Konec cesty?
Publikováno - 23.05.2019
Když jsme se před několika měsíci rozhodli, že začnu psát blog, padla důležitá otázka “Jaký bude mít název?”
Měla jsem hned jasno - “Cesta za štěstím!”
“Cesta za štěstím?” ptal se Péťa...
“A co když to nedopadne dobře, musíš počítat i s variantou, že to nevyjde.”
“Víš, celý život je taková cesta za štěstím. Nejdřív, když se ten malý človíček naučí chodit, pak mluvit, pak aby si správně zvolil školu pro své budoucí povolání a vystudoval jí, pak si hledá práci, super kolektiv, kamarády, pak přijde čas a je šťastný, že je z něj táta/máma, dělá vše proto aby toho človíčka správně vychoval a byli šťastní všichni, pak chce být tou nejlepší babičkou/dědou na světě… Prostě pořád je na své cestě za štěstím.”
Ani zdaleka mě v té době nenapadlo, co všechno mě potká, kolik překážek, radosti, zklamání, bolesti budu muset vydržet.
Ale pěkně popořadě.
V minulém článku jsem psala, že jsem si domluvila při propuštění kontrolu v nemocnici.
Pouštěli mě v pondělí 6.5. a na kontrolu si mě pozvali na pátek 10.5.
Nejdřív mi odebrali krev na HCG, pak skoro 2 hodiny čekání na výsledky, což s mým sešitým břichem nebylo nic moc, ale vydržela jsem.
Péťa byl se mnou, ještě za námi přišla moje neteř, tak jsme kecali a docela to uteklo.
Když mě konečně sestřička zavolala do ordinace, zeptala jsem se, jestli může jít partner se mnou. Žádný problém.
Paní doktorka mi hned sdělila, že HCG už mám přes 20 tis., že pěkně roste a je to dobrá známka prosperujícího těhotenství.
Když jsem si lehala na lehátko, tak sestřička říkala Péťovi “Běžte blíž, ať to taky vidíte.”
P: “Nevím jestli to poznám.”
J: “Paní doktorka Ti to ukáže.”
Ukázala nám oběma, že je sice ještě malinký, má jen 1-2mm, ale už má náznak srdeční akce a vše je v pořádku.
Byla jsem ráda, nejen za to, že je vše ok, ale i za to, že to Péťa viděl.
Když jeho manželka čekala jejich syny, tak to takhle od začátku neviděl, vlastně to možná vůbec neviděl, až narozené miminko.
Teď teprve viděl ten zázrak, jak z něčeho tak malilinkatého může vyrůst živý člověk.
Byli jsme oba moc rádi a ulevilo se nám, že je vše v pořádku. Říkali jsme si, že když ten prďola zvládl moje bolesti a operaci, tak už zvládne všechno.
V pondělí 13.5. mě čekala plánovaná kontrola v CAR.
Dala jsem paní doktorce zprávu z nemocnice a v rychlosti jsem jí řekla, co mě potkalo, jak to probíhalo a jaký je výsledek.
“Nejste vy náhodou zdravotník?” reagovala na to dr.
“Bohužel jsem.”
“To je vidět, zdravotníci mají všechny komplikace.”
Udělala mi znovu ultrazvuk, sněhuláček za těch pár dní povyrostl na 5,8mm, srdíčko už bylo krásně vidět.
Péťa už bohužel musel do práce, tak jsem mu hned volala a poslala obrázek.
Paní doktorka si mě objednala ještě na kontrolu za 14 dní a loučila se se mnou slovy “Teď už bude všechno dobrý, ničeho se nebojte.”
Byla jsem klidná, spokojená, trápily mě jen stehy, které mě svědily a táhly, ale to už byla maličkost, která se v pohodě dala vydržet.
Jenže ten klid neměl trvat dlouho.
Ve středu jsem byla hrozně unavená, šla jsem už v 19h do postele, v podstatě hned jsem usnula.
Vzbudila jsem se nějak po 21h, šla jsem na záchod a na papíře jsem měla krev.
Okamžitě jsem panikařila, brečela, že všechno je v háji.
Krve bylo jen malé množství, do rána už nic, přesto jsem ráno zavolala do CAR, kde mi sestřička řekla, ať přijedu, že se na mě paní doktorka podívá.
Krvácení žádné vidět nebylo, ani ultrazvukem žádný hematom.
Náš sněhuláček krásně prospíval, měl už 7,1 mm a srdíčko bušilo.
Paní doktorka se opět loučila slovy: “Všechno bude dobrý, to už jsme si naordinovali minule.”
Ulevilo se mi, přesto jsem zpřísnila klidový režim a jediné co jsem dělala bylo, že jsem jednou za 2 dny uvařila, 2x za den jsem se prošla po zahradě a jinak jsem seděla/ležela.
V sobotu se krvácení objevilo znovu, okamžitě jsem jela do nemocnice, tentokrát naprosto klidná. Jela jsem hlavně proto, že jsem chtěla vědět zdroj toho krvácení.
Přišla jsem tam, představila jsem se, sdělila s čím přicházím a co mám za sebou.
Sestřička na to reagovala “Jeee, to jste Vy.”
Koukala jsem na ni asi divně, říkala jsem si, že jí neznám, že za mého pobytu jsem jí neviděla ani jednou.
Tak to uvedla na pravou míru:
“Já jsem Vás předtím neviděla, ale lékaři o Vás mluvili, že to je vzácný mít jedno tam a jedno tam. Tak se prosím posaďte, zavolám lékaře.”
