IVF z pohledu muže
Publikováno - 01.01.2019
Jaký je proces IVF z pohledu muže?
Jak to vnímá chlap?
Co musí podstoupit chlap, když se s partnerkou rozhodnou naskočit do kolotoče umělého oplodnění?
Pokusím se popsat tentokrát pro změnu já, z pohledu muže, svoje pocity, aktivity a vůbec tak nějak to, co jsem zažil a zažívám.
Uvařte si kávu, čaj, nebo to co máte rádi, protože to bude asi hodně dlouhý...
Poznámka úvodem - většinou, když píšu nějaký příspěvek, nevracím se, nepřepisuji, nemám obvykle ani připravené nic předem. Prostě sednu a píšu, co mi zrovna jde z hlavy směrem k prstům, které mačkají klávesy počítače.
Tudíž je možné (a asi i docela reálné), že některé pasáže mohou působit třeba i trochu "zmateně”, mohou na sebe až tak nenavazovat a podobně.
Za to se vám, čtenářům mého výplodu, již předem omlouvám.
Kdybych jen tušil, že to někdy budu sepisovat, dělal bych si průběžné, autentické poznámky aktuálních pocitů. Ale bohužel, nečekal jsem, že to bude cesta tak problematická, dlouhá a někdy i docela náročná.
Jednoduše shrnuto - vůbec jsem netušil do čeho, že jsme se to pustili.
Ale o tom za chvíli a snad trochu detailněji.
A teď jak začít? Co psát jako první?
Rozhodl jsem se, aby celý tento článek popsal celou situaci tak nějak chronologicky, začít jak se říká “pěkně od Adama”.
Tak se pohodlně usaďte a jdeme na to...
Jak to všechno začalo
Když jsme navázali náš společný vztah, měl jsem celkem jasno, co se potenciálních potomků týče.
Už nechci nikdy dítě!
Z předchozího vztahu jsem měl již děti dvě, konkrétně dva kluky, kteří byli v té době už ve věku 15 a 9 let.
Ale samozřejmě jsem vnímal, že pokud nám vztah vydrží, asi partnerka bude chtít dítě, protože jí bylo teprve 26 let.
Popravdě řečeno, na začátku jsem tomu nechával tak nějak “volný průběh” a ani neřešil, že by to někdy mělo být jinak.
Snažil jsem si užívat nový a hezký vztah.
Ale postupem času jsem o dítěti / dětech poslouchal čím dál častěji a začalo to "trochu povrzávat" - Já pevně rozhodnutý, že děti už nechci (bylo mi 36 let) a chci si už žít tak nějak "v klidu" (chlap no...), přítelkyně dítě chce.
No bylo to někdy i bolestný, nebudu lhát.
Stál jsem si za tím, že přítelkyně musí brát antikoncepci.
No nahádali a natrápili jsem se poměrně dost.
Ona nechtěla právě kvůli tomu, co ona už znala (přeci jen, je vystudovaná zdravotnice) a já vůbec netušil (předchozí těhotenství byly v podstatě na "první dobrou” a bez problémů).
Dokonce si pamatuji, že jsem byl tak odhodlaný už nemít žádné děti, že jednoho večera, při další z mnoha debat na téma anitkoncepce / děti, jsem dokonce navrhoval, že se musíme tedy rozejít, protože já jsem rozhodnutý.
No proteklo mnoho slz v té době, ale co už nadělám, tenkrát jsem to tak cítil a tak jsem si za tím poměrně důsledně stál.
Dnes už se ví, že jsem nakonec došel k jinému závěru :)
No a tak náš společný život plynul, většinou v dobrém, někdy samozřejmě i “nedobrém”, ale fungujícím vztahu. Debatám na téma dítě jsem se snažil vyhýbat.
Asi jsem doufal, že to přejde :)
Nepřešlo a já se začal pomalu, ale jistě poddávat... znáte ženy a jejich zbraně :).
Nakonec to většinou vypadá tak, že vlastně to, co jsme nechtěli, chceme a ony nám tedy vyhoví. Umíte to s náma no, klobouk dolů :)
A tak jsem začal “slibovat” - “až doděláme tohle, až opravíme tohle, protože přece nemůžeme přivést dítě do nedodělaného baráku..” apod.
