Červen - Červenec a první návštěva CAR
Publikováno - 02.08.2020
To byl frkot, tyto měsíce.
Ani článek na konci června jsem nestihla napsat. Snažila jsem se to vše udržet v hlavě a “tlačila” jsem to před sebou s tím, že “zítra, zítra už ten článek určitě napíšu” a hle, on už je i červenec v trapu.
Pokusím se to vzít postupně, co se u nás za ty dva měsíce událo.
Dovolená
Na začátku června jsme měli s Péťou dovolenou.
První den dovolené jsme vyrazili na kolech jen po okolí místa našeho bydliště, ale i tak krásných 40 km. Překvapuji samu sebe, že už tolik dám na jeden zátah. Stále platí, že po prvních 10 metrech mě začne bolet zadek, ale přišla změna, po prvních cca dvou kilometrech bolest přejde a je to super.
Druhý den dovolené jsme kola nechali doma a vyrazili jsme na túru do Orlických hor.
Úsměv mě zamrzl hned po pár metrech chůze, jako takový krpál nevede snad ani na Sněžku, funěla jsem jako blázen, Péťa se smál a komentoval to slovy “chybí mi jen káva a cigárko”, no nezabili byste ho?
Ale ty výhledy potom, ty stáli za tu dřinu.
Peťan vymyslel pořádný okruh, cca 20 km - Polomský kopec, Vrchmezí, Šerlich (Masarykova chata), Velká Deštná, Luisino údolí a zpět k autu.
Většina lidí toto chodí prý na etapy, takže jsme asi vypadali jako exoti, když jsme šli s těmi našimi bágly, já ufuněná, upocená, na Velkou Deštnou už jsem mlela z posledních sil a naproti nám šel pár, vysmátý, ona v sukni a sandálkách a já se chtěla vrhnout z nejbližší skály dolů.
Co vám budu povídat, ufuněná, upocená, chvílemi vzteklá, ale vcelku šťastná, že jsem zase něco nového viděla a taky, že jsem to zvládla.
Třetí den jsme věnovali po těch výkonech odpočinku a zbytek týdne už jen pršelo a pršelo.
Lázně
Červen pro mne byl i měsíc vzpomínek na lázně.
Sice se nestalo to známé “Do roka a do dne”, ale i když nedokážu posoudit účinek lázní fyzicky, psychicky mi pomohly určitě a doporučuji je kudy chodím.
Pro někoho jsou lázně jeden velký mejdan a to je pro něho forma odpočinku a léčby, pro mne to byl přesný opak - být nějaký čas sama se sebou, vystoupit ze své komfortní zóny tím, že odjedu sama někam, kde to neznám a nevím, co mě tam čeká.
Když jsem jako dítě byla v lázních, nechalo to ve mě velmi negativní zážitek, který jsem svým loňským pobytem změnila na pozitivní. Hlavně jako dospělá si to umím jinak užít a vyrovnat se s tím, že je mi smutno, ale je to dáno i dobou, když jsem byla dítě, nebyli mobilní telefony, s mamkou jsme si psaly dopisy a asi dvakrát jsme si volaly.
Teď jsem byla ve spojení denně s kým jsem chtěla a o to méně mi bylo smutno.
Výročí
V červenci jsme s Péťou oslavili výročí našeho vztahu - 7 let.
Oslavili jsme to 44 km na kole.
Musím říct, že jízda na kole v mém podání je stále velká legrace.
Po cestě, ve chvíli kdy jsem doufala, že už se blížíme k domovu, pronesl Péťa větu: “vezmeme to zkratkou přes pole:”
Takže jsem na tý zkratce 3x spadla a když jsem ho konečně dojížděla a on se usmíval jaká to byla parádní zkratka, já se oháněla rukama a padalo ze mě: “Zasraný, zkurvený, komáři.”
Jo, mluvím sprostě a nebojím se to použít.
Že to byla zkratka ve stylu “je to delší, ale za to horší cesta” nemusím dodávat, ne?
Na té stejné cestě o něco později začalo pršet, během několika minut jsme byli promočený durch a Péťa to komentoval slovy:
“To je krása, to nám prší štěstí, když už dnes máme něco jako svatební cestu” a já jen procedila vztekle mezi zuby:
“Já už nechci jet, nechci” - tato věta se u nás stane legendární.
