38
Publikováno - 15.02.2025
“Ťuk, ťuk!”
“Kdo je?”
“Čtyřicítka.”
A doprdele!
Už klepe na dveře.
Ťuk, ťuk!
“Kdo je?”
“Náctiletá Jituš.”
“A Ty tady hledáš co?”
“Já Ti jen přišla připomenout pár maličkostí.”
“Jako třeba?”
“Třeba to, že až Ti potáhne na 40, budeš vdaná, budeš mít jedno pubertální dítě, jednoho začínajícího školáka a malý miminko. Budete s manželem nezavislí, tzn. osoby samostatně výdělečně činné a budete dělat práci, která vás naplňuje.”
Je mi 38, mám vysněného manžela a jedno dítě.
Druhé dítě by byl snad ještě větší zázrak než to první.
O třetím ani nepřemýšlím.
Oba jsme zaměstnaní a práce mě naplňuje částečně.
38!
A já pořád nerozumím vtipům, ale přitom se dokážu smát úplný kravině desítky minut, jak puberťačka.
Pořád se bojím tmy a věřím na bubáky pod postelí.
Stále si vymýšlím vlastní slova a kroutím hlavou nad tím, že mě něco takového napadne.
Pořád si vedu tabulky na finance, plánuji si rozpočet, šetřím každou korunu a pak jsem schopna utratit desítky tisíc za dovolenou.
Čím dál víc se bojím, aby se mi něco nestalo, ale přitom se s nadšením, sobě vlastním, vrhám na každou adrenalinovou atrakci.
No dobře, tak na centrifugu už nelezu.
Ale na koncertě to stále umím roztočit a bavit se, na ostudu nehledě.
Sjedu každou bobovku a vylezu na každou rozhlednu.
Stále ráda řídím a přitom se před každou delší cestou bojím.
Chci cestovat, ale nemám dost odvahy jet sama.
Pořád se považuji za motorkářku, i když vlastním Pecičku (skútr).
Mluvím jako dlaždič a za vteřinu dokážu být za dámu.
Nezměnilo se ani to, že mým nejoblíbenějším sportem je procházka, protože je to jediný, co zvládnu bez zadýchání. Pokud nejdu do kopce.
Miluji hudbu od country, přes pop až po heavy metal.
Říkám ne, abych o minutu později křičela ano.
Pláču, nadávám a kopu kolem sebe, abych za hodinu byla nejšťastnější člověk pod sluncem.
Celou zimu se těším na léto, abych v létě mohla nadávat, že ty vedra fakt nezvládám.
Pořád miluju knihy a utíkám do různých světů.
Stále si myslím, že dárků není nikdy dost.
Mým mottem je “Cesta je cíl”, protože je to jediný motto, které si pamatuji.
Těšení se na cokoli, je můj hnací motor.
Pro spoustu lidí jsem stále ta divná a zapšklá, co nepije alkohol.
Přitom jsem pro každou špatnost a srandu.
Pořád se beru hrozně vážně, nevěřím si a shazuji se, abych se vzápětí samochválou vynesla až do nebes a udělala si srandu sama ze sebe.
Čím méně kamarádek mám, tím víc je mám ráda.
Pořád neumím zpívat, anglicky zvládnu jen jedno sprostý slovo a plete se mi mě/mně.
I přesto zpívám ráda, všechno a všude.
Představuji si, jak vedu dlouhou konverzaci v angličtině.
A sním o tom, že napíšu knihu.
Jsem prostě pořád ta bláznivá holka, co má hlavu v oblacích a nohy pevně na zemi, ač je mezi nimi pouhých 153 cm.
Mysl je stále nastavená na 25, ale tělo je neúprosný.
Když se ráno vzbudím, všechno mě bolí, pak se podívám do zrcadla a říkám si: “Počkej, počkej, Tobě už není 25.”
Přibylo pár kilo a vrásek.
Jo a miluji vánoce.
A na mikrosekundu potopím celou hlavu pod vodu.
Už nepotřebuji znát celý svět, teď potřebuji aby svět znal mně.
Nebo mě?
Ťuk, ťuk.
“Kdo je?”
“Čtyřicítka.”
“Běž o dům dál, tady jsi nezvaný host.”
Zatím.