Jasný, možná jsem tím tak trochu oddaloval to konečné rozhodnutí “jít na věc”.
Ale opravdu jsem chtěl mít toho hotového co nejvíce, abych už nemusel řešit to, co v předchozím vztahu - malé dítě, nejisté bydlení, nejistá finanční situace - zbytečné nervy.
A taky - nechtěl jsem připustit, že “by to nemělo jít hned napoprvé”. Nikdy jsem to nezažil a trochu ani nevěřil, že to může být jinak. Přeci jen, v mém okolí to tak nikdo neměl a všichni těhotněli jak na běžícím pásu a v podstatě naopak - neplánované těhotenství bylo spíše strašákem.
Jo, byl jsem možná i naivní, ale spíše bez špatné zkušenosti.
Ano, pletl jsem se. To se stává.
A tak to šlo měsíc za měsícem až jsme došli do stavu, že “teď na tom začneme pracovat”. A já souhlasil.
Chceme miminko
No, když mám být teda upřímný (neupřímný článek by podle mě neměl smysl), v první fázi rozhodnutí jsem chtěl hlavně vyhovět mé partnerce, aby se jí konečně splnil její největší sen.
Kdybych já už dítě neměl, žil bych stejně jako teď.
Mám mít výčitky ze svého postoje? Promiňte, neměl jsem a asi ani teď, zpětně je nemám.
Jasný, je to tím, že já už děti mám, měl jsem o ně strach a mám ho dodnes, i když jsou už větší než já.
Měl jsem a mám i nadále strach, abych byl schopen ekonomicky zajistit naše dítě. Možná to zní hodně povrchně, ale jen pouhou láskou se ještě nikdo nenajedl.
Pardon, jsem v tomhle asi trochu divnej.
Taky je mi dnes 41 pryč a napadají mě někdy i takový myšlenky, jestli je fér vůči budoucímu dítěti si ho pořídit v tomhle věku - jasně, není to 60, ale přeci jen, ani 25.
Budu mu dobrým průvodcem životem? Budu moct být?
Taky si říkám, jestli budu lepším otcem, než jsem byl pro svoje dva kluky.
Chtěl bych, ale zase na druhou stranu se už znám a chvíli se sebou už žiju a vím, že co zrovna “necejtím”, do toho se nedonutím a pak se třeba i trápím, ale stává se to.
No ale to se uvidí, to se neodhadne předem.
Prostě, došli jsme k rozhodnutí, že “chceme miminko” a začali jsme na něm pracovat.
Jo jsou na světě i činnosti, který člověk dělá rád... :)
A mě by ani nenapadlo, že to tentokrát bude trochu jinak, než obvykle.
Miminko k nám nechce
Co Vám budu povídat, makali jsme často a s láskou, ale tak nějak očekávaný výsledek nepřicházel.
Samozřejmě Jituš velmi brzy začala tak trochu malovat čerta na zeď, ale já oponoval, že to prostě nebude třeba hned, ale že není třeba dělat ukvapené závěry.
Fakt jsem věřil, že v tom není nic zdravotního a že to prostě jen “tentokrát nevyšlo” a to je celý problém.
Ale když se situace pořád opakovala, začalo to být trochu divné i mně.
Nebudu zde popisovat první prohlídky a jaké zdravotní komplikace se zjistili u Jitky, to udělala sama, lépe a odborně.
Já napíšu jen závěr - bylo jasné, že to nepůjde jak jsme si mysleli a začne se to “zdravotně” týkat i mě.
Ono, když budu upřímný, v prvních chvílích jsem si i já říkal, jestli nemůže být problém třeba u mě, přeci jen, moje životospráva a přístup k životu nebyl a ani teď není úplně příkladný.
I když alkohol už delší dobu v podstatě nepiju, nebylo tomu tak léta minulá.
A kafe ve spojení s cigárem, to jsou moje hlavní milované neřesti.
Možná i proto jsem si poměrně intenzivně začal pohrávat s myšlenkou, že jsem možná já ten viník našeho neúspěchu.
Ale to se dalo poměrně jednoduše rozseknout na vyšetřeních, co nás teprve čekali a o kterých jsem zatím netušil.
