Leden
Publikováno - 31.01.2020
Leden - loni to pro mne byl měsíc smutku, byla jsem po svém prvním potratu, řešila jsem reziduum a “dutinku” v děloze. (Odkaz na článek zde.)
Letos mi leden utekl ani nevím jak a probíhal tak nějak v pohodě, až na tento poslední týden, ten byl výživný ve všech směrech.
Ale pěkně popořadě...
Začala jsem pracovat v novém zaměstnání, což je velká změna nejen pro mne, ale i pro Péťu a pro Sárinku.
Jezdím domů relativně pozdě, 15:30 - 17:00.
Už to není, že Peťan přijede z práce a já mu vařím kafíčko a vše je hotové a nemusíme nic.
Peťa přijede, obstará zvířata, pak přijedu já, chvíli oddech, kafe, rychle uvařit a padám únavou.
V den kdy máme poradnu pro miminka, přijedu domů úplně vyřízená a těším se až zalezu do postele.
A Sárinka?
Ta jezdí každý den k babičce, ráno jí tam dovezu a odpoledne vyzvednu.
Docela rychle si zvykla a ranní cesta probíhá v pohodě.
(Pro nové čtenáře - Sárinka je pes, pražský krysařík, 14 let a 9 měsíců.)
V práci je to super, kolegyně (zdravotní sestřička a lékařky) jsou moc fajn, je tam veselo.
Docela rychle jsem se zapracovala a v pohodě zvládám i dny, kdy jsem tam sama.
Otvírám okno, vím, samochvála smrdí.
Ale já se tento týden přistihla, že si sama sobě začínám věřit, že tu práci zvládnu.
To je pro mne velký pokrok, protože ze začátku jsem měla velký strach, že se to nenaučím, že mi to s dětmi nepůjde, že se tam budu trápit.
Naštěstí je to naopak. kéž to tak zůstane napořád.
Jako zápisný jsem přinesla duhového kočičáka a využíváme ho jako pomocníka při odběru krve nebo očkování.
Hlídá bonbónky, které dostanou děti, které drží a neperou se s námi.
Zatím to funguje.
Práce s dětmi přináší mnoho veselých historek.
Nejvtipnější za leden byla z poradny pro miminka.
Přišla maminka s malým chlapečkem a 5-ti letou holčičkou. Než na ně došla řada, tak chlapeček dostal hlad a maminka začala kojit. Po chvilce je volala paní doktorka a maminka odpověděla: “kojíme” a holčička kříčela na celou ordinaci:
“My kojíííííímeeeeee”.
Smály jsme se všechny, nešlo to jinak, to bylo tak vtipný a roztomilý.
Taky přináší méně vtipné historky, kdy dítě nespolupracuje, řve, pere se s námi a to mi teda jednou ujelo: “A už toho mám dost, už mě nebavíš.”
Ale to fakt nešlo, obzvlášť když dítě řvalo a ještě se vůbec nic nedělo.
Často slýchám:
“S dětmi je to lepší než u dospěláků s důchodcema, ne?”
Je potřeba si uvědomit jednu věc, práce na dětském není jen práce s dětmi, ale především s rodiči.
Už to o tolik lepší není, co?
Je to super, ale je to náročnější.
Psychicky i fyzicky.
Z čeho jsem totálně vyřízená je miminkovská poradna. Zkrátka nejsem zvyklá na ten pláč a překřikování se, vyčerpává mě to víc než jsem si uměla představit.
Teď si možná někteří z vás říkají: “a tahle chce mít dítě?”
Ano, chci.
Myslím si, že je rozdíl když mi bude DOMA plakat MOJE VLASTNÍ dítě a když mi V PRÁCI pláče několik CIZÍCH dětí a já musím přitom komunikovat s kolegyní, s rodiči.
Jak vypadá naše cesta za rodičovstvím?
Na začátku měsíce jsem byla na kontrole u svého obvodního gynekologa, chtěl vědět jestli u mne probíhá ovulace.
Zrovna jsem měla folikul vlevo, což potřebuji, protože tam mám vejcovod, sliznice nebyla nic extra, ale věřím, že další měsíc to zas bude lepší.
Teď na další kontroly chodit nebudu, budeme si užívat a uvidíme.
Dala jsem si cíl, pokud do podzimu neotěhotním, vyhledáme nové centrum a zkusíme to znovu, od začátku, s čistým štítem.
Ale doufám, že už na další IVF nepůjdeme.
Mám sice jeden vejcovod, tím pádem menší šance, ale myslím, že to není nemožné.
Co se dělo poslední lednový týden?
Jak jsem psala v úvodu, tento týden byl opravdu výživný.
Chřipková epidemie je v plném proudu, takže v práci masakr.
Nemoci podlehl i Peťan a dva dny zůstal doma, měl i docela vysokou teplotu na jeho poměry.
Do toho nám pochcípalo několik holubů a taky jsem na zahradě našla dvě mrtvé hrdličky. Okamžitě jsem panikařila, že je u nás ptačí chřipka.
Konzultovala jsem další postup s naší veterinářkou a ona na státní veterinární správě a uklidnili mě, že se o ptačí chřipku nejedná.
Toto jsme řešila navíc v úterý 28.1. - v den výročí úmrtí mého taťky, letos už 4 roky a vždycky je mi ten den víc smutno a víc na něj myslím než jindy.
Fakt hrozný den.
A vyvrcholil v noci, kdy Sárinka po měsíci měla opět záchvat/kolaps nebo jak to nazvat.
Je v křečí, kňučí a najednou se začne probírat a je na ní vidět, že vůbec neví, co se děje.
Celé to netrvá ani minutu, ale i tak je to nepříjemné. Obzvlášť v noci.
No byl to náročný týden, ale je za námi stejně jako měsíc leden a uvidíme, co přinese únor.
Jo a ještě jedna věc, včera mi kamarádka napsala: “Je tam mrňousek”.
Ukápla mi slzička a přitom mám radost i za ní.
Kéž bych se k ní brzy přidala a pak bysme spolu drandily s kočárky.