To byl porod...
Publikováno - 01.04.2023
Jituška mi neustále v opakujících se intervalech připomíná, že pořád, vám všem, ještě dlužím článek o tom, jak jsem viděl porod toho našeho malého pokladu z mého pohledu.
A já pořád opakuji, že není nutné mi to stále připomínat, že na to myslím a že se pokusím to všechno sepsat hned, jak budu mít chvíli času.
A tak to jde pořád dokola, už prakticky 9 měsíců.
Vlastně, když se nad tím teď tak zamýšlím, tak si tenhle můj příspěvek prochází taky takovým svým těhotenstvím a dnes nadešel ten den, kdy se budu snažit mu dělat doprovod na tento svět.
Jak příznačné, psát o porodu a vlastně na to celé čekat těch, v ideálních podmínkách žádaných, devět měsíců :)
No nic, nebudu úvod nijak protahovat a jdu se zkusit vypsat ze svých pocitů, které jsem měl.
Bohužel uběhla tak dlouhá doba, že už možná budou trochu zkreslené, ale pokusím se to možné zkreslení vnímání situace omezit na co nejmenší možnou část.
Samozřejmě že plán byl úplně jiný - mělo to být tak, že článek vznikne co nejdříve, právě z důvodu, aby byl co nejvíce autentický.
Ale nestalo se tak. Nedá se už nic dělat.
Co předcházelo našemu dnu porodu už jste si zde mohli přečíst, takže přeskočím část ježdění do nemocnice s vysokým tlakem a vracení se (v naštvanosti a stresu z celé té situace) zpět domů a takto několikrát :)
Začnu rovnou tím, že počítáme s tím, že dnes to vyjde a budeme tři...
Jituška mi volá, že se mám připravit (jsem normálně v práci a čekám na telefonu) a pomalu vyrazit - kontrakce jsou tady, tak ať jsem co nejdřív na místě.
Ale musím nejdřív ještě cestovat domů, tam pobalit věci do porodnice (protože proč by si rodička brala rovnou i věci, když to může Peťan v klidném stresovém třesu vyzvednout později a přivést) a frčet zase směrem zpět do nemocnice.
Fantastická projížďka přicpaným dopoledním městem, která jednoho zklidní a uvede do té správné předporodní pohody :)
Jsem na místě, zvoním na zvonek porodního sálu a vlastně nevím co a jak mám zahlásit. Působím asi maličko komicky, ale co no, však jedu do porodnice teprve potřetí v životě :)
Vlastně ne, na sál jedu podruhé v životě. První syn se tenkrát narodil bez mé přítomnosti.
To se tuším ještě ani na sál nechodilo (myšleno jako tatínkové, maminky tam samozřejmě byly - zase takovej pravěk to není :) ).
Službu má manželka mého kolegy z práce, takže mě v telefonu oslovuje nově nabitou přezdívkou, kterou mi dala.
Já to nechápu a tak si myslím, že mi zase další člověk, ostatně jako mnoho jiných předtím, jen zkomolil jméno.
Za chvíli přichází, seznamujeme se osobně, vysvětluje mi mou novou přezdívku (já ji stejně nechápu, protože ten film neznám - to se to hezky sešlo :D ) a jdem chodbou na vyšetřovací místnost.
Hned v úvodu se ptá, že "Paní asi hůř snáší bolest že?"
Odpovídám podle svého nejlepšího vědomí a svědomí - "No vůbec nesnáší bolest" :)
"Zkuste jí nějak uklidnit, je hodně vystresovaná", dostávám další příkaz.
A já, blbec, poslechnu.
Ale to jsem dělat neměl...A došlo mi to kupodivu asi dřív, než jsem to celé vyslovil.
Ale bylo už pozdě...
Na moji upřímně a dobře mířenou radu "Musíš se zkusit uklidnit" se snesl hněv boha Poseidona...
"Neříkej mi, že se mám uklidnit!!!!"
