Červenec
Publikováno - 20.10.2025
Červenec to jsou dlouhé, teplé dny, léto v plném proudu. Ale taky neustálé vrčení sekáček a remcání, že sluníčko moc svítí a mouchy moc bzučí.
A o komárech raději pomlčím.
Letos byl červenec spíše o hledání podzimního oblečení, pláštěnek a smutných pohledech na plavky.
Na druhou stranu, aspoň jsme se, my ženy, moc netrápily, že jsme do nich zase nezhubly.
My jsme si i přes nepřízeň počasí červenec fakt užili.
Zvládli jsme několik menších i větších výletů a snažili jsme se nemyslet na to, že čas se nám neúprosně krátí.
A kam že jsme se to stihli podívat?
Hned 3.7. jsme s kamarády od nás z vesnice vyrazili směr Bítovany.
Nejdřív jsme si teda udělali zajížďku do Zaječic do kavárny Epifany, kde jsme si, my maminky, daly dobrou kávu a děti zmrzlinu.
Pak jsme popojeli do již zmiňovaných Bítovan, kde se nachazí “Exotika na ranči.”
Loni se tam Adámkovi moc líbilo, až tak, že jsem litovala, že nemají permanentku.
Letos ho ale nejvíc zajímalo hřiště.
Takže jsem byla docela zklamaná.
Ale nakonec jsme kluky donutili se na zvířátka aspoň podívat a pak jsme je teda vypustili, jako divou zvěř, na hřiště.
Druhý den přijel Péťa s tím, že mu jeho kolega říkal, že budou na jejich malém soukromém letišti, kde vede kroužek pro děti - létají s modely letadel na dálkové ovládání.
Tak jsme se tam jeli podívat. Zrovna teda hrozně fučelo, ale něco nám kluci ukázali. Adámek spokojený, takže dobrý.
V úterý 8.7. jsme se zase po roce vydali za našimi holčičkami - Ditou a Natálkou do Prahy.
Bohužel pršelo, tak jsme museli vymyslet náhradní program pod střechou.
Holky nás vzaly do zemědělského muzea. To byl pro Adámka ráj.
Ve čtvrtek jsme opět vyrazili s kamarády od nás z vesnice.
Nejdřív jsme si koupili kafíčko, protože bez kafíčka není den. Adámek dostal své první bejbyčíno, šel pyšně ulicí a pořád opakoval “To je moje bejbyčíno.”
Potom jsme si to namířili do Zámku Pardubice na výstavu Imaginarium.
Nám asi nejsou tyto výstavy souzeny. Věřím, že Adámkovi by se to moc líbilo a užil by si to.
Bohužel nám i tentokrát bylo doporučeno přijít jindy, že tam je zrovna skupina táborových dětí a velký hluk, atd.
Už loni tam byla výstava pro děti Zahraj si Pardubice nebo tak nějak, byli jsme tam asi 2x nebo 3x a ani jednou jsme nebyli vevnitř.
Poprvé mě paní v podstatě vyhodila s tím, že je Adámek malý a ať jdu raději do herničky.
Poté nás tam pán nepustil, že je tam školní skupina a je jich hodně.
Pak už nevím jestli jsem to ještě zkoušela nebo ne.
Mrzí mě, že dělají výstavu, která je určena pro děti a to i od těch nejmenších a pak vlastně není možný se tam dostat.
Možná by bylo fajn, vyčlenit jedno dopoledne klidně jednou za 14 dní nebo jednou za měsíc, pro takto malé děti.
No zkrátka, Imaginárium jsme neviděli a už asi ani neuvidíme. Škoda.
Místo výstavy jsme se šli tedy projít do parku, kluci si tam poběhali a nakonec byli taky celkem spokojení.
Druhý den jsem měla v plánu výlet s mojí mamkou, ale nakonec mi to nedalo a napsala jsem Verče, se kterou jsme byli den předtím, jestli nechtějí jet s námi na výlet.
