Cesta za štěstím

A z odpovědí nás napadlo udělat si tento článek, který minimálně poslouží nám osobně, jako taková další uložená vzpomínka na tu naši "cestu".

Ale třeba by mohl posloužit jako takové určité "vodítko" i jiným mužům, kteří jsou se svojí partnerkou třeba teprve na začátku jejich cesty a tak trochu zatím ještě netuší, co je kokrétně může čekat, nebo potkat.

1) Kdy jste pocítili touhu mít dítě, bylo to vaše společné rozhodnutí?

Nebylo, na začátku chtěla dítě pouze partnerka.

Vzhledem k tomu, že já už na počátku našeho vztahu dvě děti měl ze vztahu předchozího, už jsem další potomky neplánoval.
Ale... Ve vztahu se současnou partnerkou jsem chtěl být a tak v podstatě nezbylo nic jiného, než se s plánem na další dítě smířit :)

2) Je to vaše první dítě?

Není. Z předchozího vztahu mám další dva syny, dnes už dospělé.
Dokonce jsem už více jak 1,5 roku dědečkem :)

3) Jak dlouho jste se snažili o dítě, než jste se obrátili odborníky?

Rok. Pak začalo být i mně osobně jasné, že něco není jak má být.

4) Zvažovali jste i jinou možnost, jak se stát rodiči?

Pokud máte na mysli adopci, tak ne.
To jsme se shodli hned.

5) Jak byste popsal průběh procesu asistované reprodukce? Jaké metody AR jste vyzkoušeli?

Prošli jsme si společně Inseminaci, IVF.

Jak popsat průběh? No to je vcelku těžká odpověď (a aby nebyla na několik stran textu :) ).

Jednou větou bych to možná popsal asi jako "Spousta nervů, očekávání, zklamání, beznaděje, víry v dobrý konec, naděje, bolesti ze zklamání a beznaděje pomoci tomu druhému, a tak pořád dokola.
Když bych k tomu přidal ještě nutnost poměrně velkého času, ježdění a čekání, je to vcelku "vražedná kombinace", která, myslím si, dokonale prověří pevnost svazku dvou lidí.

Tím to ale poměrně hodně zjednodušuji samozřejmě.

6) Kolik pokusů asistované reprodukce jste podstoupili?

Podstoupili jsme 2x inseminaci.
1 cyklus IVF a z něj 6 transferů.

7) Jak jste se cítil, když byl konečně pokus úspěšný?

Těch, zprvu "úspěšných pokusů" bylo více, ale i tak jsem měl samozřejmě při každé dobré zprávě radost.
Hlavně za partnerku.

Abych to vysvětlil - z mého pohledu "mít dítě" byl hlavně, jak už jsem popsal, její "životní sen". Pochopitelně, vzhledem k tomu, že já už děti měl.

A z mé zkušenosti, když se žena upne na nějakou tu svoji vizi, v tomto případě to bylo dítě, ale myslím to obecně, jen ve vyjímečných případech od svého záměru jen tak, jakoby "lehce", ustoupí.
V tom jste vy ženy, prostě dle mého, pevnější než my muži :)

A tak když se pokus nevyvedl, byl jsem smutný a naopak, když byl výsledek, alespoň ze začátku pozitivní, měl jsem samozřejmě radost a doufal jsem, že to všechno už vydrží.
Ale jak se ukázalo, nakonec to tak nebylo.

8) Objevilo se v průběhu procesu něco, co vás překvapilo?

Spousta věcí.

O celém IVF jsem do té doby neměl žádné informace (protože jsem je nepotřeboval), takže mi těch "překvapení" přišlo naopak docela hodně.

Jedním z těch největších "aha momentů" bylo asi to, když jsem se postupně dozvídal, jak vlastně funguje ženské tělo a jak někdy fascinující ta funkčnost může být.
To jsem, přiznám se, do té doby netušil.