Jdeme se nechat testovat
Jituška se mi svěřila, že údajně měla strach mi říct, že budu muset podstoupit vyšetření na spermiogramu. Teda strach měla z mé reakce. Asi předpokládala, že se k tomu postavím zády a nebudu chtít. Ale s tím jsem problém neměl. Nebo necítil jsem to jako problém.
Teda ne, že bych někam někdy nosil sperma v kelímku, to jsem do té doby nezažil, ale co no, nedá se nic dělat, je to potřeba, tak se to musí udělat.
Ale bral jsem to opravdu jako věc, která mě ničím nevadí.
Koneckonců, teprve tam přeci dostanu jistotu, jak na tom jsem.
Ale že bych byl úplně v klidu při čekání na výsledek, to zase bych asi kecal.
Přeci jen, kdyby přišla zpráva, že “mám totální nehybnost”, nevím co by to udělalo. A teď nemyslím sebe osobně, ale s naším vztahem, protože touha po dítěti byla velká.
No ale přišli výsledky a my se dozvěděli, že jsem “milionář” :)
Jakože miliony vrtících se spermií... takže úspěch a docela, tedy vzhledem k užívání si života v mládí, i překvapení.
Zvláště na dnešní dobu, kdy poměrně velké procento mužů (nutno dodat i o dost mladších) takové štěstí nemá...
Samozřejmě se výsledek mého spermiogramu dostal i do našich denodenních vtipných debat, takže o milionáře v tu dobu nebyla u nás doma nouze :)
Odběry - to vám byla taky občas legrace...
Samozřejmě nešlo mít vždy u sebe “pomoc partnerky”, ale všechny se odehráli u nás doma.
Díky bohu, protože semenit někde u doktora v kabince … no nevím. Nezažil jsem, tak bych s tím třeba neměl problém, ale doma je doma, že jo.
Docela legrační bylo, že je třeba udržovat odebraný vzorek v teple, než se převeze a odevzdá v CARu.
Na to jsem použil jednu vychytávku - kelímek se vzorkem jsem vložil do tlusté ponožky.
No přál bych vám vidět ten pohled lékaře, když jsem ho předával... k nezaplacení :)
A nebo jsem ho zabalil do alobalu a celou tu nádheru ještě do pletené ponožky.
Slušelo nám to prostě :)
No a pak že se člověk nemůže zasmát i ve chvílích, kdy je mužské ego sraženo někam pod bod nula :)
Teda některé ego. Mám asi příliš malé, nebo nevím. Zdálo se mi pořád stejně v pořádku :)
Údajně by někteří muži měli problém s odběrem vzorku, natož bez partnerky (myšleno jako nejen té svojí, ale i někoho jiného), možná ego, co já vím...
Tak samozřejmě, úplně odvázanej jsem z toho taky nebyl, když bylo potřeba naplnit kalíšek a já byl doma sám, ale co se dá dělat.
Ve jménu vědy jsem to taky zvládnul.
Přiznávám, s partnerkou to bylo jednodušší a hezčí, ale co si budeme povídat - někdo by s tím měl “velký problém” a tak “do toho prostě nepůjde”, ale přitom si stačí jen vzpomenout, jak jsme o pár (někdo desítek) let, se tomuto koníčku věnovali naprosto bez problémů a bez vědeckého výsledku a ono to šlo taky :)
Ale to jsem dost odbočil. Pardon, píšu co mi zrovna proletí z hlavy do těch kláves. Měl bych se víc soustředit asi...
Jak jsem se už zmínil, s odběry vzorků jsem problém neměl, ale co mě docela vytáčelo byla ta nutnost agendy - to je vždy dojet na místo CAR, vyplnit souhlas, podepsat na místě a příště zase znovu.
To mě sralo (pardon).
Chápu, je to hodně citlivá záležitost, ale přeci jen - na vše je potřeba volno v práci a na to se nabalují možné další komplikace.
Ale asi to bohužel jinak udělat nejde a tak je nutno to respektovat. Zase ale, člověk tam nejezdí několikrát do týdne, tak se to dá nějak udělat.
Ale u někoho, kdo třeba pracuje na montážích to může být docela velký problém.
