Porod - Den D je tu...
Publikováno - 26.09.2022
Ve čtvrtek 23.6.2022 jsem opouštěla rizikovou poradnu s tím, že nejdéle v noci frčíme do porodnice a konečně budu držet v náručí moje vytoužené miminko.
V noci mi začnou kontrakce a já si půjdu dát vanu.
Když budou kontrakce častější, půjdu vzbudit Péťu, že je čas vyrazit.
Kontrakce se budu snažit prodýchávat, možná budu nadávat, ale v mezi čase už se budu těšit na to naše miminečko.
Celý porod zvládnu bez léků na bolest. O epidurálu nechci ani slyšet, vše půjde samo, naprosto přirozeně. Porod zvládnu s opoceným čelem bez nástřihu a pak už budu jen plakat dojetím až uvidíme ten náš malý uzlíček.
Prostě jsem si vysnila ten nejkrásnější porod, který může být.
Haha, tak teď si dáme trošku reality.
V pátek ráno jsem se vzbudila krásně odpočatá, o kontrakcích se mi ani nezdálo, a tak píšu známé porodní asistentce, že se nic neděje a jak to u nich vypadá. Jestli bych mohla přijet dle domluvy.
Okamžitě mi odepisuje, že u nich je zatím klid a ať hned přijedu.
Do porodnice přijíždím kolem půl 9.
Porodní asistentka mě vyšetřuje a sděluje mi: ,,Jste otevřená tak na 4-5 cm, ale jste hrozně úzká a stažená, musíte se uvolnit. Tam to vypadá jako by žádný Hamilton včera neproběhl. Tak ho uděláme teď. Půjdete se projít do parku a za hodinu se vrátíte, vyšetřím vás a uvidíme. Buď tady zůstanete nebo to zopakujeme a pojedete domů.”
V 8:45 opouštím porodní sál a volám Péťovi ať je připraven.
Chodím po nemocničním parčíku a volám neteři Barunce. Potřebuji si s někým povídat. Mluvíme spolu sotva dvě minuty a hlásím jí:
,,Počkej, mám asi kontrakci.”
Nutí mě to zastavit, snažím se to prodýchávat. Kolemjdoucí si musí myslet, že jsem blázen.
Dál se bavíme a hovor přerušují další a další kontrakce. Po nějakém čase ukončuji hovor.
Volá mi mamka a ptá se jak se mám: ,,Mám se dobře, ležím doma na gauči a koukám na seriál”, lžu, jak když tiskne a snažím se ze všech sil, aby nepoznala, že mám zrovna kontrakci jako prase.
Ukončuji hovor s tím, že je to napínavé, tak ať nezdržuje, a zapínám aplikaci na kontrakce, protože se mi zdá, že je mám nějak často.
Kontrakce přichází po minutě, jednou trvá celou minutu, podruhé třeba jen 30 vteřin.
Píšu mé milované ,,novinářce z Praheee”, že už je to asi tady.
Dle dohody, kterou jsme měly, všeho nechá a volá mi.
Říkám jí, co a jak, a po pár minutách ukončuji hovor, že musím jít na sál, jinak tam už nedojdu.
Kontrakce jsou čím dál silnější a delší.
Na porodní sál přicházím před půl 10.
Porodní asistentka mě okamžitě napojuje na monitor. Nějak se jí nezdají ozvy a je jasné, že dnes to rozhodně bude.
Volám Péťovi, že má vyrazit, ale že musí nejdřív domů, protože s sebou nemám věci. Počítala jsem s tím, že opět pojedu domů a nebude se nic dít.
Porodní asistentka mě převlékla do erární košile, dostávám náramek se jménem a sepisuji papíry.
Monitor mě natáčí ve stoje, protože tak lépe zvládám kontrakce. Ale ozvy nejsou nicmoc, tak mě zase pokládají, a přichází lékařka.
Naštěstí jsem měla anamnézu sepsanou na papíře a něco i předvyplněné v jejich systému.
Lékařka mi hlásí, že sepisuje papíry, ale že se nebude na nic ptát, že si to vše vyčte z těch mých papírů.
Připomínám objednání transfuzí. Ukliďňuje mě, že už je to zařízené.
Kontrakce zesilují. Někdy mezi desátou a půl jedenáctou, ale přijde jedna, která mě totálně ochromí. Cítím lupnutí a mokro.
Hlásím, že mi právě odtéká plodová voda.
