Listopad - Prosinec
Publikováno - 31.12.2020
Naposledy jsem v říjnovém článku psala, že odpočítávám dny do kontroly v hysteroskopické poradně v nemocnici U Apolináře.
Kontroly jsem se dočkala 20.11.2020.
Po tom, co mi řekl můj obvodní gynekolog jsem na kontrolu jela s tím, že se zas vše posune, protože budu muset podstoupit hysteroskopii.
Jako první mě čekal ultrazvuk, tam seděla příjemná, mladá paní doktorka, která se zajímala jak jsem se k Apolináři dostala, proč mi odstraňovali septum a co už mám za sebou. Při ultrazvuku mi pochválila dělohu (Péťa říkal, že to měl vědět před lety, že ke štěstí ženský stačí říct, že má krásnou dělohu :-D ) a sliznici. Do zprávy popsala “zbytkové septum” s tím, že to je normální a nic se s tím nedělá. Vaječníky nějak nekomentovala, vzhledem k tomu, že jsem byla teprve 6.den cyklu a na ovulaci bylo brzy.
Se zprávou z ultrazvuku jsem šla do hysteroskopické poradny, kde si Prof.MUDr. Kužel přečetl zprávu z ultrazvuku a chtěl vědět kolik je to zbytkové septum, takže volal na ultrazvuk a nakonec mě tam poslal znovu. Paní doktorka si na pomoc povolala staršího zkušenějšího lékaře. Co mi teda bylo nepříjemné, tak že se bavili mezi sebou a já jako bych tam nebyla. Ale nakonec mi dr. opět pochválil dělohu i sliznici, řekl, že “second look” je zbytečný, že mám pokračovat v IVF programu a že podle něj nám už nic nestojí v cestě.
S touto zprávou jsem se vrátila do hysteroporadny a tam mi bylo zopakováno to samé, dostala jsem zprávu a samou radostí jsem zapomněla potvrdit Péťovi propustku.
Hned jsem volala do centra, domluvily jsme se s paní doktorkou, že počkáme na prosincovou menstruaci a podle ní se objednám na začátek ledna, tedy na konec prosincového cyklu a v lednu začneme se stimulací.
Ještě mi paní doktorka nabídla, jestli nechceme přijet na ultrazvuk a nechceme zkusit plánovaný styk s ovitrellem, to jsem odmítla s tím, že to samozřejmě přirozeně zkoušíme celé 4 roky a že tuto metodu jsme zkoušeli s nulovým výsledkem hlavně proto, že jsme “MUSELI” a v tu chvíli samozřejmě ani jeden moc nechtěl a dopadlo to naprosto katastrofálně.
Ještě v ten den kontroly Péťa pronesl: “Beru to jako úkol, takže bude sex, i když nechci - výhoda partnerství, haha, a prostě do Prahy už jezdit nebudeme.” Toho jsem hned využila a hlásila plodné dny, který den by mohla být ovulace a který dny bysme se teda měli snažit.
Listopad se pomalu chýlil ke konci a přišla první adventní neděle a ta odstartovala náš “super týden”.
Začalo to nedělním obědem, dělala jsem bramborovou kaši, bohužel jsem neochutnala mléko a nalila tam kyselý, což jsem zjistila až na talíři, takže místo kaše jsme měli k masu rohlík.
Odpoledne jsem si chtěla pustit film a naše stařičká appleTV se rozhodla pro nespolupráci, tak jsem sebevědomě prohlásila, že si to pustím na notebooku, ten po zapnutí jen šíleně pípal a to bylo jediné, co jsem z něj dostala, to už jsem teda obrečela, protože jsem v něm samozřejmě měla spousty fotek.
V pondělí ráno jsem sedla do auta s radostí, že za celý rok jsem jednou byla schopna se vyprdelkovat z domu fakt brzy a budu v práci první. Ovšem moje auto mělo jiný názor a ani neceklo. Takže rychle řešit - volat dr. jestli by mne po cestě nevyzvedla, pak kolegyni, že teda přijedeme obě na poslední chvíli aby neměla strach, mamce, že Sárinku přivedu později a nakonec Péťovi, že mi teda nejede auto, aby na to byl odpoledne připravený.
Odpoledne mě Péťa vyzvedl, nabil baterku v mém autě, projel to a dobrý.
