeba jako já osobně, to znamená "velmi veselé" :)
Takže, řekl bych, bude hlavně záležet na povaze toho konkrétního muže. Já s tím žádný extra problém neměl, možná protože jsem si ho hned na začátku nepřipouštěl a nebral jsem si to "moc osobně" a naopak jsem byl docela zvědavý, jak spermiogram dopadne. Mám vlastně asi rád ve všem úplně jasno, ať už výsledek je jakýkoliv.
Definitiva je v určitých chvílích lepší než nejistota.
Přítel dělá chybu, že se s vámi o tom nebaví - měli byste společné téma, jemu by se ulevilo, vám možná nakonec taky a nakonec byste si třeba užili i spoustu legrace u těch nekonečných debat o všech krocích v IVF.
Partneři by prostě spolu měli mluvit i o těch věcech, které příjemné pro jednoho z nich nejsou. Ale obecně jako lidi spolu málo mluvíme. A to je obrovská škoda!!
Jak já pozoruji, nemáme skoro problém psát o sobě cokoliv na sociální sítě, ale sednout si doma a společně probrat, opravdu otevřeně, bez nějakých skrupulí, co nás trápí, nebo co nám vadí, nebo naopak čeho si vážíme, nedokážeme.
A to je cesta do pekel.
Mluvme spolu!!
O: Jaký je pocit tam jet, dát vzorek a čekat, jaký výsledek bude?
Co když budou méně pohyblivé, atd.?
Pocit je to zajímavý. Ale možná je to dáno jen tím, že sám sebe rád pozoruji, jak se chovám v určitých situacích a přemýšlím nad sebou (volně řečeno).
Teď, když nemáme už centrum v místě bydliště, ale musíme do matičky Prahy, je to o to zajímavější. Tedy, bylo - byl jsem zatím v Praze v centru na spermiogramu poprvé.
Prostě máte cca přes dvě hodiny čas si nad tím přemýšlet :) A to není samozřejmě vždycky přínos.
Takže když jsem tam jel (sám, bez partnerky), netušil jsem vůbec jak to bude probíhat. Předchozí odběry jsem absolvoval doma a co si budeme povídat, doma je doma, že? :)
Měl jsem trochu obavu, jak to budeme zvládat (myšleno já a můj poklad :D ).
Nezklame? Nenechá mě, jak se říká, "ve štychu"?
Jak bude asi vypadat odběrová místnost?
Prostě a jednoduše takové klasické otázky, které si asi pokládá každý, kdo někam jde poprvé.
Ale dobrý, dali jsme to a jsme na sebe náležitě hrdí :D
Co mi ale trochu vadilo byl určitý "organizační chaos" v době odběru. Ale o tom asi až někdy příště, moc bych to rozvedl a pak by to bylo tady dlouhý až moc.
Čekání na výsledek bylo docela v pohodě, přeci jen, už to bylo druhé čekání, takže jsem neočekával, že by se objevila nějaká "plodící, respektive neplodící, katastrofa" za tak krátkou dobu. Spíše jsem byl zvědavý, jestli se to zhoršuje nebo je to stejné, jako při testech minulých.
Ale když jsem čekal na výsledek prvního spermiogramu v mé historii, přiznávám, že jsem lehce nervózní byl, jaký bude výsledek.
Co bych dělal, kdyby to byla "totální mrtvola"?
Netuším a otázkou je spíše "Co by dělala Jituška", než já.
Co já bych taky mohl dělat?
Takže tentokrát jsem byl docela klidný.
O: Jak to prožíval?
Myslíte jako IVF celkově? Pochopil jsem správně otázku?
No jak už jsem asi nejen zde naznačil, IVF jako proces je, ač se to možná nezdá, docela těžká záležitost na psychiku lidí a docela zatěžkávací zkouškou vztahů dvou partnerů. A ano, i zatěžkávací zkouškou peněženky. Ale to beru jako takový "vedlejší problém".
Sice samozřejmě na ženu může (a zpravidla asi i bude) IVF působit psychicky jako poměrně velká zátěž, ale i od muže vyžaduje celý proces notnou dávku překonávání se. A to nejen, třeba když se jedná o spermiogram, nebo jiné, jeho konkrétně se týkající procesy v celém cyklu.
Na muže to také působí na psychiku, ať se mu to líbí nebo ne.
Musí, nebo alespoň by měl být, nějakou formou oporou pro svoji partnerku.
A to někdy vyžaduje velkou sílu. Tedy hlavně tu psychickou.
Protože žena, jak já pozoruji, prochází v celém cyklu IVF různými částmi chování, od bojovného nasazení, až po totální rezignace a zlobu na celý svět.
Chápu to, rozumím tomu, ale někdy na tom moři emocí udržet tu naši partnerskou lodičku, jo to už chce celkem pevně držet kormidlo. A to se prostě někdy i nepodaří a občas šťouchneme i do nějakého toho útesu.
Ale kdo se nechce utopit, musí napnout plachty a znovu a znovu zkoušet odolávat tomu povětří, aby se ve zdraví dostal do vytouženého přístavu, kde je klid a bouři nechal na volném moři.
