Františkovy lázně
Publikováno - 24.07.2019
V posledním článku jsem psala o mém potratu a nastínila, co asi bude dál.
Krvácet jsem začala 22.5. a 27.5. jsem šla na kontrolu.
Paní doktorce jsem přednesla, na čem jsme se doma domluvili a zeptala jsem se, jestli bych neměla nárok na lázně.
Dr., že určitě ano, že mi je ráda napíše. Hlavně byla ráda, že to ještě úplně nevzdávám.
Udělala mi ultrazvuk, zda odešlo vše.
I přesto, že jsem hodně krvácela, náš sněhuláček se mě držel jako klíště.
Takže jsem nakonec musela podstoupit revizi, na kterou mě objednali na 30.5. na kliniku, pod kterou spadá CAR.
Musím říct, že ze všech narkoz, co jsem za poslední rok měla, byla tahle nejlepší.
I když jsem teda brečela i na sále a sanitář mi utíral slzy do prostěradla.
Zpět k lázním...
Čekala jsem, že to bude trvat než mi je dr. napíše, přeci jen, práce má dost.
Jaké bylo mé překvapení, když druhý den ráno volala sestřička, že mám žádost připravenou a mám se pro ni stavit.
Ještě ten den jsem si to vyzvedla, druhý den jsem šla k obvodnímu lékaři pro výsledky předoperačního vyšetření a hned jsem si žádost nechala potvrdit i od něj.
Od obvodního lékaře jsem šla rovnou na pojišťovnu.
Po cestě jsem si zavolala do lázní o termín.
Nejdřív mi řekla termín až na konci července, ale když jsem prosila, že bych chtěla něco dřív, že to už je dlouho, tak mi paní dala nástup 16.6. s tím, že si to ale musím zařídit na pojišťovně aby mě, co nejdřív projednali a odeslali to tam, pokud tam potvrzený návrh nebude mít do týdne, tak mi tento termín stornuje.
Protože jsem pracovala u obvodní lékařky a lázně jsme často řešily, věděla jsem za kým v pojišťovně jít.
Návrh mi schválili ještě v ten den, následující den ho odeslali do lázní.
Pro jistotu jsem tam ještě zavolala, že je to zařízené, s termínem počítám a pošlu jim zálohu.
A mohla jsem začít balit...
Vlastně nemohla, druhý den mě ještě čekala revize dělohy, kde mě došlo, jestli ty lázně nejsou moc brzy.
Pro jistotu jsem teda zavolala do CAR, dokud se to ještě dalo zrušit.
Dr. dala souhlas, že do lázní v klidu můžu nastoupit.
Jet takhle narychlo mi vyhovovalo.
Neměla jsem tolik čas se stresovat, měla jsem stále, co dělat sama se sebou, se svým smutkem, občasným pobolíváním jizev, atd.
Cesta
Většina lidí jede do Františkových Lázní pendolinem, je to asi nejrychlejší a pro někoho i nejpříjemnější forma cestování.
Ne však pro mne.
Cca od Plzně mi bylo zle jako bych jela v autě a seděla vzadu.
Za velkou výhodu považuji, že shodou okolností byla ve Františkách i naše sousedka.
Už za sebou měla 2 týdny a znala to tam.
Čekala mne na nádraží, dovedla mne k hotelu, počkala až se ubytuji.
První týden mi tam vše ukázala,bylo to fajn tam na začátek někoho mít. Ale zvládla bych to i sama, lázeňská část města není velká.
Hotel
Vybrala jsem si hotel Dr. Adler.
Přímo před hotelem je park, za hotelem kolonáda, kousek od hotelu nádraží.
Diskotéka naštěstí za rohem, takže slyšet nebyla, jen občas když někdo v noci šel a nahlas se bavil.
Hotel byl pěkný, odpovídal 3 hvězdičkám.
Měl v přízemí svůj balneoprovoz, což je super hlavně v zimě, že člověk může jít z pokoje na procedury v županu a nemusí se x krát za dopoledne svlékat a oblékat.
V hotelu byla nepřetržitá recepce a do 22h hotelový bar.
Ve dvoře hotelu je vybudovaná zahrada se sezením, lehátky...
