Třetí trimestr - Druhá část
Publikováno - 06.08.2022
Minulý článek jsem končila tím, že doufám, že článek porod nebudu začínat větou:
"Zase jsem plánovala a ten nahoře se jen smál..."
A přesně tak to bylo.
Ale pěkně popořadě.
Nejprve se vrátíme do posledních týdnů třetího trimestru.
Když jsem byla 9.6.2022 v poradně v nemocnici, domluvily jsme se s paní doktorkou jak postupovat v případě vysokého tlaku, a že jinak se uvidíme zase za týden. A raději si mě budou už sledovat v nemocnici.
Den (15.6.2022) před plánovanou kontrolou v rizikové poradně v nemocnici jsem si navečer naměřila vysoký tlak.
Samozřejmě s jednou hodnotou jsem do nemocnice hned nejela.
Měřila jsem se opakovaně zhruba každé dvě hodiny. Lehla jsem si, odpočívala, hodnota stále stoupala.
Nakonec jsem zavolala na porodní sál, vylíčila jsem jim co a jak a PA mi doporučila ať přijedu.
Smáli jsme se, že si aspoň zkusíme, jak bude probíhat cesta do porodnice.
V autě jsem začala mít kontrakce/poslíčky.
Po příjezdu do porodnice mi napojili monitor a změřili tlak.
Oboje nicmoc - ozvy miminka byly nízké, můj tlak vysoký.
Chvíli to dokonce vypadalo, že si mě tam nechají.
Měla jsem kontrakce cca po 10 minutách a říkala jsem si, že se to třeba konečně rozjede.
Paní doktorka, mladá sympatická blondýnka, mi nechala odebrat krev na Preeklampsii a že počkáme na výsledky. Podle výsledků a nálezu na čípku se rozhodne, co dál.
Bylo na ní vidět, že má strach, aby něco nezanedbala. Obzvlášť, když viděla moji anamnézu.
Na tlak jsem dostala Dopegyt, ležela jsem napojená na monitor a čekali jsme na výsledky krve.
O dvě hodiny později...
Dr.: "Výsledky jsou naprosto v pořádku, otevřená jste na jeden prst volně, zdá se, že se rozjíždí kontrakce. Jsou dvě varianty, buď tady zůstanete do rána a uvidíme, a nebo pojedete domů, dáte si teplejší vanu a uvidíte jestli se rozjede porod nebo ne. Pokud ne, přijdete ráno do poradny dle objednání. Záleží jen na vás."
Po poradě s Péťou jsme se rozhodli, že pojedeme domů.
Doma jsem se převlíkla do pyžama, byla jsem unavená. Ani sprchu jsem si nedala a šla si lehnout s tím, že za pár hodin určitě pojedeme do porodnice znovu.
Haha...
Vzbudila jsem se ráno v 5h, když Péťa odjížděl do práce, odpočatá a bez kontrakcí.
A naštvaná, že jsem si klidně usnula a kontrakce přestaly.
Dle plánu jsem jela do rizikové poradny do nemocnice.
Když na mě došla řada, doktorka se zlobila na paní doktorku z porodního sálu, že nezkopírovala její doporučení ohledně krevních transfuzí.
Kladla mi na srdce ať si na to myslím a jakmile vkročím na porodní sál, tak ať to urguji, že se musí zajistit dvě transfuze, protože mám riziko vrostlé placenty.
Na vyšší tlak mi nasadila Dopegyt, jednu tabletu denně, s tímto doporučením:
"V případě tlaku vyššího než 145/95, okamžitě přijet na kontrolu monitoru, v kteroukoli denní/noční hodinu."
Tajně jsme oba doufali, že si mě v tý nemocnici nechají, ale nic. Zase jsem jela domů.
Venku panovala neskutečná vedra, já byla komplet oteklá a bylo mi mizerně, hlavně psychicky.
Měla jsem strach, že se miminku u mě už nedaří a že o něj v samém závěru přijdeme.
Celé dny jsem už jen ležela a koukala na seriály.
Jak jsem celé těhotenství zvládala v pohodě, tak tyto poslední týdny mi daly pořádně zabrat.
Nechtěla jsem už ani žádné návštěvy, a to ani vlastní mamku.
Tak jela alespoň k mému bráchovi, který je zároveň můj soused, a přišla k nám na kávu.
Když mamka v neděli (19.6.2022) odjela, šla jsem si jako vždy změřit tlak a měla jsem vyšší než udanou hranici.
Lehla jsem si a po 20 minutách jsem se měřila znovu a znovu.
Tlak stoupal, byl večer, asi kolem 20h. Nebylo na co čekat.
Jeli jsme opět do porodnice.
Péťa vtipkoval, že miminko si chce vybrat personál u porodu.
Shodli jsme se, že na této směně bysme rodit nechtěli.
Porodní asistentka na mě křičela, že to bylo slyšet až venku, že by jako stačilo, kdyby mi paní doktorka řekla, ať si vezmu v případě potřeby tabletku navíc. Že se nic nestane, vždyť za celé těhotenství jsem snědla teprve tři tablety.