Potom, jako asi další "aha moment", tentokrát ne v tak pozitivním smyslu, pro mě osobně bylo zjištění, jaký může být rozdíl v různých centrech asistované reprodukce, potažmo možná i jen u různých lékařů v jednom centru.

Chápu, že mezi odbornou veřejností (myšleno lékaři) je to jako v jiných oborech - co odborník, to názor, ale přeci jen, z mého laického pohledu, pořád si myslím, že se zde jedná nejen o procesy vedoucí ke zplození dítěte, ale i o zdraví matky.
A to mi přišlo občas (hlavně v prvním centru) trochu zvláštní.

Nakonec, výsledek našeho snažení je mi důkazem, že kdyby bylo uděláno vše jak (asi) mělo už v centru prvním, mohli jsme si ušetřit (tedy zvláště partnerka) hodně moc nervů a sil.

Ale asi to tak, jak se říká "mělo být" a byla to možná taková zkouška osudu, jestli jsme vlastně "opravdu rozhodnuti" :)
Alespoň já si to tak říkám, možná i z důvodu určité obrany organismu potlačit určitou míru frustrace a naštvanosti :)

9) Jak jste se během procesu asistované reprodukce cítil?

Tak já osobně jsem byl spíše hlavně jako řidič :)
A že k tomu ještě "daruji sperma" jsem bral jako takovou "přidanou hodnotu" :)

Ne, vážně řečeno, o mě, jakožto muži, to až tak nebylo, takže nejtěžší na mém působení jsem spatřoval asi v následující - nepropadat panice, snažit se, alespoň an venek, působit co největším klidem, přemýšlet případně o krok napřed, vydržet bez velkých emocí (to mi jde poměrně špatně) to neustálé čekání, ať už na všech těch vyšetřeních, nebo v kolonách při cestách, atd.

Prostě a dobře - o mě osobně v tomhle případě až tak nešlo a raději jsem chodil do centra než k zubaři :)

a) Z čeho jste měl největší respekt?

Respekt? Popravdě řečeno vlastně ani už nevím.

Obdiv, toho jsem měl spoustu.
Pokud by se to dalo vyložit jako "respekt", tak hlavně k odborným znalostem lékařů se kterými jsme měli tu čest přijít do styku.
Myšleno tedy hlavně v druhém centru, v Praze a v nemocnici U Apolináře.

A samozřejmě ke své partnerce.
Řekl bych obecně ke všem ženám, které se rozhodly podstoupit proces asistované reprodukce, protože ty, kterým se to nepovedlo na první pokus a šli do toho znovu (a některé mnohokrát za sebou) s vidinou toho, že se to opět nemusí podařit si, dle mého vnímání, zaslouží opravdu obdiv.

My muži se taky trápíme, když se při IVF nedaří (věřím, že všichni, kteří něco ke svým partnerkám cítíme), ale asi těžko si můžeme představit, co se v ženě odehrává za pochody, například při situaci, že inseminace se podaří, žena žije už ve své nehynoucí naději, že vše už bude jen dobré a nakonec o miminko přijde. A je jedno, jestli je to hned na začátku těhotenství.
To musí být opravdu silná osobnost, aby toto ustála a šla po čase na další pokus. A toto jsme zažili několikrát.

Jak už jsme psal - ženy vnímám jako strašně silné osobnosti a pokud se k tomu ještě přidá ta "přírodní touha", je to takřka neporazitelný tvor :)

b) Co pro vás bylo na celém procesu nejtěžší?

Asi to, že člověk nemůže partnerce nijak pomoci, jen "být".
To beru asi jako nejtěžší věc na tom celém.
Ale ostatní muži to třeba vnímají jinak.

c) Mělo to podle Vás nějaká pozitiva?

Zpětně vzato spoustu.

Vím ,možná to bude znít divně, ale kdyby jsme si neprošli tím, čím jsme si prošli, věřím, že bychom vnímali spoustu věcí z běžného života jinak.

Možná bysme si méně vážili pro někoho "absolutně přirozených věcí"?

