Zoufalá matka dělá zoufalé činy, aneb máme za sebou první nemoc
Publikováno - 05.12.2022
První nemoc Adámka a první nemoc nás jako rodičů.
Ano, onemocněli jsme v podstatě všichni najednou.
Vzali jsme to pěkně popořadě od nejmenšího po největšího.
Ve středu se mi nezdál Adámek, z našeho věčně spícího miminka bylo unavené dítko, které ne a ne zabrat. Byl malinko protivný, ale neplakal, spíš byl takový odevzdaný. Nechtěl si hrát, chtěl jen chovat a očička mu nešly zavřít.
Mysleli jsme, že ho trápí zoubky.
Večer ale usnul jak je jeho zvykem.
Ještě aby ne, když za celý den naspal cca 2 hodiny, což jsou normálně jeho dva dopolední spánky.
Po 4.hodině ráno se vzbudil s pláčem, nakojila jsem ho a ještě než Péťa odešel do práce, poprosila jsem ho, ať na něj sáhne, že se mi zdá nějaký rozpálený.
Měl lehce zvýšenou teplotu, ale ještě usnul a tak jsem šla taky spát.
Ráno jsem zrušila rehabilitaci, na kterou jsme byli objednaní, nasnídala se a to byla za ten den poslední chvíle, kdy Adámek spinkal v postýlce.
Po probuzení se nakojil, ale byl chudáček úplně vyřízený. Celý den spinkal a naříkal.
Opravdu naříkal takovým tím miminkovským “aú, aú”.
Chovala jsem, utěšovala, dala jsem mu Panadol, který ale pomohl jen na chvíli.
Když přijel Péťa z práce, převzal péči o Adámka a já za ten den šla poprvé na záchod a najíst se.
Bylo mi toho mého chlapečka tak moc líto, bála jsem se, aby to ustál a neskončili jsme v nemocnici.
Už nám bylo jasné, že tohle zoubky nebudou.
Překvapivě večer usnul ve své postýlce a spinkal celou noc jako vždy.
Ráno (pátek) se vzbudil s teplotou 37,5 a zdálo se, že mu je o dost lépe. A taky bylo.
Sice ještě vyžadoval rodičovskou náruč, ale už nenaříkal, jen stále spinkal. Vzbudil se prakticky jen na kojení.
Večer se poprvé usmál a nám svitla naděje, že už bude v pořádku.
Už během pátečního dne jsem hlásila Péťovi, že na mě asi taky něco leze. Jako nemoc, samozřejmě.
Večer jsme ulehli do postelí, Adámek klidně spinkal, Péťa ho velmi rychle následoval a já si četla a nemohla jsem usnout.
Po nějaké době se mi zdálo, že už knihu moc nevnímám tak jsem jí odložila s tím, že určitě hned usnu.
Z ničeho nic se do mě dala neskutečná zimnice.
Klepala jsem se asi do půlnoci, pak jsem na chvíli usnula.
Mezi 2-3.hodinou mě vzbudila bolest celého těla. Šla jsem si změřit teplotu, měla jsem přes 38°C.
Nakojila jsem, vzala jsem si Paralen a šla si lehnout.
Ráno jsem se vzbudila zmlácená jak kdybych den předtím boxovala v ringu.
Měla jsem pocit, že se nemůžu ani pohnout.
Nakojila jsem a položila si Adámka vedle sebe do postele. Hrál si až z toho usnul. Taky jsem hned usnula.
Péťa obstaral slepice a zašel do místního “supermarketu”, tím ale bohužel jeho pomoc skončila. Měli jsme na sobotu s kamarádem domluvené kácení stromů, do konce roku už měl plno, tak jsme to nechtěli rušit.
Sotva jsem se držela na nohách, ale nějak jsme to s Adámkem zvládli. Je to neskutečně trpělivý chlapeček.
Když Péťa po obědě přišel, vystřídal mě a já jen spala a kojila.
Přesně 24 hodinách po mě, dostal zimnici Péťa.
V neděli jsme byli dva zmlácený a kojenec, kterýmu už je dobře, chce si sem tam hrát, ale hlavně chce nosit.
Mě už naštěstí tolik nebolelo celé tělo, takže jsem se o Adámka nějak postarala, Péťa měl tu hroznou fázi, kterou já měla v sobotu.
I když už mě nic nebolelo, byla jsem unavená a v době před Adámkem bych normálně zalezla do postele, četla a spala.
Dopoledne to ještě šlo, odpoledne ale začala přicházet krize. Adámek nespinkal, byl unavený a o to víc chtěl nosit.
Zoufalá matka, dělá zoufalé činy a tak Adámek ve 4 měsících poprvé viděl pohádku na tabletu.
Pustila jsem mu první, co se mi přišlo přijatelné - Krtek a Panda. Na první pohled čínská pohádka, ale docela hezká.
Adámek vydržel 10 minut a já bych za těch 10 minut dala cokoli. Áďa koukal a já jen ležela vedle něj.
Kolem 17.hodiny jsem ho pokládala do postýlky se slovy: “Jestli neusneš, budu muset jít vzbudit tatínka, aby mě na chvíli vystřídal.”
Adámek si žvatlal v postýlce, já seděla na gauči s hlavou v dlaních, chtělo se mi brečet, ale nešlo to.
Naštěstí Áďa usnul a já to šla zalomit hned po něm.
V pondělí jsem byla bez teplot a posílala jsem zprávu “zpět mezi živými”.
Odpoledne mi ještě trochu teplota stoupla, ale už to nebylo nic dramatického.
Moje bývala švagrová vzala odpoledne Adámka ven na procházku a já byla vděčná, že se po 5 dnech konečně vyvětrá.
Péťovi bylo špatně celý týden. Stěžoval si stále na bolest svalů, spustila se mu rýma a kašlal.
Tak za sebou máme první nemoc, první nemoc Adámka a nás jako jeho rodičů.
Celé roky jsme chtěli s Péťou společně marodit a vždycky byl nemocný jen jeden z nás.
Teď, když jsme potřebovali, aby jeden fungoval, odpadli jsme oba najednou. Zákon schválnosti.
Jako každé mámě, i mně bylo mého chlapečka moc líto, když pořád jen plakal a tak strašně naříkal. Pořád křičel to miminkovské “aúú, aúú”.
Ale když pak bylo zle i mě, bylo mi ho líto ještě víc, když jsem věděla, jak moc ho to jeho malinké tělíčko muselo bolet.
Musím říct, že už roky mně takhle hrozně nebylo a neměla jsem tak vysokou teplotu.
Máme to za sebou...
Zvládli jsme to docela obstojně, řekla bych.
Všichni jsme přežili.
Adámeček ještě týden bojoval se spánkem, ale naštěstí se zase vrátil do starých kolejí.