Ubytování
Zvolila jsem dvoulůžkový pokoj Komfort.
Pokoj jsem si vybírala už při rezervaci termínu.
Paní na telefonu mi řekla, kde na internetu najdu tabulku s doplatky na jednotlivé hotely a pokoje.
Vybírala jsem hlavně podle toho kolik jsem ochotná doplácet, ale i podle fotek a nějakého doporučení.
Na pokoji už při mém příjezdu byla spolubydlící.
Lída, báječná ženská původem z Ukrajiny, byla na pokoji první dva týdny sama, pak vyfasovala mě.
Snad se to se mnou dalo přežít.
Brečela jsem, když odjížděla.
Bylo mi smutno, že už jede domů, že jsem jí ještě nestihla komplet vyzpovídat – jo, byla jsem hrozně zvědavá jak to na Ukrajině chodí, proč šla do Čech, jaký má vztahy se sourozenci, jaký je její manžel a děti – no teď si tak říkám, že možná byla ráda, že už jede domů.
Promiň Liduš, když mě to fakt zajímalo a tak moc mě bavilo Tě poslouchat.
Večer mi došlo, že nemáme ani jednu společnou fotku.
A pak přišly trošku nervy – koho mi dají na pokoj!
Bála jsem se v podstatě jen 2 variant – žena, která bude celý dny koukat na TV (nemáme TV, nekoukám na ní, nebaví mě to) a holka/žena se stejnou diagnozou jako mám já, která se bude pořád jen litovat jaký je chudák a strhne mě do své deprese.
Když jsem ani večer na pokoji neměla nikoho, šla jsem se zeptat na recepci.
Recepční: “Zatím to vypadá, že budete až do konce pobytu sama. Ale moc se neradujte, může se cokoli stát a někoho Vám tam dáme.”
Nestalo se nic a byla jsem až do konce pobytu sama.
Když padlo rozhodnutí, že pojedu do lázní, měla jsem hned jasno, že se nebudu s nikým moc kamarádit, že na nějaký diskotéky atd. mě neužije, že chci být hlavně sama se sebou.
Takže to, že jsem na pokoji sama mi vlastně “hrálo do karet”.
Lázně jsem brala jako výzvu, vystoupení z mé komfortní zóny, vypořádání se sama se sebou, se svými strachy, se svým smutkem a bolestí.
Proč výzvu, vystoupení z komfortní zóny?
Protože já nikdy nikde nebyla sama. Nikdy jsem nenesla zodpovědnost jen sama za sebe.
Vymyslela jsem spousty výletů pro neteř, mamku, kamarádky a jejich děti, ale nikdy jsem tam nebyla sama, všem jsem velela, kam půjdou atd., ale tak trochu jsem spoléhala spíš na ně než na sebe.
Nikdy jsem nebyla sama se svými myšlenkami víc jak pár hodin.
Nikdy jsem nejela sama vlakem, nebyla jsem v cizím prostředí a ještě navíc 3 týdny v kuse.
Jsem zvyklá být sama, ale ve svém domácím prostředí.
Najednou jsem byla sama, ale obklopena spoustou cizích lidí.
Ano, nebyl by problém se seznámit a všude chodit s někým, ale já prostě nechtěla.
Chtěla jsem vědět jestli dokážu jít sama na procházku do parku, do bazénu, do muzea, atd.
Možná si teď říkáte “Ta holka je cvok”. Těžko se to vysvětluje.
Ale cítila jsem, že ve svých 32 letech potřebuji zkusit vystoupit ze své bubliny zažitých stereotypů.
Nepovažuji za těžké být v kolektivu a bavit se, ani být středem pozornosti (pokud nemáte sociofobii samozřejmě), ale být sám se sebou, se svými myšlenkami.
To dokáže málo lidí. Aspoň teda v mém okolí.
Mám kolem sebe spoustu lidí, co nedokáží být ani sami se svým partnerem, neustále kolem sebe mají nějaký kamarády a taky jsem od nich dost slyšela “to bych nevydržel/a být 3 týdny sama”.
Vydržela jsem to, dokonce jsem si to i užila, přišlo mi to dost osvobozující, i přesto, že se mi stýskalo.