Těžko říct jak by to bylo, ale každopádně, i když nás cesta k našemu vytouženému miminku stála spoustu nervů, slz, času a koneckonců i financí, zpětně jsem rád, že jsme si jí prošli takovou, jaká byla - drsná, zlá, trnitá, nejistá, občas temná.

Ale zároveň dodám - už bych jít tou samou cestou nikdy a za nic na světě nechtěl :)
Ale zkušenost to byla myslím si k nezaplacení.

10) Jakou jste sehrál roli v průběhu celého procesu? (Jak jste se k tomu stavěl?) Měnila se vaše role v průběhu procesu?

To by asi byla spíše otázka na moji partnerku, protože posuzovat sám sebe není, myslím si, úplně objektivní.
Ale zkusím to.

Nejdříve, při prvním kontaktu centra jsem si mslel, že moje role začne a skončí na tom, že budu "dárcem biologického materiálu".
Potom proběhne těhotenství a pak budu opět druhý rodič.
Více jsem se ani mýlit nemohl :)

Začátek tedy takový byl.
I s přihlédnutím k tomu, že první z center do kterých jsme chodili, bylo prakticky v místě bydliště, takže tam jsem ani nemusel plnit roli toho "řidiče" :)

Stavěl jsem se k tomu tak, že "pokud chci tento vztah udržet, musí to být".
Samozřejmě žádné velké nadšení ve mě nebylo.
Jako že bych si řekl "Jupí, budeme chodit do centra a tam nám pomohou mít dítě" tak to ani náhodou :)
Ale na druhou stranu, mnohokrát jsem za celou tu dobu, hlavně tedy ve chvílích zklamání a beznaděje, říkal, že "buďme rádi za ten pokrok a tu možnost, že vůbec lze do nějakých center chodit".
To zase ano.

Moje role se později měnila hlavně v tom, že jsem musel být ten, který zachovává chladnou hlavu, snaží se podporovat, mlčí když si myslí, že by mlčet měl a nebo by nemělo smysl říkat cokoli, ten kterému se opravdu, ale opravdu nechce nikam jet, ale ví že musí a tak jede, atd.

Možná to, nebo spíše sebe, trochu přecením a použiji kratší vyjádření - "neházet do toho vidle, snažit se být oporou a přemýšlet, než něco řeknu" - protože už tak toho bylo na partnerku naloženo tolik, že přidávat další by ničemu neprospělo.

Nevím, jestli je to z popisu pochopitelné, jak to celé bylo myšleno.

11) Jak ovlivnil proces asistované reprodukce váš partnerský vztah?

Kupodivu, myslím si, že vcelku pozitivně.

Zní to možná trochu divně vzhledem k tomu čím jsme si prošli, ale jak jsem už psal výše - nebyla to cesta samý obláček a tak jsme se mohli, bohužel jako už několikrát za dobu našeho vztahu, poznat i v těch kritičtějších chvílích života a tak o sobě víme o dost víc, než jiní, kterým věci vychází lépe než nám.

Teda myslím si to, ale třeba to tak není.
Ale já věřím, že je.

a) Měl jste pocit, že jste musel být v průběhu procesu ten silnější?

Myslím si, že ano.

Bohužel, světu a i lidem je v podstatě úplně jedno, jestli zrovna procházíte krizí, že nemůžete otěhotnět, nebo jste po několikátém potratu. Ten se točí pořád dál a ostatní lidi?
Ty dokážou být někdy, aniž by si to třeba i uvědomili, hodně zlí.

A tak musí být někde to "záchytné lano", kterého se podržíte, když se země s vámi kýve a vy máte strach, že upadnete.
A tím lanem by, myslím si, měl být váš partner.
Nebo jinak řečeno - je ideální, když to je váš partner :)

b) Měl jste strach projevit před partnerkou obavy z toho, že by to nemuselo vyjít?