Snad z toho, co mě právě napadlo (příměr s mořem) je patrné, jak jsem to myslel :)
Pro případné “zatím čekatele” na IVF - dopředu nevíte, jak zrovna ve vašem případě bude to celé probíhat, takže dopředu nemá smysl si "nacvičovat" co a jak by mohlo být, nebo bude. Každý se podělí o to svoje, o svoje pocity a "svoje pravdy".
Někdo, komu to vyšlo na první pokus, bude tvrdit úplně něco jiného, než ten, kdo se trápí už několik dlouhých let a stále bez výsledku.
Ale jedno je jisté - buďme rádi, že vůbec nějaká taková možnost jako IVF je.
Před dobou, která (v kontextu dějin), není až tak dávná, se lidem o něčem podobném ani nesnilo. Tam byly karty prostě rozdány a kdo nemohl mít děti, tak je prostě neměl. A tečka.
Já vím, nebylo to či ono, ale zase bylo to a tamto.
Nedá se to srovnávat, ale my teď ty možnosti máme jaké máme, tak buďme rádi a zkoušejme je využít.
Třeba bude výsledek nejistý, třeba se nepodaří, ale můžeme si říct "udělal jsem pro to všechno, co jsem mohl, nedá se nic dělat".
O: Kdyby se na to žena už chtěla vykašlat, ulevilo by se vám?
Popravdě nevím, nestalo se to, tak těžko mohu odhadovat svoje pocity a chování, ale upřímně řečeno - svým způsobem asi ano. Ale pouze za předpokladu, že by k takovému rozhodnutí došla opravdu sama ze své vůle a svého pocitu, že dál už opravdu nechce pokračovat a nechá to zcela na přírodě. A byla s tím naprosto v pořádku (po nějaké době samozřejmě).
Jinak asi ne, neulevilo, protože bych musel sledovat to její trápení. A to by mi asi dobře neudělalo.
O: Nemáte celého toho procesu upřímně plné zuby?
Tak to víte že občas ano :)
Ale ono, na mě osobně, to zatím až tak žádné extra požadavky nemá a nemělo.
Já nejsem ten, kdo musí kvůli otěhotnění jít na operační sál, já si nemusím píchat všelijaké injekce, cpát do sebe věci, které nechci, jen pro "dobro věci".
Já jsem spíše jen ta vrba, do které se mluví, ty oči které se dívají na trápení a nebo radosti mladé ženy toužící po dítěti víc, než po čemkoli jiném, ty nohy které doprovázejí, ty ruce které řídí auto nebo se snaží obejmout ve chvílích těžkých, ten hlas, který říká i ty nepříjemné věci, které asi protějšek zrovna slyšet nechce, ale který s nejlepším svědomím a vědomím se snaží o nějaký ten "návrat do reality" i když někdy vcelku bolestné.
Chci být tou příslovečnou oporou v dobách těžkých, ale pravda, ne vždy se mi to nutně musí dařit a daří. Bohužel.
Ale život není jen o tom hezkém a příjemném. Tak to prostě na světě chodí.
Bylo samozřejmě jednodušší, když jsme nemuseli jezdit nikam a měli jsme centrum kousek od bydliště. Ale co se dá dělat. V centru novém jsou zase trochu jiné postupy a je občas fascinující vnímat rozdílné způsoby práce.
Ono celkově, zpětně vzato, IVF je pro mě osobně vlastně určitým způsobem poměrně hodně obohacující záležitost.
Nikdy předtím jsem se o vlastně o "děti ze zkumavky" nezajímal, ale když tím procesem už přeci jen několik let procházíme, dost se toho dozvím.
A je vážně velmi zajímavé dozvídat se, do té doby netušené souvislosti, jak vlastně občas pracuje lidské tělo. Dříve bych se o to asi ani nezajímal, ale takto, ať chci nebo ne, najednou dostávám spoustu příležitostí se dozvídat nové a nové věci a to je přeci vlastně fajn - Obohacovat svoje vědomí o nové záležitosti, i když někdy prostě nejsou úplně příjemné.
Ale jinak stále raději chodím do IVF centra, než třeba k zubaři, nebo na kontrolu na urologii :)
Doufám, že jsem (zase) moc neodbíhal od tématu, že jsem na otázky odpověděl a kdyby přeci jen bylo třeba něco doplnit, nebo někoho z vás zajímalo ještě něco jiného, klidně Jitušce napište a já velmi rád odpovím, protože jak říká jedno z hesel moderní doby - "Jedeme v tom společně" :)
Mějte se co možná nejlépe a pokud jste právě před, v, nebo po některé z části procesu IVF, ať zrovna vám to dopadne co nejlépe.
A kdyby přeci jen nedopadlo, tak hlavně nevěšte hlavu, příště to vyjde.
A mějte radost, že zrovna vy máte tu šanci, kterou IVF je - ne všude a všichni na světě, tuhle možnost mají a buďte za tu šanci vděčni, stejně jako jsme my, i když nás to (celkem přirozeně) někdy trochu víc a někdy zase méně, tak trochu “otravuje” to všechno kolem toho.
Jo a poslední moje prosba - Mluvme spolu, je to fakt důležitý :)
Hezký den přeji.
Peťan