Třetí trimestr
Publikováno - 10.06.2022
V posledním článku jsem si dala závazek, že v třetím trimestru napíšu článek vždy na konci měsíce. No nic, nevyšlo to. Dva měsíce jsou v tahu, to ale neznamená, že by mi ty dva měsíce nějak utekli. Naopak. Zatímco mi druhý trimestr utíkal, třetí se vleče.
Jsme v cílové rovince, ale cíl v nedohlednu.
Začátek třetího trimestru nezačal úplně sluníčkově.
Pěkně jako bumerang se mi vrátilo to, o čem jsem psala v druhém trimestru.
Tušíte správně, stala se ze mě plačka.
Z ničeho nic jsem se rozbrečela například u nedělního oběda.
Na Péťovu otázku: „Co se stalo?“, jsem jen krčila rameny.
Sama jsem nevěděla, najednou mi přišlo všechno líto.
Pár dní u nás taky byla moje mamka.
Mamka, stejně jako všichni ostatní, neví jaké pohlaví čekáme.
Takže před ní se nemůžu bavit s miminkem, tak jak jsem zvyklá, když jsem doma sama.
Takže to nemohlo dopadnout jinak, než že když odjela, tak já se rozbrečela, protože mi to bylo líto, že jsem 3 dny to miminko zanedbávala a nevěnovala se mu.
Byla jsem sama ze sebe trochu vyděšená, říkala jsem si „takhle to jako teď bude až do konce, že budu pořád brečet?“.
Naštěstí to trvalo jen týden nebo dva a vrátila jsem se do starých kolejí.
Kontroly na gynekologii jsem měla nadále po 3 týdnech. Ne, že by to bylo z jejich hlediska potřeba, ale paní doktorka mi vyšla vstříc.
Ovšem na kontrole ve 29.TT (13.4.2022) mě nepotěšila.
„Miminko je momentálně koncem pánevním, to by teď ještě nevadilo, může se otočit, ale otázkou je, jestli to bude možné. Má hlavičku vpravo nahoře a zadeček vlevo dole. Otázkou je, jestli to není díky tomu stavu po přepážce a prostě si nenašlo polohu, která mu vyhovuje.“
Já: „Pokud zůstane KP, tak chci císařský řez.“
Dr. „To je rozumný, s vaší tělesnou konstitucí bych ani nic jiného nezvažovala. Ale má ještě čas, třeba se otočí.“
Paní doktorka mi ještě doporučila, ať už vysadím těhotenské vitamíny a raději si koupím Globifer. Můj krevní obraz není ukázkový, jako u většiny těhotných a Globifer na rozdíl od jiných preparátů železa, nezpůsobuje zácpu.
O tři týdny později, ležíme s Péťou večer v posteli a čteme si každý svoji knížku a já najednou říkám:
„Tak a teď se to mimi otočilo.“
O dva dny později mi to paní doktorka na kontrole potvrdila.
Naše miminko važilo 1770 g a bylo hlavou dolů. Třikrát hurá.
Samozřejmě se do porodu ještě může otočit, ale pro mě bylo důležité vědět, že to dokáže, že tam má na to otočení dost místa a nelimituje ho můj tvar dělohy.
Takže od 32.TT je prďola hlavou dolů.
Na začátku května mě taky čekala poslední návštěva imunologie v Praze.
Jednalo se pouze o odběr krve a následoval za týden telefonát s výsledky.
Těšila jsem se, jak si poslední výlet do Prahy ve dvou užijeme.
Měli jsme domluvené kafíčko s Ditou, se kterou jsme přesně na den stejně těhotné.
Pak procházku po našich oblíbených místech a pak návštěvu u naši milé „novinářky z Praheee“, okouknout ten jejich malý poklad.
Kafíčko s Ditou proběhlo podle plánu, zase jsme jednou pražačce ukázali, jakou mají na Václaváku fajn kavárnu v patře knihkupectví a pak jsme vyrazili na procházku.
Tvrdnutí břicha na sebe nenechalo dlouho čekat.
Co hůř, nebyli jsme ani v polovině trasy a já opatrně hlásila:
„Nemohli bysme se tady zastavit?“
Nejen, že jsem měla tvrdý břicho, ale ještě navíc to bolelo. Péťa mi pak říkal, že jsem to prodýchávala jak kontrakci a já si myslela, jak se tvářím, že jsem v pohodě. Haha.