Pan doktor přišel během pár minut, hned jsem hlásila “Tak už jsem tady známá firma”, dr. i sestřička se smáli.
Pan doktor, že mě nejdřív vyšetří v zrcadlech.
“Já se teda omlouvám, nejsem oholená, to víte, jak se jen celý den válím, tak o sebe moc nedbám.”
Sestřička: “No já si myslím, že byste měla jet domů, oholit se a přijet znovu.”
J: “Přesně to jsem si říkala taky.”
Všichni tři jsme se smáli.
V zrcadlech viděl pan doktor tmavou krev, uklidnil mě, že tmavá krev nic neznamená, že to tak některé ženy mají, že krvácí až do 12.TT.
Pro jistotu udělal ještě ultrazvuk, vše v pořádku, prcek zase o kousek vyrostl a už měl 7,4 mm.
Tentokrát se mnou Péťa nejel s tím, že to zvládnu sama, nic mě nebolelo, jela jsem fakt jen pro svůj klid.
Ani mi to nijak nevadilo, že jedu sama. Fakt jsem to brala, že o nic nejde.
Když jsem přijela tak se mi Péťa omlouval, že je blbej, že hned jak jsem odjela, tak ho to štvalo, že nejel taky.
Já to tak nebrala, jela jsem si prostě jen pro potvrzení, že je vše ok.
Během pár hodin opět krvácení ustalo.
Všechno bylo v pohodě, občas mě trápily nevolnosti, brala jsem to jako znamení, že je vše jak má být a vlastně si to nakonec tak trochu užívala, že je mi divně.
Středa 22.5.
Dopoledne jsem uvařila oběd, po obědě jsem si jako každý den pustila no voyo Ulici a lehla si na gauč. Opět trošku nevolnosti, ale pohoda.
Když Ulice skončila, šla jsem umýt nádobí, najednou jsem cítila, že ze mě něco teče, myslela jsem, že jsou to zbytky gelu, který si zavádím na podporu těhotenství.
Šla jsem na záchod a tam ze mě proudem tekla jasně červená krev.
Okamžitě jsem volala do centra, sestřička ať hned přijedu, převlékla jsem se, ani jsem se neučesala, nenamalovala a jela tam.
Než jsem tam dojela, měla jsem prokrvácenou celou vložku.
Paní doktorka potvrdila i krev v pochvě.
Na ultrazvuku byl vidět velký hematom, naše miminko sice opět vyrostlo, mělo už 12.4mm, ale bohužel bez srdeční akce.
Slzy mi tekly ještě v ordinaci, na paní doktorce bylo vidět, že i jí je to líto.
Domluvili jsme se, že bude pro mne lepší, když to odejde samo, když už to začalo, než zase další narkóza a revize dělohy.
Okamžitě jsem volala Péťovi, jel z práce hned domů.
Mohlo by se zdát, že to je konec naší cesty... Ale...
Ten můj chlap milovanej, mě zase překvapil.
Já už byla rozhodnutá, že to vzdávám, že prostě na to kašlu, že už nechci další zklamání, radost, zase zklamání.
Jenže Péťa přišel s návrhem... s návrhem, který jsem nečekala od chlapa, který mě před necelými 6 lety chtěl opustit, protože já chtěla děti a on ne.
“Zvolil bych následující postup, teď je nejdůležitější aby ses dala dohromady, jak po psychické stránce, tak hlavně po zdravotní. Pár měsíců bysme to zkusili přirozeně, a když se nezadaří, tak zkusíme další IVF, pokud budeš chtít.”
Na rovinu říkám, že jsem byla rozhodnutá, že už nechci, ale za takovéto podpory jsem souhlasila.
V pondělí mě čeká kontrola, jestli vše odešlo nebo budu muset přeci jen podstoupit revizi.
Přednesu tam paní doktorce náš návrh, zkonzultuji s ní případný UZ abysme věděli, že vajíčka i sliznice fungují jak mají, že má cenu to zkoušet přirozeně.
Pozeptám se případně opět na lázně.
Prostě proberu všechno, co moji dušičku teď trápí a uvidíme.
Co mi bohužel nikdo neřekne je, proč se to stalo.
Zkusíme teď trošku odbočit, užít si léto, cestovat, užívat si přítomnost toho druhého a neřešit žádné návštěvy doktorů, časy léků, atd.
A uvidíme co to přinese.
Bude to sakra těžký, nebo teď se to alespoň zdá.
Nebudu lhát, že teď vidím všechno dost černě.
Je mi smutno, život se mi zdá nespravedlivý a zlý.
Ale já vím, že se za pár dnů/týdnů zase oklepu a budu se chvíli těšit na něco jiného. Nic jiného totiž ani nezbývá.
Zase budu své milé sledující na instagramu prudit svými trapnými vtípky, např. o spolupráci mezi mnou a naší zahradou.
Na závěr bych chtěla říct ještě jednu věc.
Před dvěma dny mi jedna paní na IG napsala dlouhou zprávu, kde mi vyčetla kde co a zakončila to:
“Bůh ví, jak to s tím vaším IVF je, určitě zase další, která prosí o sledování jaká je chudinka.”
Ne, nebojte, nic si z toho nedělám, jen bych k tomu chtěla říct:
“Byla bych milionkrát radši unavená, nevyspalá, ale šťastná máma bez instagramu, než tohle.”
Rozhodně nechci aby mě někdo litoval, ale jednou jsem se rozhodla jít s kůží na trh a tak sdílím i ty smutné věci, prostě vše jak to život přináší.