A možná jsem konečně trošku pochopila Péťu – proč mi občas řekne, že chce být sám, sám jít na túru do lesa, na kolo, na motorku.
Vždy jsem to brala dost vztahovačně a měla jsem pocit, že mu překážím.
V lázních jsem se naučila i “vypnout“.
Přistihla jsem se, že jdu a nemám v hlavě vůbec žádnou myšlenku.
Vlastně jsem měla jednu společnici, byla tichá, skvělá, vždy připravena mi být k dispozici – čtečka Pocketbook.
Stravování
Před odjezdem jsem si psala s jednou paní, která byla ve stejném hotelu (dr. Adler). Psala mi, že vše super, ale to jídlo – taková průměrná školní jídelna, malý porce, musela se vždy dojíst ovocem, zeleninou nebo zákuskem.
Říkala jsem si: “Tak to je super, aspoň zhubnu.”
Haha, já naivka.
Snídaně byla formou rautových stolů – na výběr kde co – různé sýry, salámy, výborné marmelády, vajíčka na různé způsoby, jogurt bílý i ochucený, müsli, cornflakes, někdy ovesná kaše, někdy krupicová, občas lívance, různé ovoce a zelenina.
Mléko, čaj, káva, džusy, obyčejná voda.
Fakt velký výběr, podle mne.
Na oběd a večeři byl výběr ze 4 jídel a vybíralo se 2 dny dopředu.
Tzn. v pondělí jsem si zapisovala jídlo na středu.
Mě teda překvapilo, jaké měli výborné polévky, ani jednou jsem neřekla, že mi nechutná.
U hlavního chodu mi moc nechutnaly brambory, takže jsem si většinou vybírala jídlo s knedlíkem, rýží, těstovinami.
Ale jinak mi chutnalo vše.
K obědu opět výběr ze zeleniny, salátů a jako tečka buď zákusek nebo zmrzlina.
K večeři byl předkrm – ten jsem si moc nebrala, protože jsem měla co dělat, abych snědla to hlavní jídlo.
Stejně jako u oběda výběr ze zeleniny a salátů, k večeři nebylo ovoce.
Mě teda všechno jídlo moc chutnalo, přibrala jsem kilo a poslední týden jsem hlásila, že chci jen poloviční porci.
Vždycky jsem se nacpala a vypadala jsem jak v 5.měsíci.
Procedury
Procedury byly báječný.
Každý den byla jedna hlavní procedura – slatinný zábal nebo uhličitá koupel.
A dvě až tři vedlejší – cvičení podle Mojžíšové, gynekologická jóga, vaginální irigace, gynekologický plyn, masáž, šlapací bazénky, přísadová koupel a parafín na ruce.
Pro mne byly zásadní, kromě hlavních procedur, vaginální irigace, gynekologický plyn a samozřejmě cvičení.
Všechno bylo příjemný, při slatině jsem dokonce usnula skoro pokaždé, jen jednou když bylo opravdu neúnosné vedro, jsem tu teplou slatinu špatně nesla.
Co jsem se teda snažila nechávat na konec je vaginální irigace – výplach pramenem zahřátým na 40 st. Vždycky nějaká voda zůstala i uvnitř a pak vytékala ven, což mi nebylo úplně příjemné.
Hned první den jsem dostala časový rozpis, abych hned ten den zjistila, že se nedodržuje.
Lázeňské se snaží mít vše hotové za dopoledne a tak lidi různě nahání a zlobí se, když někdo, kdo má proceduru odpoledne, přijde na ten čas.
Chodila jsem teda na čas hlavně na ty ranní procedury v 7-8h, pak už jsem se chodila ptát, v kolik teda mám přijít nebo jsem si to sama rozplánovala.
Je totiž dobrý mezi nějakými procedurami mít aspoň půl hodinu prostoj – třeba mezi irigací a plynem, aby tělo mělo čas na to nějak zareagovat.
Já jsem teda i dodržovala 10 minutové ležení po slatině a uhličité koupeli.
Má to tak být a má to podle mne svůj význam.
Jediný, na co se časy dodržovaly, byly masáže a cvičení.
Jinak byly lázeňské milé, sympatické.
Problém jsem měla jen jednou, kdy mě seřvala, že chci jít nejdřív na šlapací bazénky a pak až na irigaci.