Ano, pak už jsem to nezkoušel, tolik odvahy jsem neměl :)
Upřímně řečeno, co se dělo potom se mi tak trochu slilo do jednoho - bolest, nářek, lítost, pípání přístrojů, kontrola nějakých hodnot asistentkou na zapisovači, bolest, nářek, nádech, výdech, kontrola a tak pořád dokola.
A mezi tím vším já, sloup v místnosti co absolutně neví co má dělat ale ví, že to už teď dělá blbě.
Ví to i Jituš.
Nemám jak pomoci a je mi to líto.
Tak alespoň poslechnu porodní asistentku a netlačím. Ne, ještě ne :)
Samozřejmě to teď trochu zlehčuji, protože nevím jak popsat tu absolutní bezmoc, kdy vám je někoho líto, uvědomujete si, že nemáte jak pomoci, víme to všichni co tam jsme, ale tak nějak jako by se čekalo, že něco uděláte a bude to lepší.
Ale nemáte co udělat a tak se tam motáte a říkáte si, jestli třeba nějaký vtip by nebyl vhodný?
Hele ne, nebyl. Teď určitě ne. Takže tenhle nápad zase okamžitě zavrhuji.
Na nějaké filosofické debaty taky není prostor.
Pane bože, proč tu vlastně mám být?
To je jedna z věcí, která mě napadala asi vícekrát.
A do toho všeho se snažíte moc se nemotat odborníkům v cestě, protože ta místnost taky není extra nafukovací.
Pořád někdo běhá sem a tam a já tuším, že něco není asi úplně tak, jak by mělo být.
Oni to vědí na sto procent, Jitka to asi tuší a já? Já se snažím nepanikařit, ale představivost jede na plný obrátky a snažím se něco vyčíst tak nějak "mezi řádky" z těch všech řečí kolem.
Snažím se i něco vyčíst z výrazů odborníků, kteří se kolem motají.
Oči totiž prozradí docela dost. Teda za předpokladu, že člověk má trochu času na čtení z nich.
A pak asi nastává ten čas pro další část tohoto zažitku - převoz na porodní sál...
Místnost je o dost větší, tak snad se nebudu tolik plést ostatním.
Snažím se vzpomenout v tu chvíli na roky dávno minulé, kdy jsem už u porodu byl, jak to asi probíhalo, abych se mohl "duševně připravit" na následující.
Marně. Prázdno, nesoustředím se.
A tak se jen snažím co nejméně stát v cestě.
No, ono to jde docela blbě, když partnerka chce, abych byl u ní a já mám pocit, že tam strašně překážím.
Co kontrakce, to stále větší pocit bezradnosti, že nemůžu nijak pomoci.
Co kontrakce, to větší bezmoc na mé straně.
Pak se to začíná rozjíždět na větší obrátky...
Přijde mi, že tempo personálu se nějak ještě zrychlilo a odvozuji z výrazů, že něco začíná být asi fakt špatně.
Zatím asi ne úplně krize, ale něco mi tu nehraje.
V duchu se modlím ať to všechno hlavně dobře dopadne, protože kdyby ne... Radši ani nepomyslet.
Přichází lékař a jde se na píchání epidurálu.
Dostal jsem funkci - budu držák.
Taky dobrý, alespoň něco, protože stát tam jen tak mi už přišlo jako totálně nezábavná a zbytečná činnost.
Konkrétně mám být držák Jitušky, až jí budou píchat tu (pro laiky jako jsem já) "injekci do zad".
"Paní se nesmí pohnout, takže budete držet tak a tak a hlavně pevně.
Tady se opřete, a nedívejte se, aby se vám třeba neudělalo špatně, protože paní se opravdu nesmí pohnout, budeme zavádět vedle páteře".
"Nebojte, mně se špatně nedělá, já se můžu dívat", snažím se kontrovat, protože bych to opravdu chtěl vidět.
Přeci jen, když už jsem tady, ať se něco nového dozvím. No ne?
"Víte kolikrát jsme tohle slyšeli a pak nám tatínek omdlel?".
Jasný, chápu a tak raději poslouchám.
