Dutinka - 2.část
Publikováno - 25.01.2019
V minulém příspěvku jsem psala, že paní doktorka v nemocnici na ultrazvuku viděla dutinku, o které nedokázala přesně říct, co to je.
Po dnešní kontrole už je jasno.
Dutinka nebyla těhotenství, s čímž jsem tak nějak počítala, i když... Naděje je vždycky. Ale upřímně, nebylo to žádné zklamání.
Dutinka byla nejspíš krevní sraženina doznívající menstruace. Na ultrazvuku se to těžko pozná, je tam prostě flek.
Co je pro mne důležité je, že reziduum už tam není a dutinka taky ne, děloha je prázdná.
Vaječníky jsou plné docela velkých vajíček, v děloze je sliznice dnes, tj. 9.den cyklu, 6mm. Což je paráda, to jsem nemívala, měla jsem to až před tím posledním transferem. A sliznice ještě poroste než dojde k ovulaci.
Takže nic nebrání otěhotnět přirozenou cestou.
Objednala jsem si digitální ovulační test, jak mi poradila jedna má sledující na IG.
Jentak mimochodem - jsem ráda, že jsem se rozhodla psát blog a založit k tomu profil na IG. Seznámila jsem se tak se spoustou fajn ženských, se kterými si píšeme, radíme se, podporujeme a je to super.
Co se týká ovulačního testu, byla jsem vždy takový odpůrce tohoto. Přeci se nebudu milovat na povel.
Jenže... dneska jsem mýmu chlapovi řekla: "když už jsi mohl na povel do kelímku, tak zvládneme "na povel" i sex."
Prostě to zkusíme...
Jinak leden byl pro mne měsíc smutku, splínu, neustále špatné nálady.
Už jsem si říkala, že jsem asi blázen nebo co, ale je to dobrý, nejsem.
Leden byl prostě takový tesknivý.
Pro všechny - pro lidi, pro přírodu, pro zvířata.
Potvrdila mi to i paní Dana, ke které chodím na svíčku, když jsem si "postěžovala", že mám pořád smutnou náladu a přitom není důvod a nechci být smutná. Ale nějak nešlo s tím bojovat, navíc to ani nemá cenu, to prostě musí odeznít samo.
Pro mne je leden poslední roky smutný taky proto, že mi v tomto měsíci zemřel taťka. Už jsou to 3 roky, ale i tak mi moc chybí. Ty poslední dny, hodiny, nezapomenu asi nikdy.
Asi tak 14 dní před tím se mi zdál sen.
V naší kuchyni seděly obě moje babičky, povídaly si, smály se, ale nebylo je slyšet.
V té kuchyni seděl Péťa a moje neteř Barča.
Já tam přišla a viděla jsem, jak tam všichni čtyři sedí, ale babičky se baví spolu a Péťa s Barčou jen koukají.
Jak kdyby babičky byly v nějaké bublině.
Mě v tom snu nešlo vůbec promluvit, jen jsem posunkama ukazoval Barče "co tady dělají?", jen pokrčila rameny.
Byl to hrozně zvláštní sen, takový živý.
Když jsem se vzbudila, hrozně jsem se bála.
Ve svých skoro 29 letech jsem se zvedla a šla jsem si lehnout k taťkovi do ložnice.
Ráno se dost divil, ale já se fakt hrozně bála.
Teď už vím, co ten sen znamenal.
Babičky si přišly pro taťku.
V ten den...
Odpoledne šel taťka shazovat seno z půdy pro zvířata, nabízela jsem mu pomoc, nechtěl, že to v pohodě zvládne.Potom jsme si říkali, co bude další den - měl jet kamionem někam na Moravu.
Pak si šel na dvě do své soukromé, domácí hospůdky, kterou si zařídil v hospodářské budově, když u nás ve vsi zavřeli hospodu.