Za prvé jsem měla za sebou zrovna plyn a chtěla jsem tam mít nějaký čas mezi tím a za druhý jsem nechtěla jít šlapat 15 minut do bazénku, když ze mě po irigaci vytéká voda.
Potom to té lázeňské sestřičce asi došlo a omluvila se mi.
Volný čas
Procedury jsem si odbyla za dopoledne a co pak?
Na co jsem zrovna měla náladu a sílu.
První týden jsem chodila na procházku s tou mojí sousedkou, někam jsme si sedly na kávu, zákusek. Ukázala mi, co kde je.
Když jsem zůstala sama, dělala jsem si už opravdu, co jsem chtěla.
Šla jsem do bazénu, na procházku, vymalovávala jsem si omalovánky pro dospělé, četla jsem, šla jsem do muzea a některé dny jsem jela na výlet s kamarádkou, která byla se synem v lázních Kynžvart.
Asi 2 odpoledne jsem dokonce prospala.
Nudu já nemám ve slovníku.
Pokud se někdo do Františkových Lázní chystáte, doporučuji se zaregistrovat do VIP clubu (řeknou Vám hned při nástupu na recepci) a co nejdříve si tam dojít, zjistit jaké zrovna chystají výlety a pokud Vás nějaký zaujme, tak se na něj hned přihlásit.
Tím, že jsem ve vedlejším městě měla kamarádku a jezdila jsem na výlety s ní, využila jsem služeb clubu jen jednou a to na večerní fontánu v Mariánských Lázních.
Bylo to super, průvodce nám vše řekl, dokonce autobusem udělali okružní jízdu po městě, abysme viděli i něco jiného než fontány.
Pak byste určitě měli aspoň jednou navštívit Sanatorium Klíma a dát si tam nějaký z jejich domácích koláčů a posedět v příjemném prostředí.
Každou sobotu tam je živá hudba.
Určitě byste neměli vynechat Růžovou cukrárnu, je mimo kolonádu, jsou tam příznivé ceny, všechny dortíky a zákusky si pečou sami, milá obsluha a krásné růžové prostředí.
Pokud do lázní pojedete s diagnózou neplodnost jako já, tak je povinnost navštívit městské muzeum – sáhnout na původního Františka.
Já jsem pro jistotu repliku u kolonády chodila osahávat skoro každý den – co kdyby neměl náhodou náladu, že jo :)
Délka pobytu
Na diagnózu neplodnost je délka pobytu stanovena na 22 dní.
S tím, že pokud žena dostane menstruaci během prvních dvou týdnů, může lékař zažádat o prodloužení a většinou vyhoví.
Já jsem byla po revizi, kdy se menstruace může dostavit až za 6 týdnů.
Lékař mi řekl, že očekává, že menstruaci dostanu až doma a že pokud jí nedostanu, tak nemá cenu žádat s tím, že se předpokládá, protože předpoklady mu pojišťovna zamítne.
Dr. měl pravdu a menstruaci jsem dostala 2 dny po příjezdu domů.
Tři týdny jsou za mě akorát.
První týden se člověk rozkoukává, já navíc byla opravdu hodně unavená z těch procedur a tak nějak asi ze všeho toho stresu, který jsem za poslední měsíce zažila, byly dny, kdy jsem nechtěla pohnout ani prstem.
Druhý týden jsem si užívala a v tom třetím jsem se už těšila domů.
Neříkám,že bych 4.týden nezvládla, ale už by to bylo dost na hraně.
Důkazem, že 3 týdny stačily, je i moje nejlepší lázeňská kamarádka čtečka, v pondělí – první den po příjezdu domů – hlásila vybitou baterii a nabíječku jsem s sebou neměla.
Shrnula bych to tak, že jsem si to užila.
I kdyby nic jiného, tak po psychické stránce mi to pomohlo a já věřím, že i po fyzické a uvidíme za pár měsíců, jaký to mělo účinek.
Jsem se rozepsala a přesto to zdaleka není vše, co jsem chtěla napsat.
Kdyby Vás cokoliv zajímalo, napište mi do komentářů tady, pod příspěvek na IG, do soukromé zprávy na IG nebo emailu.