Koneckonců, nejsem tady na nějaké praxi, ale jako "podpora" (držák) :)
Pozn.: V návaznosti na události pozdější, mi přijde humorné, že měli strach, abych neomdlel při pohledu na píchání injekce.
Ale o tom až později :)
Tak tohle máme za sebou a Jitušce se evidentně trochu ulevilo.
Pokračujeme do dalšího kola a já už netrpělivě vyhlížím cílovou pásku, protože tohle asistování u porodu není úplně moje nejoblíbenější činnost, jak tak zjišťuji.
Zvlášťe, když vím, že to nejde asi úplně tak, jak by mělo, nebo alespoň mohlo.
Modlím se (obrazně řečeno, neboť jsem ten klasický "ateista neznaboh") ať to netrvá několik hodin (jak jsem tak slyšel všechny ty příhody o x-hodinových porodech).
Toto přání se mi záhy plní...
Najednou věci berou nějaký rychlý spád...
Přístroj pípá, personál lítá, je to nějaký špatný. To jediné jsem poznal i já.
Je nás tam najednou nějak moc a už to lítá.
Vidím skvělou souhru celého toho týmu a to mě fascinuje.
Jako vždycky mám takový zvláštní pocit, když vidím nějaký tým, a je jedno v jakém zrovna je to oboru, který nemusí extra komunikovat a prostě "jede", ale tohle byl fakt koncert.
Teď už je to i vyřčeno - je to blbý, dítě musí okamžitě ven. A jedeme...
Teda já nejedu nikam, já jen stojím a tvářím se asi opravdu (jak říkala později Jituška) tragicky.
Jedna slečna z personálu v podstatě vahou horní poloviny těla "skáče" Jitušce na břicho, porodník maká jak fretka a snaží se dítě vytáhnout opravdu silou (to jsem se až divil jak "hrubě" na to musel jít) pomocí "vakuového zvonu" ven.
A já tam stojím a z první řady vidím, jak to opravdu nejde.
Jsem bezmocný a cejtím jak adrenalin lítá po celém mém těle.
Jen ať to dobře dopadne, opakuji si pořád dokola...
Nejde to...
Vidím, že Jituška je v podstatě na pokraji sil.
Nedivím se. Já bych v její kůži omdlel asi už před 3 hodinami vedle v místnosti u první kontrakce.
Porodník stále jede na plný pecky a je na něm vidět, že už taky sil moc nemá. A to je docela velkej chlap.
Jak s tímhle by se poprala ta milá, ale opravdu drobounká mladá paní doktorka, to nevím...
Najednou lup a Adámek je venku.
Cejtím špatný pocit - nebrečí....
Vidím jen bezvládné tělíčko, které okamžitě ve spěchu odnášejí do vedlejší místnosti.
Nevím ani, jestli v tu chvíli mám nějaký pocit vlastně.
Jako by se najednou všechno zastavilo, ale přitom to ve mě jede všechno dál na plný pecky - ten stres, strach, andrenalin, prostě to všechno dohromady.
Ale přitom cejtím uvnitř sebe takový jako by "prázdno".
V hlavě mi jede pořád dokola ten hlavní příkaz, který jsem dostal už dlouho před porodem:
"Kdyby se dělo cokoli, musíš být pořád s malým, nesmíš se nechat odbýt, nebo něco podobného, prostě musíš být pořád s ním!!".
A já teď vůbec nevím, jak bych to v tuhle chvíli měl udělat.
Nechci se někam cpát bez vyzvání a jen překážet.
Hlavou se mi motá dokola jen jedna prosba - Ať to hlavně všechno dobře dopadne, teď už to musíme zvládnout a dotáhnout to do zdárného šťastného konce.
Jituška taky panikaří - "Nebrečí, on nebrečí, proč nebrečí????"...
Za chviličku už slyšíme, že brečí a stejnou informaci i vzápětí dostáváme.
Ufff.....
Za chviličku už mě volají sestřičky vedle...