Náš cíl byl Hrad Rychmburk. Tam jsme byli velmi překvapeni. Podotýkám, že mile překvapeni.
Až tak, že jsem rovnou napsala recenzi, kterou si můžete přečíst zde (odkaz).
O pár dní později jsme vyrazili na další výlet, tentokrát na druhou stranu našeho kraje. Na Zámek Žleby.
Na tento zámek jsem zatím recenzi nenapsala, ale ve zkratce - tam si připravte rozhodně víc peněz, ale čekejte méně.
Hlavně, co se gastronomie týče.
V půlce července se začalo kazit počasí, takže jsme konečně vyrazili do Lumparia.
Tam jsem byla v šoku!
Adámek si nechal zout boty a pak už jsem ho neviděla, prolejzal si tam sám, klouzal se a prostě si to užíval a já taky, v klidu jsem si i vypila kafe.
21.7. se stal skoro zázrak. Podruhé, co je Adámek na světě, jsme jeli někam sami s Péťou.
Tentokrát vlakem do Prahy.
Ale žádné romantické rande nečekejte, jeli jsme oba na dentální hygienu.
Byli jsme rádi, že jsme si stihli dát kávu v naší oblíbené kavárně na Václaváku.
Konečně jsem taky Adámkovi ukázala Kočičí hrádek, byli jsme tam, když byl ještě malinké miminko.
Kočičí hrádek se nachází v lese u Slatiňan, je to zmenšenina skutečného hradu postavená v 19. století kněžnou Vilemínou Auerspergovou.
Kdysi sloužil dětem šlechtické rodiny jako místo pro hry a procházky, a vyhrají si tam děti i dnes.
Na tento výlet jsme vyrazili s kamarády-dvojčaty a děti si to moc užili. Prolezli hrádek, posbírali pát větviček a dělali, že si opékají buřtíky.
Na konci července taky máme výročí vztahu a svatby. Tak kde jinde to oslavit, než tam, kde to máme nejraději. V Častolovicích.
Nejen, že to tam máme rádi, ale navíc jsme tam měli i svatbu.
Výročí jsme oslavili všichni společně. Prošli jsme se po parku, měli jsme štěstí a viděli jsme daňky, jeleny, divočáky.
Adámek si tam po obídku schrupnul v kočárku a my si v klidu vypili kávu.
A červenec jsme zakončili v našem milovaném Kokínu v Pardubicích.
30.7. jsme tam vyrazili s babičkou. A druhý den nás tam vzal ještě Péťa, jako odměnu za to, že jsme zvládli Adámkovo stříhání.
Nevím proč, ale stříhání je pořád docela neskutečný boj.
Áďa ví, co ho čeká, ví, že je to potřeba, že to nebolí, atd. Ale už dopředu hlásí, že bude plakat a dělat scény.
Musím teda říct, že každý stříhání je lepší a lepší.
Sice stále pláče, ale teď naposledy už seděl sám na židli a držel. To před rokem jsem ho musela držet násilím, jinak mlátil a kopal.
Takže posun je, ale pořád to je takový, že jsme z toho oba zpocený.
A jak jsem se měla já?
Já si tenhle měsíc užila naplno. Miluji výlety s Adámkem, je to už opravdu skvělý parťák.
Navíc jsem byla i hodinu sama v kavárně, kde jsem chvíli pracovala a chvíli jsem si četla.
Nepřečetla jsem opět žádnou knížku, ale co už, už se smiřuji s tím, že tento rok bude moje skóre hodně smutný.
To byl náš červenec, nabitý výlety a zážitky. A jedeme dál.
Červenec v kostce:
- zvládli jsme 8 výletů (Jenom? Mně to přišlo, že jsme na výletě každý den)
- jeli jsme s Péťou sami do Prahy
- byla jsem na dentální hygieně
- oslavili jsme výročí
- Adámek byl na stříhání a měl své první bejbyčíno ve městě