Lékařka tento nález potvrzuje a mně od té doby přichází jedna kontrakce za druhou s naprosto minimální pauzou, většinou teda bez pauzy.
Cítím, že kontrakce začíná slábnout a těším se, že si vydechnu, a ona okamžitě začne zase sílit.
Prosím o císařský řez, že tohle fakt nedám, že to rozhodně nemůžu zvládnout.
Doktorka mi vysvětluje, že k císařskému řezu teď není indikace, že za chvíli přijede partner a bude to lepší.
Přichází Péťa a jeho první věta zní: ,,Musíš se uklidnit.”
Po porodu přiznal, že na něj lékařka čekala na chodbě a ptala se ho: ,,Paní špatně zvládá bolest, co?”
P: ,,No vůbec.”
Dr.: ,,Zkuste paní nějak uklidnit.”
A mně došlo, co myslela lékařka tou větou:
,,Přijede partner a bude to lepší.”
Myslela si, že jsem jen hysterická a že on houkne a já budu v lati. Haha.
Zpět k porodu.
Péťa říkal, že to ještě ani nedořekl, a už věděl, že je to blbost.
Moje odpověď byla jasná:
,,Hlavně mi neříkej, že se mám uklidnit!!”
Přišla porodní asistentka, vyšetřila mě a odpustila zbytek vody.
Já naříkala a prosila o císařský řez. Doslova jsem říkala:
,,Dejte mi palicí do hlavy a udělejte císař.”
,,To bude kontaktní miminko”, oznamuje nám porodní asistentka, ,,ty ozvy jsou takové všelijaké, ale jak ho podrbu na hlavičce, tak jdou do normálu.”
Doktorka i porodní asistentka mě přesvědčují ať si nechám píchnout epidurál.
Nakonec souhlasím: ,,Dobře, zavolejte je, zkusíme to, ale kdyby to nešlo, tak mě prostě nepíchnou.”
Moc se bojím toho, že další bolest nezvládnu a že napíchnutí epidurálu šíleně bolí.
Odvádí mě z přijímací místnosti na porodní pokoj.
Po chvíli přichází anesteziolog a informuje mě co a jak.
Porodní asistentka instruuje Péťu, že bude muset asistovat (držet mě, abych se nehnula), protože ona musí vedle k porodu.
Lékař si vyhledává místo a moje kontrakce zase sílí. Všelijak se prohýbám a on znovu vysvětluje, že až mi řekne, tak se nesmím vůbec hnout. Říkám, že to vím, a že pro to udělám všechno.
Píchají mi lokální znecitlivění, píchají to při kontrakci, a tak ani nevím, co bolí víc.
Po chvíli mi anestezilog říká: ,,Až skončí kontrakce, tak mi řeknete, zavedu katetr, u toho se opravdu nesmíte pohnout ani o milimetr.”
Čekáme. Mám pocit, že kontrakce už nikdy neskončí.
Když začíná zvolňovat, říkám doktorovi:
,,Teď to vypadá nadějně, ale musí to být fakt rychlý.”
Cítím takový tupý tlak a jak hadička prostupuje dovnitř, nebolí to.
Hlásím, že kontrakce už zase přichází a pan doktor mi oznamuje, že je hotovo, že už jen tu hadičku přilepí k zádům.
Během chvilky cítím úlevu.
,,Tak tohle už bude snesitelný”, říkám si v duchu.
To jsem zase byla naivní (jako hooodně naivní...).
Anesteziologická sestřička se mě ptá, jestli cítím úlevu, co čekáme a na jméno.
Odpovídám, že je to skvělé, pan doktor má zlaté ruce.
A pak mi říká: ,,Náš pan doktor má dneska svátek, nechcete miminko pojmenovat po něm, když vám takhle pomohl?”
,,Dneska má svátek Honza, to vím, to je můj brácha a taky strejda”, říkám a hned se ozývá Péťa: ,,Tak to fakt ne.”
Až po porodu se dozvídáme, že mi epidurál píchal doktor s pověstí ,,nejlepšího anesteziologa na epidurály z celé nemocnice”.
(pozn.: My máme fakt po tom našem letitém trápení jedno obrovský štěstí - vždycky se nějakou náhodou dostaneme do rukou těch nejlepších)
Anesteziologové si balí své serepetičky a přichází porodní asistentka od porodu vedle.
,,Tak co, Jitko, je to lepší?”
,,Je to výborný,” hlásím spokojeným, ale unaveným hlasem.