Tento scénář se opakoval ještě asi 2x. A do toho mi fakt hodně natekly ruce.
O otocích nohou nemluvím, to už je můj standard.
Procházka to byla hezká, ale byla jsem na sebe naštvaná, že nic nevydržím a jsem stará srágorka.
I tak jsem se snažila si užít každou minutku.
Pak jsme tedy vyrazili na návštěvu, kde nás Boženka s manželem tak pohostili, že se nám ani nechtělo domů.
Že to bylo opět moc fajn setkání, dokládá i fakt, že Péťa si ani nevzpomněl, že potřebuje kouřit.
Na imunologii dopadli odběry na výbornou, takže paní doktorka mě poučila při jakých komplikacích se jí mám ozvat, kdy si mám nechat píchnout poslední injekci a rozloučila se se mnou, že jí mám dát vědět, až se mimi narodí.
Poslední injekci imunoglobulínů (Igamplia) jsem měla 30.5.2022, tj ve 36.týdnu.
Co se týká Hematologie, tam mi paní doktorka na konci dubna řekla, že tu hodnotu mám hraniční, ale že zatím necháme Clexane 0,4 ml, uvidíme se za měsíc a ať počítám s tím, že ke konci budou kontroly častější a asi budeme nuceni zvednout dávku.
Když jsem přišla za měsíc, tedy na konci května, měla jsem hodnoty ukázkové:
„Hodnoty máte krásné, necháme ten clexane jak je, až do konce šestinedělí, napíšu vám teď větší zásobu. Uvidíte kdy porodíte a podle toho si kdyžtak zavoláte o další. Další kontroly dělat nebudeme, budete si aplikovat clexane do konce šestinedělí, pokud by vám to vyšlo, že injekce dojdou 2-3 dny před koncem šestinedělí, tak už se nic neděje. Kdyby byl jakýkoli problém, tak se ozvěte, domluvíme kontrolu, v případě dalšího těhotenství se taktéž objednejte. Nebo v případě nějaké operace, dlouhého letu, apod. Držím pěsti, ať vše dobře dopadne a přeji hladký průběh porodu.“
A tak jsem se už rozloučila i na hematologii.
Zůstaly mi už jen kontroly na gynekologii.
Co se týká léků - do konce 36.TT jsem užívala progesteron, magnosolv, globifer a clexane.
Od 37.TT mi zůstal jen globifer a clexane.
A v průběhu mi přibylo i měření tlaku. Zatím se drží jakžtak v normě.
Co mě ale s přibývajícími týdny trápí, jsou otoky.
Neustupují nijak zásadně ani přes noc. Během dopoledne je mám tak po kolena, večer zhruba do poloviny stehen.
Kdybych to nezažila, nevěřila bych, že může být otok tak moc nepříjemný a bolestivý.
Kolikrát večer už nevím, kam bych ty nohy strčila.
A přes noc mi pro změnu natékají a bolí ruce, takže ráno mám potíž vzít do ruky hrnek.
Ale nestěžuji si, pořád může být hůř.
Počítala jsem, že už dávno budu ležet v nemocnici, nebo už bude miminko na světě.
Ani já, ani Péťa jsme nedoufali, že to dotáhneme tak daleko.
Není to těhotenství takový, jak jsem si před pár lety představovala – že budu jezdit na výlety, po kamarádkách atd. Ale jsem i tak šťastná. Sedím doma na zadku, sem tam něco udělám svým tempem a snažím se si užívat každý den, kdy je to malé v břiše a kope mě.
Co se týká sociálních kontaktů, tak rozhodně nestrádám. Květen jsme měli ve znamení návštěv, pár kamarádek mě ještě chtělo vidět dokud jsem 2v1.
Nejhezčí den byl 19.5.2022, kdy mi před polednem volala Boženka se slovy „Můžu přijet?“ a najednou z obyčejného dne, kdy jsem sama doma, byl den návštěvní.
O něco později přišla sms:
„Můžu se stavit na kafčo?“, to psala neteř a než přišla, tak nám před branou burácí motorka a to přijel bratránek se slovy „Jel jsem se projet a říkal jsem si, že to zkusím, jestli jste doma.“
Najednou jsme měli plný dvůr lidí a bylo to moc fajn.