Jo, těhotenství a rodičovství není prostě žádná sranda :)
První zklamání
Když už jsme si prošli celým kolečkem různých testů a mohli jsme jít na první transfer (zajímavé, píšu v množném čísle i když já na žádném transferu nebyl), byli jsme plni očekávání.
Teda asi jsme byli. Jak už jsem zmínil, bohužel nemám archivované aktuální pocity, takže teď vzpomínám a jak víme - vzpomínky časem dostávají trochu jiné podoby.
Ale určitě jsme neočekávali, že by to “nemělo vyjít”.
No a ono nevyšlo.
Nepovedlo se, neotěhotněli jsme (zase množné číslo, nechám to tak i do budoucna).
To byl smutek velký. Naděje byly pryč a před námi jen další kolo - léky, injekce a vůbec všechny ty hnusný věci, jako když vás rozbolí zub.
Nemá cenu se v tom už rejpat, je to pryč.
Jen jediné bych rád zmínil - to byl možná okamžik, kdy i já jsem si naplno uvědomil, že těhotenství “není standard” a že může být někdy, navzdory vědeckým schopnostem a dovednostem, prostě... nedostupné.
Velká radost
Uběhl nějaký čas po prvním zklamání a přišlo to - první velká radost, první úspěch, který jste si už tady na tom blogu přečetli - jsme těhotný :)
A tady jsem ve výhodě, protože to jsem si hned po příjezdu do práce stihl zapsat aktuální pocity, které jsem měl a chvíle, které jsem prožíval.
Ale pozor - červená knihovna to není a nikdo (ani Jituš), mimo vás teď, to ještě nečetl.
Ale co, pocity jsou jaké jsou, těm se poručit nedá.
Takže zde je autentický záznam toho, jak jsem to prožíval já, ze svého pohledu:
Je 26.listopadu 2018, zhruba 4:10 hodin ráno. Vstávám a Jituš vstává taky. Na záchod jde první a já se přemísťují pomalu na verandu, kde proběhne můj každodenní rituál - kafe a cigáro, abych se nastartoval.
V tom se to stalo - z koupelny na mě Jituš “piští” - "Péťo, pojď sem...pojď se podívat...Nasírám se, myslím si, že se zase někde něco stalo, že nám něco upadlo v koupelně, nebo tak něco. Ještě skoro spím a hned po ránu fakt nerad komunikuji, mám rád klid, ticho a samotu. A teď tohle...
Jdu teda do koupelny se podívat co se děje.
Jituš tam stojí, v ruce má těhotenský test a skoro na mě křičí - "Koukni se, jsou tam dvě čárky? Jsou dvě?" Jede jak kulomet.
Vidím po chvíli, když se mi rozlepily oči v tom světle (nesnáším světlo po ránu), že čárky jsou dvě.
Říkám - “Jo jsou dvě”.
Jituš - “Jsou dvě...jsem těhotná...” skoro křičí radostí :)Já čumím jak bulík a nějak si to asi neuvědomuji ještě a tak trochu netakticky chladím její nadšení - “Počkej si ještě na zítra radši”...
Zítra jde totiž na krev, kde se potvrdí, jestli se vše podařilo a skutečně otěhotněla, nebo ne.
Objímám ji, dáváme si pusu, já jdu na záchod a ona do postele.
A... tečka. Konec romantiky.
Ještě u druhýho cigára mi to nějak asi úplně nedocvakává, takže jsem úplně v klidu.
Divný. Pocity tak nějak nula... Fakt divný...
Možná se jen tělo brání se nořit do emocí - nemám rád zklamání, nerad se těším na něco, co není na 100%.
Asi.
Nad tím se budu muset zamyslet...
Pak už jen následuje klasická ranní příprava, stejná jako každý den.
Když se jdu převlékat do ložnice, nespí, mazlí se se psem a nabízí mi pomoc, při vyjíždění ze dvora - otevře bránu a pak za mnou zavře.
Je vidět, že je asi nadobro probuzená. Bodejť by ne, dneska se možná začíná plnit její sen. Sen o dítěti.
Já jsem zatím v klidu. V klidu, až mě to trochu děsí, když se nad tím zastavím...
Objímáme se, pusa na rozloučenou a jedu.