Myslela jsem, že až uvidí moji anamnézu, bude mít pochopení.
Tak to jsem si myslela špatně.
Moje potraty okomentovala slovy:
"Tak ale to bylo hned na začátku."
V podstatě to vyznělo:
"To bylo hned na začátku, tak jako by to nebylo."
Změřili mi tlak a udělali monitor.
Lékařka mi zvýšila léky na tři denně a poslali mě domů.
Cítila jsem se jako naprostý blbec.
Hlava pracovala na plné obrátky a mně bylo čím dál hůř.
Měla jsem o to naše vysněné miminko neskutečný strach. Toužila jsem ho už držet v náruči a vědět, že je v pořádku.
Jenže ono bylo stále v mém břiše, můj tlak si lítal v nebeských výškách, svoje tělo jsem přes otoky už vůbec nepoznávala, a bylo mi zkrátka hrozně.
Ani 12 hodin spánku nepomohlo.
Sotva jsem v pondělí vstala, nasnídala jsem se, a zase jsem si šla lehnout.
Už mě ani číst nebavilo, tak jsem jen ležela na gauči a pouštěla si jeden díl seriálu Ulice za druhým. Kontrolovala jsem pohyby a měřila si tlak.
V poledne můj tlak i přes dvě tabletky opět překonal onu hranici a já s pláčem volala Péťovi, že nevím, co mám dělat.
Vzala jsem si třetí tabletku a opakovaně se měřila.
Když Péťa o půl třetí přijel z práce, a já stále měla vysoký tlak, sedli jsme do auta a opět jsme vyrazili směr porodnice.
Tentokrát tam byla hodná sestřička Míša a mladá paní doktorka (nepamatuji si jméno).
Stejný postup jako vždy, změřit tlak, natočit monitor.
Jenže tentokrát jsem tam přijela a tlak byl v mezích normy.
Už jsem se neudržela a rozbrečela jsem se, že to už nezvládám, že chci těhotenství ukončit. Ať mi vyvolají porod nebo udělají císařský řez, že je mi to jedno, ale že chci aby už bylo miminko v bezpečí venku, že u mě se mu už nedaří.
Paní doktorka mi nakonec udělala i ultrazvuk. Myslela si, že mě to uklidní, ale neuklidnilo ani trochu.
Nakonec si na pomoc povolala vedoucího lékaře, který mi znovu vysvětlil, proč mi nevyvolají porod a že je vše v pořádku.
Pro jistotu znovu nechal odebrat krev na Preeklampsii a nevím, co ještě, a pustili mě domů s tím, že na výsledky si zavolám za dvě hodiny.
Byla jsem totálně zoufalá.
Cítila jsem se tak, že jsem nechtěla už nikoho vidět. Celé dny jsem jen ležela, koukala na Ulici, mluvila na miminko, užívala si každý kopaneček a počítala minuty do čtvrtka (23.6.2022). To jsem měla plánovanou další kontrolu v rizikové poradně, kde mi konečně řeknou, kdy můžu nastoupit k vyvolání porodu.
Bylo mi opravdu hrozně, do toho ta vedra. Ta mi taky, v mém stavu, moc nepřidala.
Konečně jsem se dočkala čtvrtka a frčela do poradny.
Jako vždy nejdřív kolečko u sestřičky - moč, změřit TK a myslela jsem, že mi udělá monitor. Nakonec jsem si o něj řekla.
Na monitor mě poslala na porodní sál.
Ujala se mě sestřička, kterou jsem znala z fotky z novin.
Zeptala jsem se: "Nejste náhodou staniční sestra?"
"Jsem, ale je to moje jediná vada."
Zasmály jsme se obě.
"Ptám se, protože vás znám z novin. Partner mi ukazoval článek, který o vás vyšel. On je totiž kolega vašeho muže."
Začali jsme si víc povídat. Líčila jsem jí, jak už jsem nešťastná, co už mám za sebou. Že mám prostě silný pocit, že jestli se to miminko co nejdřív nenarodí, tak o něj přijdeme.
Domluvili jsme se, že pokud mi paní doktorka udělá Hamiltona a já se nerozrodím, tak jí ráno napíšu zprávu. A když bude na porodním sále klid, tak přijedu, a ona mi Hamiltona zopakuje. A to by bylo, abych neporodila.
Vrátila jsem se do ordinace, byla tam jiná paní doktorka než vždycky, ale to už jsem věděla.
"Moje" paní doktorka totiž právě dělala na sále císařský řez.
Opět jsem vylíčila svoje pocity, že další tropický víkend už opravdu nezvládnu. Že se jen trápím a mám příšerný strach.
Domluvily jsme se, že mi udělá Hamiltona a přinejhorším přijedu v pondělí k přijetí na vyvolání porodu. To byl nejbližší možný termín, kdy bylo možné porod vyvolat.
Musela jsem splňovat kritérium být minimálně 39+0.
Domluva s porodní asistentkou byla jen mezi námi, to jsem samozřejmě nezmiňovala.
Hamiltona mi provedla a jela jsem domů s tím, že nejdéle v noci se určitě porod rozjede a já se dočkám vytouženého miminka.