Ale jako, kdo by chtěl jet, byla jsem mokrá a zmrzlá.
Musím uznat, že v teple domova jsme se nad naším cyklovýletem zasmáli a na 7.výročí budeme ještě dlouho vzpomínat.
Jinak kolo mě nadchlo víc než jsem čekala, ale Péťa říká, že když se otočí, tak za sebou vidí hromádku čirého zoufalství - nemá se na mě otáčet, když jedeme do kopce, to totiž zoufalství je a jsou teda okamžiky, kdy mám chuť to kolo zahodit, dřepnout si vedle něho a pořádně se politovat, jaká jsem chudinka udřená.
První návštěva nového CAR
Na konci června jsem nás objednala na první konzultaci do nového CAR.
Nejdřív jsem měla pocit, že “za měsíc” je stráááášně daleko.
Takže jsem před sebou tlačila nejen psaní článku, ale taky přípravu dokumentů do CAR a najednou “Ty jo, my už jedeme za týden a nemáme vyplněné dotazníky, ani okopírované dokumenty z minulého CAR.”
Upřímně, my jsme tak trošku Hujerovi, takže se mi do vyplnění rodokmenového dotazníku moc nechtělo, protože jsem věděla, že to nebude jen tak.
Nakonec jsem ho vyplňovala na 3x a strávila na tom několik hodin.
Měla jsem původně vybranou konkrétní lékařku, kterou mi doporučovalo několik holek na IG, takže jsem byla trošku v šoku, když mi z centra zavolali, že paní doktorka je nemocná a mám dvě možnosti:
1. počkat až se MUDr. uzdraví, což teď nikdo nedokáže říct, kdy to bude
2. objednat se k někomu jinému
Když mi navrhli jinou lékařku, která měla volno, tak moje první otázka byla “kolik jí je let?”
Slečna na druhé straně byla mírně v šoku, prý takové otázky nedostává, ale zeptala se kolegyně. Myslela si, že chci spíše starší lékařku, ale opak byl pravdou.
Mám zkušenost, že mladý lékař je nabušený informacemi a má chuť vyšetřovat, naopak starší lékaři sice mají znalosti, ale jsou často vyhořelí a nechtějí nic řešit.
Ani jsme se nenadáli a byl tu den D - 31.7.2020 pátek.
Měli jsme domluvenou schůzku na 10h, s tím, že máme přijet 15 minut předem.
Protože jsem se bála, že zůstaneme trčet někde v kolonách nebo tak něco a hned na poprvé přijedeme pozdě, vyjeli jsme už o půl 7, v CAR jsme byli už po 8h, nahlásili jsme se, ale abysme tam nemuseli sedět v rouškách, šli jsme se projít.
V centru jsme podepsali několik papírů, odevzdala jsem vyplněné dotazníky a zkopírované zprávy a za chvíli jsme šli k dr.
Po úvodním představení se MUDr. začala ptát: “Nějaké choroby u vás nebo ve vaší rodině?”
Koukala jsem na ní asi vyjeveně se slovy: “Vše jsem napsala do těch rodokmenových dotazníků” a v duchu jsem si říkala: “Tak proč to jako píšu, když to pak nečte.”
Dr. začala přehrabovat ten štus mých papírů a začala si to číst, po chvíli: “Vy jste zdravotník?”
Začala jsem se usmívat (což pod rouškou nebylo vidět) a kývala jsem.
“Je to vidět, takhle vyplněný dotazník jsem tady ještě neviděla, zpravidla je to tak, já se zeptám: léčíte se s něčím? a ty lidi odpoví, že ne a na následující otázku: užíváte nějaké léky? Mi jich vyjmenují tak 8.”
Tak to už jsme se smáli všichni nahlas a pochopila jsem, proč ty dotazníky nečetla, jsou tam prostě zvyklý, že to lidi nevyplní nebo jen částečně.
S tou naší Hujerovic mi ty dotazníky přišly super, je to přehledný, jasně daný kolonky, lepší než když jsem to dávala dokupy přímo v ordinaci a skákalo se z jednoho na druhé a byl v tom jenom chaos. Odměnou za několik strávených hodin u vyplňování, mi byla pochvala od paní doktorky.