Tuhle možnost jsem veřejně nepřipouštěl.
I když sám v sobě jsem měl samozřejmě i plán, že to nevyjde.
Teď už to říct můžu :)

Ale podstupovat tolik trápení a bolesti (jak fyzické, tak samozřejmě hlavně té psychické) a k tomu si říkat "že to nevyjde"?
To by byla pěkná hloupost :)

Takže ne, tuhle možnost jsem před partnerkou neprojevoval.

12) Cítil jste potřebu se někomu svěřit s tím, čím jste si procházel?

Za sebe osobně jsem tuhle potřebu neměl.
Myšleno jako "sdílená starost, poloviční starost".
Spíše jsem se svěřoval z důvodů "edukativních", protože jsem zjistil, kolik nesmyslů a fám koluje mezi lidmi ohledně IVF.

Takže, pokud jsem alespoň pár lidem pomohl trochu otevřít oči a nebo třeba uvést některé věci na pravou míru, mám z toho radost :)

a) Komu?

Hlavně v práci, protože to bylo v podstatě jediné místo, kde jsem byl nucen vyprávět proč potřebuji volno, atd.

A když už se kolegové ptali, tak jsem odpovídal.
Hezky podle pravdy, bez přikrášlování nebo zlehčování celé té problematiky.

b) Pomohlo vám to?

Vzhledem k výše popsanému ne, nepomohlo.
Já ani "pomoc" nepotřeboval, nebo minimálně jsem tu potřebu pomoci nepociťoval.

13) Plánujete další dítě? Podstoupili byste to celé znovu?

Já tedy rozhodně ne a snad ani partnerka už neplánuje další dítě :)

A jestli bysme to podstoupili znovu? Upřímně?
Kdybychom byli v tom samém čase, před tím samým rozhodnutím, tak za mě osobně - asi ano, podstoupili.
Ale dnes už jsme chytřejší :)

Ono v podstatě z toho celého "IVF procesu" není třeba mít strach.
Strach je potřeba mít z "toho následného". Nebo minimálně respekt, strach je možná silné slovo.

14) Co byste poradil mužům, kteří si procesem asistované reprodukce také prochází?

Mluvit, mluvit, mluvit.
V komunikaci vidím já osobně absolutní základ, jak přežít všechny problémy a strasti.

Tím ale nemyslím za každou cenu jen souhlasit. To rozhodně ne.
Mluvit otevřeně, sdělovat pocity, obavy, touhy.
A zkusit ale u toho občas přemýšlet, protože někdy dokáže hodně ranit i dobře mířená myšlenka :)

A pokud by měl někdo problém otevřeně komunikovat, dovolím si poradit jeden takový "life hack" - napište si vzájemně dopis!
Ono někdy a u někoho je jednodušší se prostě vypsat. Zvláště u těch, kteří psaným projevem dokáží popsat svoje myšlenky.

A dopis má tu výhodu, že:
1. Chvíli trvá, než popíšete stav své mysli - tím si vlastně i formujete svoje myšlenky, že jsou buď správné a nebo sami dojdete k tomu, že jste vlastně celou dobu přemýšleli špatně.

2. Vyžaduje čas na odpověď - někdy je to lepší si odpověď v klidu promyslet, než v návalu emocí se nakonec pohádat :)

My doma praktikujeme psaní dopisů už delší dobu a pořád v tom vidím spoustu přínosů.
A kdyby nic jiného, zdokonalíte se ve psaní a to se taky hodí :)

Poznámka - psaní dopisů není nutné praktikovat klasicky perem na papír (i když to má svoje kouzlo, protože pak je to opravdu to pravé osobní vyjádření), stačí bohatě na počítači v libovolném softwaru a pak odeslat třeba do e-mailu :)

P.S.: Na závěr bych rád dodal podle mě to nejpodstatnější:
Mluvte spolu!!
Mluvte spolu za každých okolností.
Protože, když spolu budete mluvit, tak vám to sice nezaručí vztah až do smrti, ale určitě budete alespoň vědět co si druhý opravdu myslel a chtěl nebo nechtěl.
Když si to řeknete, nemusíte se domýšlet.
A myslím si, že i "blbá jistota" je lepší než "hezká nejistota" :)