Dostávám do ruky Jitušky telefon (já sám používám s radostí obyčejnou tlačítkovou Nokii) a pokyny abych hlavně fotil.
A tak fotím.
Stojím tam jak prázdná nádoba a snažím se udělat nějaké fotky.
Ale moc se mi to nedaří. Nebo minimálně ne tak, jak bych chtěl.
Popravdě v tu chvíli bych nejradši zahodil ten telefon, vyprdnul se na nějaký fotky, poslal pryč ty všechny zdravotníky a zůstal na chviličku jen s naším klučíkem, abych se mohl soustředit na tu chvíli, která se už nikdy nebude opakovat.
Těžko se to popisuje, ale myslím to tak, že bych prostě jen chvíli stál, vstřebával ty okamžiky, cejtil naplno ty pocity.
Po tom všem trápení, po tom velkém, několika měsíčním strachu, že v podstatě každý den se může všechno pokazit, po tom andrenalinu posledních několika hodin...
Prostě jen "být" a vnímat to.
Ale chápu, je prostě žádoucí přece fotit.
Jsme už tak (myšleno jako to "moderní lidstvo") zblblí, že než začneme jíst, musíme si udělat fotku toho, co jíme a ideálně prakticky ihned to někam poslat.
A vzápětí sledovat co to způsobilo a ideálně odepisovat a tak nakonec ani vlastně nevíme v podstatě co jíme. Ale hlavně že máme fotku.
Co potom teprve při narození dítětě?
Přeci nejde, aby se hned nefotilo...
A já si myslím, že by se mělo hlavně vnímat.
Ale zase na druhou stranu - je pravda, že když má člověk potom po čase možnost se na ty fotky podívat (třeba jako já dneska), alespoň si ty chvíle může připomenout. To je fakt no.
Jak vidíte, i po tak dlouhé době se to ve mně pořád tak nějak mele a vlastně ani nevím, co je "správné" a co není :)
Myslím, že nebudu ani moc přehánět, když napíšu, že v tu chvíli, jakmile jsem byl najednou s tím naším malým zázrakem, mi všechny ty strasti a čekání proběhly během té minuty před očima.
Pak jsem se dozvěděl, že ho museli asi minutu rozdýchávat, protože ten příchod byl tak dramatickej jak byl.
Ale naštěstí to všechno dobře dopadlo a teď tu jsme společně. Já a On.
On leží a asi netuší co se to kolem něj děje.
Já stojím, ale vlastně jsem na tom podobně. Funguji tak trochu jako robot - postavím se kam mi řeknou, udělám co mi poručí a všechno se to ve mě v tu chvíli pěkně mele.
Ale cítím obrovský vděk.
Vděk tomu personálu, co tam zrovna byl, vděk za ty všechny náhody, co nás potkali na "naší cestě" a díky kterým jsme se dostali pod ruce těm velkým odborníkům, ke kterým jsme se dostali, vděk za to, že se máme.
Vděk a vlastně i jakousi "pokoru". Pokoru k pokroku, pokoru k šikovnosti a znalostem.
Trochu mě děsí, jakou má malej z toho závodu na svět protaženou hlavu.
Později se dozvídám, že to je absolutně normální při "tahání zvonem" a že se to samo spraví.
A taky že jo, už druhý den to bylo zase všechno jinak.
Příroda je opravdu kouzelnice :)
Vracíme se na porodní sál za Jituškou a jako první jí sděluji tu nejpodstatnější informaci:
"Je hrozně ošklivej" :)
To potěší každou matku v podobné situaci :)
A taky že jo, směje se. A pak, že to nezabere :)
Tak už jsme všichni tři společně a já mohu konečně říct to svoje - "Tak vidíš, že jsme to dotáhli do zdárného konce" :)
A zase se fotíme, tentokrát jako ta šťastná rodinka.
Sice totálně psychicky, ale i fyzicky vyřízená, ale šťastná.
Pak už proběhlo jen pár takových těch normálních věcí, jako - první přiložení miminka k mamince a první chování miminka u tatínka :)
Ani nevím, jestli jsem psal, že jednu z největších obav jsem měl právě z chování takhle malinkýho miminka.