Večer, když jsem šla spát, tak mi ještě říkal, že si udělal dobrou večeři, dal si pivo a bude se mu krásně spát.
Ten večer se mi zdála divná jen jedna věc - obě psí holčičky šly spát se mnou do postele, i přesto, že normálně to nedělaly a spaly ve svých pelíškách v obýváku, který sousedil s ložnici taťky.
Večer jsem hned usnula, ale kolem 23.h jsem byla vzhůru a nemohla jsem usnout, pamatuji si, že jsem si psala s kamarádkou, že nějak nemůžu spát.
Pak jsem usnula, slyšela jsem taťku, zdálo se mi, že zvrací, ptala jsem se ho, říkal, že je mu zle, ale mně nešlo se pořádně probudit, vstát, nic.
Jen jsem slyšela, jak přikládá do kamen a pak jak v obýváku kouří.
Když mi zvonil budík, vstala jsem a jako vždy jsem hned psy hnala ven.
Taťka svítil lampičkou, ale nějak jsem to neřešila.
Když se psy vrátili ze dvora domů, Sára běžela do obýváku a před dveřmi do taťkovy ložnice se zasekla a začala hrozně štěkat.
Šla jsem tam a říkala jí: "nech toho, nebuď pánečka, ještě má půl hodiny čas", ale nedalo mi to a nakoukla jsem tam.
Taťka ležel na zemi.
Pamatuji si, že nejdřív jsem strašně křičela "NEEE"
Ale přišlo mi to, jak když to křičí někdo jiný.
Běžela jsem pro telefon, volala jsem záchranku, byla jsem hysterická, paní mi radila ať vyjdu ven, aby mi někdo pomohl, ale jako koho chcete v 5:30 ráno odchytit na vesnici?
Pak mi došlo, že brácha bydlí jen kousek od nás, tak jsem mu volala, byl už v práci, zavolal švagrový a ta přiběhla.
Odsunuli jsme postel, taťka byl na zemi zaklíněn mezi dvěma postelema.
Pak jsem resuscitovala.
Všechno se to seběhlo v krátké době, cca 10 minut? Nevím, čas jsem neřešila, ale od zavolání do příjezdu záchranky, to dlouhá doba nebyla.
Záchranáři resuscitovali 20 minut, ale já věděla, že už je všechno v háji.
Asi jsem vypadala jak cvok, ale pořád jsem opakovala, že musím zavolat do práce, že nepříjdu. A taky taťkovýmu šéfovi aby věděl, co se stalo a že na tu Moravu musí sehnat jiného řidiče.
Volala jsem samozřejmě mamce, že je s taťkou zle, za pár minut druhý telefon, že je konec.
Volala jsem Péťovi - od té doby nemá rád, když mu volám, vždycky je to nějaká rána.
Pak už věci nabraly spád, přijeli moji sourozenci, pohřební služba.
Chtěla jsem se tenkrát někam zahrabat, brečet až do vyčerpání, ale musela jsem řešit, zařizovat, atd.
I když to s taťkou bylo někdy těžký - mám stejnou vzteklou povahu jako on, tak vím, že mě měl moc rád, i v té poslední chvíli na mě myslel, přiložil do kotle aby mi ráno nebyla zima. Snad věděl, že i já jeho.
Jedna z mých sledujících na IG, které se stala stejná věc, mi psala, že si říká, že jí taťka v nebi vybírá to správné miminko - to je tak hezký a možná na tom něco bude.
Každopádně, vše je jak má být.
Taťka tu není, chybí nám moc, ale ví, že mě předal do dobrých rukou, že mě naučil všechno co mohl.
A teď na mě pěkně dohlíží a směje se, když mi něco nejde a říkám si: "Jak to asi ten taťka dělal?"
Leden - měsíc smutku je u konce.
Do nového měsíce vstupujeme s novou nadějí a věřím, že za měsíc budu psát příspěvek s úsměvem, plný pozitivních myšlenek.