Pak už jen online, přes messenger, si z ní tak trochu dělám legraci, že teď bude všechno svalovat na to, že je těhotná :)
Legrace. Tu asi potřebujeme, minimálně do té doby, než to bude opravdu definitivní a jistota stvrzená krví - že jsme těhotný :)
A pak hned zase strachy, aby vše bylo OK, aby... a co by... No mám smíšený pocity.
Uvidíme.
Když si to tak po sobě čtu, je mi líto, že vše bylo nakonec úplně, ale úplně jinak. Život no...
Velké zklamání - konec snu
Jak to nakonec dopadlo, taky už z tohoto blogu víte, ale zkusím popsat svoje pocity. Bohužel, už možná časem trochu zahlazené, upravené.
Byl jsem toho dne na celodenním školení, celkem pohoda, uvolněná atmosféra, prostě školení. Telefon vypnutý, aby nerušil, zapnutý jen internet, abysme si mohli kdyžtak napsat, kdyby něco bylo potřeba.
Už se chystáme s kolegy na cestu domů, když opět zapínám telefon do normálního režimu.
Okamžitě mi hlásí, že mám asi 8 zmeškaných hovorů od Jitušky.
A v tom mi telefon začne zvonit.
Vsuvka - nevoláme si, zpravidla jen když se děje něco fakt závažnýho. Proto mi vždy hned začne bušit srdce a dostávám se do lehké paniky, co se děje.
Vysvětlím.
Před necelými 3 lety, mi takhle ráno zavolala do práce - “Taťka umřel!!” Nemohl jsem tomu uvěřit...
Pak zase jsem volal já - “Přijeď, s kočkou něco je, nemůže chodit” - porazilo jí auto a přišli jsme o ní...
A to jsou jen 2 události, které jsem popsal.
Uznáte snad, že když mi tedy zvonil telefon, tep vyskočil někam do nebe.
Zvedám to a ptám se, co se děje.
Na druhém konci slyším, jak brečí a dozvídám se, že “miminku nebije srdce”...
Bylo mi na nic. Nevěděl jsem co na to říct. Kus od domova...
Fuj...
Do toho ještě nekonečné kolony na silnici. Před svátkama no, takže lidi bláznili po nákupech.
Doma jsem se ji snad ani nesnažil nějak výrazně uklidnit, jen obejmout. Nechtěl jsem aby brečela. Bylo mi jí fakt strašně líto. Sen se zdál být tak blízko...
Samozřejmě, ona ví lépe než já, co všechno se může stát, člověk si to může říkat stokrát, ale přeci jen, po sto první si řekne, že jemu se to snad nestane a žije v naději.
Přirozeně.
Ale stalo se to. Zrovna nám. Co se dá dělat...
O pobytu v nemocnici a zákroku jste se taky dočetli, já tam jen přijel hned z práce, alespoň na chviličku, abych potom stihl ještě, co bylo potřeba doma.
Nevěděl jsem co říkat.
Ono, co máte říct ženě, která právě přišla o svoje dítě. I když v tomhle případě velké jen pár milimetrů.
Ale i tak dítě.
Uffff... je to špatný, ale život musí jít dál. Musíme se dát dohromady, ať co nejdřív můžeme jít na další pokus.
To bylo jediné na co jsem opravdu myslel.
A asi jediné co jsem i říkal.
Nevím, možná se pletu a už mi to jen splývá všechno dohromady.
Ale bylo mi to líto samozřejmě. Už jsme byli na správné cestě a teď tohle.
Každopádně, co jsem ale taky říkal bylo, že lepší když se to stalo teď, než kdyby se něco stalo třeba za 2 měsíce, nebo ještě, nedej bože, později.
To by asi bylo teprve trauma.
I když samozřejmě - na první “potvrzené těhotenství” se asi zapomenout nedá. Nevím, nejsem žena, ale myslím si, že to tak je.
Knížku jsem slíbil koupit další, novou, hned jak se dozvíme, že jsme zase “na cestě” a kdyby to nevyšlo, tak koupíme další a další a... prostě dokud se nám to nepodaří.
A to jsem myslel opravdu upřímně a ne jen jako nějaké “těšitelské klišé”.
Ono se nám to povede. Vím to a věřím tomu. Jen to třeba bude chvíli trvat. Ale to ukáže až čas.