Aby bylo jasno - jako že se budu bát ho pochovat, protože bude tak malinkej...
No ta doba byla kratší než jsem si myslel, že bude :)
Pamatujete si ještě, jak jsem se nesměl dívat jak se píchá epidural, abych náhodou neomdlel?
Tak k tomu snad jen následující...
První chování našeho Adámka - usedám do připraveného, relativně pohodlného křesla, dostávám to malinkatý dítě v zavinovačce do ruky, sestřička mě fotí.
Takovej "insta ideál" že?
Minimálně teda do chvíle, než trochu zvednu hlavu...
Zjišťuji, že to místo kam se sedá, vybíral asi někdo s hodně dobře vyvinutým smyslem pro humor :)
Přímo před očima totiž mám náramnou podívanou...
Probíhá tam zrovna ukázka umu a profesionality paní doktorky - právě zašívá vnitřní stranu vchodové brány na svět :)
V tu chvíli jsem měl co dělat, abych se nezačal smát, protože dívat se na píchnutí injekce jsem nemohl a teď takovej pořad :)
Ale popravdě jsem byl tou podívanou fascinován, protože tohle asi jen tak neuvidím :)
Jak praví klasik - "Bylo to zajímavé, bylo toho dost a trvalo to dlouho :)
Ale klobouk dolů před zručností paní doktorky, protože chvílemi jsem marně tápal, kde se to tak asi pohybuje a co tam vlastně asi dělá :)
Nicméně, naštěstí tohle mi nic nedělá.
Jen teda někdo by mohl mít poměrně velký problém a potom i personál, protože přeci jen, v tu chvíli máte v ruce dítě že? :)
Pak nás už přemístili na pokoj a tam jsme po čase došli ještě k jedné, tak trochu prekérní, situaci...
Jituška se mě ptá, jak to udělám s autem...
S autem???
No jo vlastně, sakra, my tu máme dvě auta a jednoho řidiče - to jsme celý my no :)
Kdo zná, jak to chodí v Pardubické nemocnici, tak ví, že parkování není úplně silná doména této instituce.
Ono v jiných nemocnicích, co jsem měl tu možnost zažít, to není asi jiné, ale co teď s tím?
Obě auta máme samozřejmě uvnitř areálu, takže "na placeném parkování"
Ono před areálem zaparkovat se rovná prakticky skoro zázraku, tam je plno vždy.
Nechat tam auto, by se rovnalo prakticky vyhlášení osobního bankrotu :)
Napadá mě, že tohle není úplně dobře vyřešené - představte si modelovou situaci - člověk žije sám, něco mu je a tak se sám doveze do nemocnice autem.
Tam se rozhodne o hospitalizaci.
Auto zůstává uvnitř a platba za parkování běží.
Pokud si vás tam nechají třeba týden, nemá smysl zkoušet auto vyplatit (pokud nemáte luxusní vůz), protože cena za parkování bude nejspíše vyšší, než cena vozu :)
Tohle vymyslel obchodní genius :)
Naštěstí se mi daří najít před areálem jedno parkovací místo, kde parkuji Jitky kočár.
Pak se vracím zpět pro svůj, opět platím parkování a s prázdnou bankovní kartou odjíždím k domovu.
No byl to porod. Dnes už druhý a já to ustál :)
Jsem na sebe pyšný :)
Co řící závěrem?
Kdybych měl říct jen něco k porodu a dny před ním, bylo by to asi jen... DĚKUJI!!.
Děkuji za profesionální přístup a výkon celému přítomnému personálu Pardubické porodnice.
Děkuji za opětovnou náhodu, která nás poslala do náručí zase těch nejlepších.
A opravdu to náhoda byla.
Měli jsme prostě asi zase tu naší "z prdele kliku" a já jsem za to moc rád.
Nechť i vás stále provází ta vaše "z prdele klika", pokora a vděk.
Mějte se hezky.
Peťan :)