Květen
Publikováno - 31.05.2020
Ty jo, květen je už zase na konci, vždyť včera sotva začal.
V květnu se toho u nás moc nestalo, ale přitom dost na to aby mi zase utekl jako voda.
Hned na začátku měsíce jsme oslavili Péťovi narozeniny. Po třech letech konečně zase doma, s dortem a jeho klukama, jako normální lidi.
V roce 2018 přesně na den Peťanových narozenin vyšlo odsátí vajíček. Místo dortu nesl své “miliony v kelímku”, naštěstí je to chlap “bezegáč” a dělal si z toho srandu, co ještě na svoje narozeniny nezažije.
O rok později ale přituhovalo. V den jeho narozenin, to bylo jen pár hodin, co jsem utekla hrobníkovi z lopaty, jak se říká.
Byla jsem po operaci mimoděložního těhotenství, celá bolavá, smutná, ale zároveň jsem byla ráda, že žiju a navíc v děloze se držel bojovníček číslo dva, který mi dodával naději.
Jak to dopadlo, víte. (najdete v článku 29. Konec cesty?)
Letos to bylo veselejší, ale stále bez naší vysněné Terezky (pro kluka jméno nemáme).
Ale žádnou extra oslavu si nepředstavujte, přijeli jen Péťovi kluci, dali jsme si oběd, dort, jednohubky, popřáli jsme, poseděli, pokecali, pak se k nám přidala moje neteř Barča, žádný alkohol a velká party, na to nás už neužije. Takhle jsme byli spokojeni všichni, hlavně, že jsme se sešli.
Zatímco v dubnu jsme se hodně vraceli do doby před rokem, květen pro mne byl měsíc přemýšlení o tom, co a jak mě změnilo.
První takový spouštěč byl, když jsem potkala známého, který něco málo ví, od cizích lidí, ale asi ne vše, netuším, kolik informací kdo kde pouští.
Zeptal se mě: “Tak co, jak je?”
Já, v klidu: “Jo dobrý, mám novou práci, kolegyně jsou fajn.”
To ho asi vykolejilo a zmohl se jen na:
“Aha” a mě hlavou šlo:
“To víš, že jo, zrovna Tobě budu vyprávět, že mám dny, kdy se mi chce brečet a takový jako ty zmlátit vlastníma rukama.”
Doma jsem to říkala Péťovi a ten mi jen říkal:
“Co bys mu jako vykládala, nic mu do toho není.”
A mě to v tu chvíli došlo, před 3 rokama bych mu to řekla, přesně to jak to je a stejně jako tenkrát by se to otočilo proti mne.
Byla jsem sama na sebe pyšná.
Další takovou situaci mi přineslo kolo. Jo, kolo na kterým mě napadají samý blbiny a směju se sama sobě. Péťa vybral docela dlouhou (cca 40 km) a náročnou trasu. Náročnou pro mne, někoho kdo naposledy seděl na kole na základce.
Ze začátku pohoda, jako vždy mě bolel zadek, ale to po prvním km vždy přejde, ale když jsme byli v půlce, tak už jsem fakt nemohla a při odpočinkové pauze Péťa přišel s tím, že by letos chtěl zdolat Kralický Sněžník.
Jak jsem už byla unavená a teď jsem si představila jak jsem byla zoufalá při výstupu na Sněžku, řekla jsem mu: “Jo, můžeme to zkusit, kdyžtak to vzdám a půjdu nejkratší cestou zpět a výjdeš to sám.”
Před 3-5 lety bych možná remcala, ale NIC bych nevzdala, protože o mě přece nikdo nebude říkat, že na to nemám.
Teď to klidně vzdám, co může být horší než to, že jsem srab? Třeba to, že to se mnou někde sekne, protože neposlouchám svoje tělo a zbytečně ho přepínám.
V květnu jsem ještě pár takových momentů zažila, ale vypisovat je všechny nebudu, tentokrát jsem totiž dala na instagramu možnost otázek a pár jich přišlo.
Tady jsou odpovědi.
Tato otázka mě upřimně rozesmála a hned jsem jí šla číst tomu mýmu ženichovi.
“Hele, napiš tam, to co Ti občas říkám.”
A to je: “Dobrý den, slečno. Slečna, že?” já mu na to odpovím: “Bohužel.”
Peťan se začne smát a řekne: “Se ani nedivím.”
Takže asi tak.
A teď vážně.
Já bych se samozřejmě vdávat chtěla. Přála bych si romantickou žádost o ruku, svatbu klidně jen my dva, stejně nevím koho bych jinak pozvala, ale chtěla bych hezké fotky, případně video, prostě vzpomínku na to, že se máme rádi.
Pro mne by svatba byla spíše taková oslava naší lásky.
Nejde mi o jméno (to si stejně každý necháme svoje), ani o papír, spíš o ten akt, prostě každá chceme být jednou v životě za princezny a být v ten den tou nejdůležitější na světě.