V úterý ráno jsem sedla do auta, nastartovala a vyjela, za vesnicí jsem zjistila, že mi auto nesvítí - v obci svítily lampy a tak mě to nedošlo, že prd vidím. Naštěstí Péťa byl doma, protože jel k zubaři, tak mě do práce dovezl.
Ve středu jsem ještě jela s "doktortaxi" a odpoledne se podařilo Péťovi světla opravit - výměna žárovky ani pojistky nestačila.
Ve čtvrtek ráno sněžilo, auto jelo, svítilo a já si pochvalovala jaký budu mít hezký den.
Haha, to jsem zase byla naivní.
Nějak před 10.hodinou mi zvoní telefon - sousedka, nejdřív jsem jí to ani nechtěla zvednout, ale pak jsem si říkala, jestli třeba něco nepotřebuje, tak jsem to zvedla, na druhé straně se jen ozvalo:
“Prý máte nabouraný plot, já musím jet k lékaři, nevím o tom nic, jen Ti to volám.”
Okamžitě jsem se celá rozklepala: “Co když nám utekl pan Teo nebo zrovna u toho plotu byl a něco se mu stalo?”
Ani jsem se nezeptala, automaticky jsem se oblékla a řekla jsem kolegyni, že musím odjet, volala jsem Péťovi co a jak.
Zatímco ráno jsem jela v podstatě po suché silnici, teď už byl poslední úsek k nám, cca 2,5 km, jeden led.
Přijížděla jsem k naší zahradě a myslela jsem, že mě klepne - to největší Iveco půlkou v naší zahradě - plot, sloupky, tůje v háji.
Letěla jsem se podívat kde jsou slepice, zrovna tam mají výběh, z toho šoku byly všechny v kurníku.
S řidičem, mladým klukem, jsem se domluvila, sepsali jsme “záznam o nehodě”, vše jsem si nafotila, volala jsem Péťovi škody, počkala jsem až auto vytáhne odtahovka, zabezpečila jsem zvířata a jela jsem zpět do práce.
Péťa domluvil provizorní opravu plotu a pak i finální.
Kdo má zvířata, chápe, že pro nás plot je životně důležitý a můžeme bez něj být den, ale určitě ne týden nebo měsíce.
Vrcholem tohoto týdne bylo, když v sobotu přišel silný vítr a nadzvedlo nám to plechovou střechu na přístřešku.
A do toho všeho jsme hlídali plodný dny a v dny, kdy měla být ovulace jsem lehce špinila.
Ve středu, kdy mi Péťa celé odpoledne až do 19h opravoval auto, jsem hlásila: “Už nešpiním, měli bysme to ještě zkusit.”
Kdo tohle zažil, umí si představit to nadšení - unavený, vymrzlý z venku a ještě se po něm něco chce. No co se dá dělat, že jo, vajíčko nečeká.
Týden katastrof byl za námi a musím říct, že nakonec jsme to brali s humorem, když se stane jedna věc, člověk je vystresovaný, pořád dokola to řeší, ale jak to šlo jedna věc za druhou, tak už jsem se smíchem říkala: “Tak co ještě?”
V následujícím týdnu nám domů začala chodit naše paní Kočičáková. Máme jí tak dlouho, nikdy nebyla extra mazlivá a nevyhledávala naší společnost a najednou nám začala chodit do domu a po pár dnech si i začala lehat na gauč vedle mě. Celý ten týden jsem měla nutkání si udělat těhotenský test, menstruace se blížila.
Ve středu jsem byla na preventivní prohlídce u obvodního gynekologa - tedy spíš gynekoložky, můj dr byl nemocný a tak mě sestřička přeobjednala k jeho kolegyni v rámci jedné ordinace - společnosti.
Paní doktorka si přečetla zprávy od Apolináře, taky z imunologie a v rychlosti se seznámila s mojí gynekologickou minulostí. Říkala, že septum mnoha ženám vadí v početí a že snad i mě jeho odstranění pomůže. Udělala mi klasickou preventivní prohlídku, řekla mi, že ovulace proběhla vlevo a víc se k ultrazvuku nevyjadřovala, což mi došlo až doma, když jsem hlásila výsledek vyšetření.