Co říci závěrem?
Nevím, snad jen vzkaz pro muže - pánové, pokud by vás potkala nutnost absolvovat s partnerkou IVF, ani nad tím nepřemýšlejte a s klidem do toho běžte.
Nic se vám nestane, nebolí to a třeba taky zjistíte, že i u téhle, svým způsobem intimní záležitosti, si můžete užít i legraci.
My jsme si ji taky užili a asi navždy budu mít zase další vzpomínky. Ty přetrvají.
Přeci jen - odnášet někam svoje sperma v kelímku v den svých narozenin, to se nepoštěstí jen tak někomu :)
A i když to spousta lidí možná bere jako svoji “nějakou prohru”, nebo něco podobného, není to prohra.
Prostě se musíme jako lidstvo smířit s tím, že ne vždy jde všechno přirozenou cestou.
Jako další ale uvedu i (pro někoho z mužů) možná “problém” - jakmile se s někým budete bavit o tom, že vás s partnerkou čeká proces umělého oplodnění, hned si všichni budou myslet, že “ten problém” je u vás.
A to mi přijde zajímavé - když nemůže žena otěhotnět, v první chvíli se tak nějak asi očekává, že problémem je muž.
Pro někoho to může být rána na jeho ego, pro nás “bezegáče” to je legrace a nic to se mnou neudělalo.
Alespoň jsem měl možnost, sice neodborně a jednoduše, ale přesto, zasvětit další neznalé, že to tak vždy být nemusí.
Někdo testuje sílu svého vztahu různými testy, někdo možná kartářkou, někdo pomocí kamaráda / kamarádky...co já vím a někdo, třeba jako my, umělým oplodněním.
Ano, je to určitě jedna z výzev pro vztah. Tak proč se nezkusit.
My se společně už vyzkoušeli mnohokrát a někdy ty situace byly opravdu jak se říká “až na dřeň” a zatím spolu jsme.
Tak snad to tak i zůstane a ještě se k nám časem přidá další zkouška - naše společné dítě. A že bude “ze zkumavky”? No a co, bude naše a z nás :)
A teď už fakt úplný závěr
Spíše jen pro pobavení.
Teď už víte, čím si procházíme, co jsme už zažili, co možná máme před sebou.
Co ale možná nevíte je, že my už vlastně jedno společný dítě máme. A to už fakt docela dlouho.
Zatím je to pořád holčička. Jmenuje se Terezka :)
Už ani nevím jak, ale přišla k nám znenadání, z našich hlav vyplozená a co už jsme spolu všechno zažili...
Nepočítám to, ale snad nebudu daleko od pravdy, když napíšu, že už s námi prodělala asi 2x pubertu, najednou byla zase malinká a šišlali jsme na sebe.
Jo, máte pravdu, pokud se vám zdá, že jsme blázni. Asi jo.
Taky kdo normální by tohle mohl žít - mít imaginární dítě, zažívat s ním spoustu situací, smát se u toho, povídat si s ním, jezdit s ním na výlety, dohadovat se vzájemně co by udělalo, jak reaguje...
Prostě jedno dítě už máme, s tím žijeme den co den a jedno je zatím sice neexistující, ale o to víc očekávanější.
A my se dočkáme. Pak budeme psát už zase jiný kapitoly života.
Snad se brzy dočkáte a třeba je budete chtít sdílet spolu s námi.
P.S. Já vím, je to strašně dlouhý, ale tohle mě prostě napadalo při psaní. Nechám si to uložené i pro sebe, do budoucna, až budu řešit zase něco “neřešitelného”, zkusím si připomenout tuhle etapu života.
Pokud jste dočetli až sem, děkuji vám a smekám pomyslný klobouk.
A jestli máte nějaký dotaz, nebo vás zajímá něco, co jsem zde nenapsal, klidně se ptejte.
Na cokoliv. A když myslím na cokoliv, tak se nestyďte. Nemám většinou problém odpovídat na vše.
A kdyby přeci jen náhodou se něco takového našlo, tak prostě neodpovím :)
A pokud to pomůže vám, třeba při vaší cestě, budu jen rád. Mějte se krásně a ať se vám daří. Všem.