Poté lékařka prošla zprávy, co jsem jí donesla, zajímali jí hlavně vyšetření, která mám za sebou, těhotenství, potraty, kolik mi odsáli vajíček - to jí teda velmi pobavilo, na takový počet prý nejsou zvyklý, standardně k nim chodí o hodně starší pacientky a tak jich tolik nemají.
Moje heterotopická gravidita (jedno v děloze a druhý ve vejcovodu) jí taky zaskočila, hlavně teda ten potrat, kdy jsem nepotratila hned po operaci,ale až 3. týdny potom.
Co se týkalo Péti, tam jen řešila, že je ve zprávě napsaný špatný závěr z genetiky, já a dr. jsme se tomu zasmáli a Peťa jen: “já naštěstí nevím, co to znamená, tak mě to nechává klidným.”
Probrali jsme taky otázku clexanu, kterého jsem doufala, že se zbavím, bohužel, nezbavím, ale konečně mi to někdo aspoň pořádně vysvětlil a nejen, že mi řekl “je to nutný”.
Já jsem někde četla, že clexane může způsobovat potraty, ale bylo mi vysvětleno, že naopak se clexane nasazuje u žen, které často potrácí.
Tak snad je to pravda a není můj případ, že bych potrácela z clexanu.
Došlo i na ultrazvuk: krásná sliznice 8-9 mm, folikul těsně před ovulací, 20 mm.
To mě potěšilo, že si to ani neumíte představit. A ani dr. si to neuměla představit, nechtěla mi věřit, jak jsem před 2 lety bojovala s nízkou sliznicí, která ne a ne vyrůst, teď jí chválila. Jediný nad čím se pozastavila je, že mi ve zprávě z hysteroskopie napsali, že mám malou dělohu, jí přijde normální a prý se na to ještě příště zaměří a případně udělá i 3D ultrazvuk.
Celkový závěr zněl: “máte dobře našlápnuto a teď jen vypátrat proč dochází k potratu.”
No to by i mě zajímalo.
Ještě ten den nám oboum odebrali několik ampulek krve, Péťa je dle očekávání objednán na spermiogram, já ještě půjdu na nějaké odběry na začátku cyklu, v druhé polovině cyklu na ultrazvuk a pro výsledky. Pokud vše bude ok, tak zahájíme 2.cyklus IVF. Žádost na pojišťovnu jsme poslali rovnou.
Když jsme vyšli z ordinace, kde jsme strávili skoro hodinu, podívala jsem se na Péťu a říkám: “Tak co, jaký máš dojem?”
P: “Jako bych za sebou měl první hodinu esperanta?”
J: “cože?”
P: “no nerozuměl jsem vám ani slovo, ale hlavně, že jste si pokecaly a dokonce se i zasmály.”
Po všech těch odběrech a domlouvání si termínů jsme opustili budovu CAR a šli jsme na procházku.
Péťa začal: “to zas chlapi v práci pobavím až jim řeknu: pánové, ve středu jedu do Prahy na hon.”
“Ty jo, já budu honit za prachy v Praze, no kdo to má, si jen tak udělat výlet do Prahy, aby honil?”
“To tam příjdu a řeknu jim: Tak tady máte ty moje poršáky.”
V tomto duchu pokračoval snad ještě hodinu, já se nasmála a zas mě došlo, jak je důležitý vedle sebe mít toho pravého.
Celé to odpoledne se téma našeho hovoru točilo jen kolem návštěvy CAR, co říkala dr, co nás asi čeká, jak to celé na nás působilo, co nás překvapilo, jak to budeme dělat organizačně (práce, parkování, atd), ale hlavně jsme se snažili brát to s humorem sobě vlastním.
Já samozřejmě věřím, že to výjde, Péťa je ten, kdo stojí nohama na zemi a vrací mě do reality, z čehož je mi teda někdy smutno, protože já se s tím nehodlám smířit a doufám, že to výjde.
Jak vznikla úvodní fotka
Kdykoli jsme v Praze, jdeme se podívat na Lennonovu zeď - občas se tam dá udělat super fotka.
J: “tak jak to dnes vidíš?”
P: “Mám nápad, támhle Tě vyfotím u toho prasete, aby Ti přineslo štěstí.”
S nadšením jdu pózovat a ozve se Péťa: “fuj to jsem se lekl, to je podoba.”
Drzoun jeden.
Doufám, že za pár měsíců budu mít podobný nadšený výraz, jako když jsem zdolala Deštnou.