V pátek už mi to nedalo (celý týden jsem měla nutkání) a i když do příchodu menstruace zbývaly 2 dny, udělala jsem si test.
To ráno byl Péťa doma a měl dovolenou.
Pil svoji první kávu, když jsem přišla do kuchyně a říkala jsem: “Musím Ti něco ukázat, pojď sem.”
Přišel k lince a já jen: “co vidíš?”
Mnul si oči, remcal něco o prvním kafi a pak: “no nevím jestli to je dobře, ale vidím dvě čárky, ale ta jedna je taková slabá, to je dobře?”
Já: “Neřeš co je dobře, řekni jen co vidíš.”
P: “dvě čárky.”
Já: “Tak to je hustý, to není možný tohleto.”
Už ho objímám a on zas: “A nevadí, že je ta čárka taková méně výrazná než ta druhá?”
Já: “Nevadí, je ještě brzy, v neděli si test zopakuji a uvidíme jestli sílí.”
Pak už jsme to raději moc nerozebírali s tím, že počkáme do neděle. Jen jsme se shodli, že už nám dává smysl chování paní Kočičákové.
V neděli jsem test zopakovala a čárka byla opravdu silnější.
Už jsem plánovala kam všude musím zavolat, kdy a jak to řeknu v práci, atd.
Jenže to by bylo moc jednoduchý.
V neděli mi bylo divně, v noci jsem měla zimnici, ráno mě bolelo a brnělo v bedrech jako při teplotě - 37,3°C
Jela jsem do práce, nechala jsem si po cestě udělat HCG (630) a v práci jsem přiznala, že mi není dobře a že mám teplotu. Holky (dr. a kolegyně sestřička) mě poslaly domů ať si prostě lehnu a uvidíme. Odpoledne jsem měla 37,7, to bylo moje maximum.
V úterý už teplota šla pomalu dolů a ve středu jsem byla úplně ok. Takže ve čtvrtek jsem v pohodě vyrazila do práce.
Odpoledne jsem přijela domů a Péťa komentoval stav v naší koupelně: “Tady něco strašně smrdí:”
Já: “To se Ti zdá, já nic necítím.”
Po chvíli: “Počkej, necítím?”
Šla jsem zkusit všechny voňavky, Péťa nastříkal na zeď savo a všechno marný.
“Tak a máme po vánocích” - začala jsem panikařit, co mám dělat, co zrušíme, jaký budou následky.
Ano, tušíte správně, měla jsem to, co nikdo nechce - kvůli vyhledávání, sledování a dalším věcem, o kterých si myslíme, že se nedějou, nebudu psát ten název.
Každopádně to bylo jasný, po zoufalém pláči, že je všechno v háji a ještě máme zkažené vánoce, přišel smích, protože co jiného mi zbylo. Následující kroky byly po zralé úvaze a diskuzi s lékařkou.
Vše dobře dopadlo, po 3 dnech se mi čich začal vracet a nikomu jinému nic nebylo.
Každopádně naše vánoce to poznamenalo, byli jsme jen ve třech, s nikým jiným jsme se nesešli. Povídali jsme si, koukali na filmy, spali a hráli hry.
Mě do toho všeho bylo každou chvíli špatně, moje milované zákusky jsem nemohla ani vidět a pořád se mi chtělo spát. Prostě šťastné a veselé.
A aby toho nebylo málo, tak to pondělí, kdy jsem s teplotou jela do práce, jsem před naším barákem našla ležet paní Kočičákovou, bohužel střet s autem nepřežila. :-(
Díky nemoci jsem na první ultrazvuk šla až 30.12.2020
Objednaná jsem byla až na 17:10, takže to byl relativně dlouhý den, kdy i přesto, že mi půl dopoledne bylo zle, jsem zvládla vymyslet asi tak 150 různých scénářů, jak návštěva na gynekologii bude probíhat. Cca kolem 15h mi volala sestřička jestli by bylo možné, abych přijela dřív. Zhruba 5 minut před tím jsem zjistila, že trochu krvácím.
V čekárně se mi chtělo brečet, bylo mi jasný, že tohle nemůže dobře dopadnout.
Péťa byl naštěstí se mnou.
I když mi sestřička volala ať přijedu dřív, seděli jsme tam skoro hodinu a já už byla na pokraji zhroucení, všechny ty ženy kolem byly těhotné, většina bych řekla, že už do porodu nemá daleko.