Jsem něco přes dvě hodiny od první kontrakce a padá na mě neskutečná únava.
Do toho všeho mi zvoní telefon a volá mi mamka, které jsem dvě hodiny předtím řekla, že ležím doma na gauči a odpočívám.
Zvedá to Péťa, říká jí, že jsme v porodnici a co potřebuje. Mamka se diví, že před chvílí jsem ještě byla doma.
Péťa rychle ukončuje hovor, mamka by se chtěla vykecávat a vědět všechny podrobnosti.
,,Pojďte si tady sednout na záchod. Bylo by fajn, kdyby se vám podařilo se vymočit, ale hlavně posed na záchodě pomáhá otevírání porodních cest.”
Dojdu na záchod, sotva dosednu, zesílí kontrakce a najednou se samo břicho stahuje a nutí mě to tlačit.
Stihnu to ještě říct, ale pak už nic, jsem totálně ochromená tím pocitem, že břicho se samo stahuje aniž bych chtěla, a nedokážu to ovládnout.
Porodní asistentka: ,,Honem, pojďte zpět na lůžko.”
Já: ,,Nemůžu.”
Porodní asistentka: ,,Musíte, nechci mimčo lovit z mísy.”
Pomáhá mi vstávat, vede mě k lůžku.
Já tlačím, protože mě to prostě nutí.
Vyšetřuje mě a hlásí druhé porodní asistentce, že budeme rodit, ale že je tam ještě lem. Ať natáhne Buscopan (jestli si to dobře pamatuji).
Porodní asistentka (a staniční sestra v jednom) se zabývá i aromaterapií při porodu a takovými věcmi. Potírá mi něčím dlaně a chodidla. Řekla bych, že levandulí, ale popravdě si tím už nejsem úplně jistá.
Říkají mi, ať se zkusím otočit a na lůžko si jakoby kleknu.
,,To nejde.”
,,Ale jde, pojďte, pomůžu vám.” Otočím se, klečím a rukama se opírám o opěradlo porodního křesla.
Okamžitě se mi dělá zle, je mi na zvracení a mám pocit, že nemůžu dýchat.
Bez varování jdu zpět na záda do polosedu.
Na chvíli ustávají kontrakce a já automaticky zavírám oči, jsem neskutečně unavená a chce se mi spát. Péťa mě hladí po hlavě a říká mi: ,,Teď nespi, teď nemůžeš spát.”
,,Nech mě, jsem hrozně unavená.”
Čas bez kontrakce trvá asi tak 30 vteřin, ale v tu chvíli, v mém rozpoložení, mi to připadá jako docela dlouhá doba, při které si můžu zdřímnout a nabrat síly.
Opět mě to nutí tlačit. Mezitím už se tam sešel tým - lékařka gynekoložka, která mě přijímala a předpokládám, že nebyla daleko, novorozenecká sestra a pediatr.
Porodní asistentka: ,,Až bude přicházet kontrakce, nadechnete se, zadržíte dech, zavřete pusu a oči a budete se snažit co nejvíc tlačit.”
Snažím se, co mi síly stačí. Bohužel někdy se dostatečně nenadechnu a tak zase povoluji.
Porodní asistentku vystřídá paní doktorka.
Po očku sleduji, kde se nachází Péťa. Nedrží mě za ruku, ani nestojí vedle mě. Snaží se si najít místo, aby nepřekážel. Mně to nevadí, stačí mi, že ho vidím a vím, že tam je.
Odpojují mi pásy od monitoru a slyším jak porodní asistentka říká, že nemá ozvy.
Porodní asistentky se domlouvají, která mi bude skákat na břicho.
Pak mi ta mladší oznamuje, že při kontrakci, když začnu tlačit, mi zatlačí na břicho.
Přichází kontrakce, začnu tlačit, porodní asistentka mi vší silou lehá na břicho. Přichází neskutečná bolest, kdy mám pocit, že mi v tom břiše musí něco urvat.
Zařvu něco jako ,,Au” a jedním máchnutím ruky ji shazuji ze sebe.
,,Jitko, to nemůžete, musíme mimčo dostat ven.”
V hlavě mi šrotuje, že to prostě musím vydržet, není cesty zpět.
V tom do místnosti vbíhá další lékař - muž.
V běhu říká naučenou frázi: ,,Dobrý den, já jsem...”
Pohled mu sklouzne na mě a už to ani nedořekne. Nechci ani vědět, jak jsem v tu chvíli vypadala. Asi hrozně.