Péťa se ženit nechce, už je rozvedený a nevidí v tom žádný smysl.
Takže svatby se asi nedočkám. Což je mi samozřejmě někdy líto. Ale jsou důležitější věci na světě.
Haha, to je taky dobrá otázka.
Je úžasný, že si někdo pamatuje, co jsem drmolila v instastories před rokem.
Voliéra hotová není.
Pro ty, co mě tenkrát nesledovali a nemají IG:
Když jsem se loni vrátila z nemocnice, tak moje voliéra s andulkama byla v podstatě prázdná. Vlezl mi tam potkan a všechny andulky mi sežral, bylo mi to tenkrát moc líto.
V době kdy jsem byla v lázních mi Péťa, jako překvapení nechal udělat novou voliéru, teda její konstrukci. No a od té doby se nic neděje. Konstrukce stojí na svém místě a Peťan o voliéře a papoušcích nechce ani slyšet.
Tak uvidíme, co z toho nakonec bude, ale já bych si ráda zase nějaký pořídila, je ten dvůr se zahradou hned veselejší, když to tam štěbetá a křičí.
Mám se fajn, děkuji za optání. :-)
V práci se mi daří docela obstojně, myslím, že jsem se docela rychle zajela, což je dáno tím, že jsem předtím taky dělala na obvodě a není toho pro mne tolik nového.
Je fajn, že jsme tam dvě a navzájem si vyhovujeme. Já jsem spíš kancelářský typ, takže hodně sedím u stolu a dělám papíry a kolegyně je taková ta typická zdravotní sestra, co ráda pracuje s těmi dětmi a jejich rodiči a běhá kolem nich.
Co se týká té zdravotnické stránky, tak mě nevadí odebírat krev, ale nerada píchám očkování a dělám výtěry. Kolegyni zas očkování vůbec nevadí, ale říká, že odběry, čím je starší, tím hůře je snáší.
Zkrátka se skvěle doplňujeme a snad nám to vyhovuje oběma.
Je bezva pracovat v kolektivu, kde si řekneme i co nás trápí nebo naopak, co nám udělalo radost, apod. Navzájem se pochválíme, poprosíme, poděkujeme, oceníme práci té druhé, v takovým prostředí se o hodně lépe pracuje. Taky si na ochutnávku nosíme, co jsme doma upekly, uvařily a děláme si tu pracovní dobu hezkou.
Není.
Beru to jako práci, většina dětí je moc fajn, stejně tak i rodiče, samozřejmě se najdou výjimky a asi 2x jsem si za těch 5 měsíců řekla: “Do prdele a tohle jako může mít dítě?”
Ale dál se nad tím nezamýšlím, beru to, jak to je a netrápím samu sebe zbytečným přemýšlením proč oni můžou a já ne, nemělo by to smysl a nic by mi to nepřineslo.
Kvůli mě se zkrátka svět nezastaví, můžu si pobrečet, politovat se, ale děti se ostatním budou rodit dál.
Pro mne je důležitý, že mám fajn kolegyně, že tam chodím ráda, i když doma je doma a kdyby mi někdo posílal jen tak peníze, tak jsem doma spokojená.
Kde bych se spíše trápila by byla asi gynekologie, jak by mě tam chodily těhotný, to bych možná více řešila, těžko říct.
Jsem prostě v práci v pohodě a to je dobře.
Nejvíc vás samozřejmě všechny zajímá hlavní téma tohoto blogu.
Věc se teď má tak, že jsme se na podzim domluvili, že si od toho rok odpočineme, zajedu se v nové práci a uvidíme.
Jenže to bych nebyla já, samozřejmě jsem se oklepala, do žil se mi vlila nová naděje a já už zase přemýšlím a vymýšlím.
Zatím užívám nosifol a užíváme si.
Ale už jsem vybrala nové centrum (stejně jako u toho předešlého, nebudu zveřejňovat název) a už jsem s někým byla i v kontaktu. Domluvili jsme se, že si zavolám na konci června a domluvíme se na srpen na vstupní konzultaci. Až to všechno přijde, budu vás informovat. Jednou jsem s tím začala, tak to dotáhnu do konce. Jsem sama zvědavá, co nám nové centrum přinese a jestli se konečně dočkáme.
Často mi píšete, že mám zkusit různé bylinky, akupunkturu, léčitele, apod.
Už jsem toho vyzkoušela na moje poměry dost.
Co se týká akupunktury a léčitelů, tak já prostě necítím, že to bych chtěla, že jsem ochotná to podstupovat, že tomu věřím. Respektive akupunktuře věřím, ale nějak nemám důvěru v lidi. Takže touto cestou zatím nepůjdu.
To jsme marný dvě. :-D
Tak to je za květen vše, jsem zvědavá, co nám všem přinese červen.