Konečně jsem byla na řadě, Péťa šel se mnou do ordinace, hned jsem říkala paní doktorce, že jsem začala trochu krvácet a že už to vidím, že mě nepotěší.
Žádný zdržovačky, rovnou na lehátko a jdeme na to.
Docela dobu tam paní doktorka jen potichu zkoumala a já viděla, že je zle, že to embryo vůbec nevypadá, jak má.
Po chvíli mi to i dr. potvrdila s tím, že se to asi bude muset ukončit, ale že jí to přijde zvláštní, tak ať za ní ráno přijdu do nemocnice, podívá se na to lepším UZ a přizve i pana primáře ke konzultaci.
A jestli případně chci revizi nebo tabletu a jestli to chci hned nebo až v pondělí.
Bez rozmyslu jsem řekla, že hned - upřímně, pokud je to na prd, ať to mám za sebou a zbytečně se netrápím a nemám falešné naděje ještě celý dlouhý víkend.
“Dobře, přijďte raději na lačno, v 7h, vyzvednu si vás osobně před ultrazvukem. Jistá si teď nejsem, ale to embryo je prostě divný a srdeční akce tam není.”
No co vám budu povídat, zhroutil se mi svět, už po 4.
O tom, že si vždycky umím vybrat bezva datum ani nemluvím - první potrat 22.12., mimoděložní těhotenství přesně na Péťovi narozeniny a teď zas na Silvestra.
Doma jsem si sbalila tašku, probrali jsme horem dolem, co bude dál - zase mě ten můj chlap překvapil, čekala jsem, že řekne, že končíme, ale kdepak.
Plán zněl: dodržíme šestinedělí, zkusíme 3 cykly přirozeně a když nic, tak jdeme na IVF.
To mě dost uklidnilo.
I tak jsem měla několik záchvatů pláče a probdělou noc.
Ráno, bohužel, Peťan musel do práce. Já si vzala tašku a vyrazila směr nemocnice. S dr. jsme se potkaly už u výtahu, nenechala mě dlouho čekat, převlékla se a už si mě brala na ultrazvuk.
Chvíli tam prohlížela, pak pustila - ha, teď nevím jak se tomu říká, ale ukazuje to průtoky, tlukot srdce i se zvukem. Však vy víte, co mám na mysli.
A já si říkala: “Ty vogo, tohle není můj tep, tak rychlý ho nemám…”
Dr. "To je ono, to co se mi nezdálo. Tohle", ukázala na monitor, "co se mi včera nezdálo, není embryo, to je něco divnýho, co nevím co to je a embryo je až za tím schovaný, odpovídá velikosti a to, co jste teď slyšela je jeho srdeční akce. Takže všechno jinak."
Ještě několikrát to pustila, různě přibližovala a oddalovala “to divný” a pak najednou říká: “Vy jste vlastně byla na odstranění septa, že jo?”
Já: “ano, byla.”
Dr. “Tak mě napadlo, že to by mohl být zbytek toho septa, který se teď tlačí do těch plodových obalů, dáme tomu 14 dní, uvidíme jak embryo roste a jestli se tohle zmenšuje, může to být septum nebo hematom, ale vypadá to, že to je z tý děložní stěny, takže by to odpovídalo na septum.”
Já: “A nějaký utrogestan nasadíme nebo to necháme být? A taky mám tu protrombinovou mutaci.”
Dr. “Dáme utragestan, clexane 0,4 a ascorutin aby se zatáhlo to krvácení.”
Vybavila mě recepty a informacemi, že kdyby cokoli, tak okamžitě přijet a když to bude ok, tak se uvidíme ve středu za 2 týdny. Rozloučila se slovy: “Držím pěsti, mějte se hezky a uvidíme se za 14 dní.”
Tak jsem vzala tu svoji sbalenou tašku a zase jela domů. Plná naděje, že to nakonec možná přece jen dopadne. Ale budou to ještě nervy, to vám povídám.
A protože dnes je poslední den roku 2020, chtěla bych vám moc poděkovat za sledování na IG, čtení mého blogu a za veškerou podporu, které se mi od vás dostává.
Do roku 2021 vám přeji především mnoho zdraví a splnění vašich snů ať už jsou jakýkoliv.