Přistoupil k porodnímu křeslu a řekl jen tři slova: ,,Dejte mi VEX.”
Pak už jen tlačím, co to jde, sestřička mi leží na břiše, a já mám pocit, že se zastavil čas.
Najednou vidím jak paní doktorka podává sestřičce miminko a ta ho hned odnáší.
Vždycky jsem říkala, že se nikdy nezeptám na porodním sále, proč miminko nebrečí a v tu chvíli jsem opakovala jen jedno: ,,On nebrečí, proč nebrečí?”
Pan doktor odchází a za malinkou chvilinku příchází zpět: ,,Už brečí, slyšíte?”
Hned za ním přichází sestřička se slovy: ,,Tatínku, pojďte.”
,,Je to teda chlapeček?”, ptám se. Nikdo neví, pan doktor to tedy jde zkontrolovat.
Potvrdí mi chlapečka, pogratuluje a odchází.
Paní doktorka mi vysvětluje, že čekáme na placentu.
Porodní asistentka jí připomíná riziko vrostlé placenty a že za ní nesmí tahat.
Mám strach. Říkám si, jestli po tom všem stejně budu muset na sál, tak to už bude vrchol všeho.
Placenta se naštěstí odloučí sama a úplně hladce vychází ven.
Uleví se mi, teprve to na mě celé doléhá a taky přestává fungovat epidurál.
Začínám se klepat. Přichází Péťa a za ním sestřička s miminkem v náručí, ukazuje mi ho:
,,Ahoj, tak ty jsi Adam”, říkám mu a vzápětí se otáčím na Péťu: ,,On vůbec nevypadá tak, jak jsem si ho představovala a není nikomu podobný.”
,,A je ošklivej”, zakončí to Péťa a personál se jen směje.
,,Chcete ho na sebe nebo si ho zatím vezme tatínek?”
Koukám na Péťu a prosím ho, at si ho vezme on, klepu se a bojím se, že bych ho ještě pustila. Čeká mě velké šití.
Přidávají mi koktejl do epidurálu a já se pomalu uklidňuji.
Koukám na Péťu jak chová naše vytoužené miminko, našeho syna. Chce se mi dojetím plakat, ale nejde to.
Porodní asistentka ho iniciativně fotí.
Když je došito, dostávám Adámka na sebe. Už jen chovám, mazlím, pusinkuji, fotíme se.
Volám mamce: ,,Chci Ti někoho představit, tohle je pan Adam.”
Celé těhotenství, a vlastně už i dávno předtím, jsem si představovala, že můj porod bude jako z nějaké ezo-bio-eko-raw učebnice.
Prostě krásný, přirozený, bez léků, epidurálu, nástřihu atd.
Takže mi ho vyvolali Hamiltonem, měla jsem epidurál, lék na uvolnění hladkého svalstva (myslím, že Buscopan), nástřih, VEX (laicky řečeno zvon) a jako třešničku na dortu Adámka minutu prodýchávali.
Celý porod jsem vnímala a věděla jsem, co se kolem mě děje a to i přesto, že jsem vypadala jako že jsem úplně mimo.
Měla jsem pocit, jako když jsem tam dvakrát.
Moje první já viděli všichni. Bylo tam fyzicky, se vší bolestí, neschopné se ovládat.
Druhé já jsem viděla jen já - stálo tam v koutku, vědělo přesně, co by to první já mělo dělat, co všechno se děje, že je Adámek v ohrožení života, že já melu z posledního, ale nedokázalo tomu prvnímu já poručit.
Bylo to hrozné, všechno vnímat, a přitom si nedokázat poručit.
Ale vem to čert. Hlavně, že je Adámek na světě a v pořádku.
Pro představu časový harmonogram (časy jsou zhruba, nepamatuji si to přesně na minutu)
8:30 přijíždím do porodnice
8:45 opouštím porodní sál po Hamiltonu
8:55 přichází první kontrakce
9:30 přicházím zpět na porodní sál, že mám silné kontrakce po minutě a volám Péťovi ať jede
10:30 odtok plodové vody
10:40 přijíždí Péťa
Nějak po 11h přichází anesteziologové
13:10 je Adámek na světě.
Bylo to rychlé, ale o to intenzivnější.
PS: Pokud vás zajímá, proč mi mamka volala, tak byla zrovna v obchodě a chtěla vědět, který jogurt jsem to chtěla.