Jinak se snažím plnit, co jsem si předsevzala (až na psaní článků) – nicmoc nedělám, čtu, háčkuju, i vymalovánky jsem vytáhla.
Ale moc toho nestíhám, vzhledem k tomu, že spím většinou do půl 9, než se vyhrabu z postele a nasnídám se, je 10hodin, pak si dělám na co mám náladu, v poledne si dám oběd, odpočinek na gauči, obejdu zvířata a už přijíždí Péťa z práce.
Pak už si jen povídáme venku na dvoře, sem tam něco uděláme, co je třeba.
Spíš Péťa udělá a já a pan Teo mu děláme odborný dohled.
Jak jsem psala na začátku tohoto článku, jsme v cílové rovince a tak jsem se včera (9.6.2022) byla registrovat v porodnici.
Když jsem byla ve středu u své gynekoložky pro výsledky streptokoka a žádanku k evidenci/registraci, měla jsem tlak 144/90 a nohy oteklý jako každý den až po kolena.
Doktorka se mě ptala. kdy mám v plánu do porodnice jet, tak jsem jí říkala, že hned následující den:
„To je dobře, stejně bych vás tam poslala, ať si sami rozhodnou, co ty otoky a tlak. Není to zatím nic hrozného, ale ať o vás vědí.“
Takže jsem se ve čtvrtek vydala už po 7h do nemocnice s tím, že jde o rutinní kontrolu, zaevidují si mě a nejhorší bude sepsat anamnézu, protože tu mám obsáhlou.
Jak jsem se zase mýlila. Achjo.
Do nemocnice jsem se vydala brzy, protože jsem měla info od kamarádky, že je to tam na dlouho a raději tam budu sedět ráno o hodinu dřív, než tam pak trčet celý dopoledne.
Kolem půl 8 si mě vzala sestřička, sepsala se mnou nějaký kontaktní údaje, změřila tlak, vyšetřila moč.
Před 9h dorazila paní doktorka, šla jsem hned první na řadu.
Paní doktorka už studovala moje zprávy a částečně anamnézu.
Navzájem jsme se představili a začali jsme „pracovat“. Paní doktorka se ptala, já odpovídala, měla jsem vše sepsané na papíře, což bylo to nejlepší, co jsem mohla udělat, jinak bych ty data nedala dohromady.
Pak mi paní doktorka říká:
„Helejte, mně se vůbec nelíbí, jak často a poměrně brzy za sebou jste měla ty těhotenství a následné revize.
Řekl vám někdo, že byste mohla mít vrostlou placentu do děložní stěny?“
J: „To slyším poprvé.“
Dr.: „Po častých zákrocích na děložní sliznici se zvyšuje riziko vrostlé placenty, která se pak při porodu může utrhnout, hrozí velké krvácení a může to dopadnout ztrátou dělohy. Já vás raději pošlu vedle ke kolegyni na velký ultrazvuk.
Koukne na placentu... Jak jí máte uloženou?“
J: „Vzadu.“
Dr.: „No to nevím jestli na ní něco uvidí, ale zavolám jí, řeknu jí o vás, ať zkoukne placentu a taky ten plod se mi zdá dost malý, tak raději ať překontroluje průtoky...“ a ještě použila nějaký další cizí slova, kterým jsem nerozuměla, ale zkrátka že mi udělají detailnější ultrazvuk.
To už jsem cítila, jak se mi chce brečet. Ale zatím jsem to ustála.
Paní doktorka byla moc milá, vysvětlovala mi, že mě nechce strašit, že chce abychom byli připraveni na tu nejhorší variantu.
Dr.: „Uvidíme, jak dopadne ten ultrazvuk, podle toho se domluvíme. Pokud by tam byl nález vrostlé placenty, tak indikujeme císařský řez. Pokud ne, tak preferujete jaký porod?"
J: „Pokud bude vše ok, tak samozřejmě přirozený.“
Dr.: „Souhlasím, ale rozhodně musíte porodit do termínu. Přenášet vás vzhledem k trombofilní mutaci a dalším rizikům, které máte, rozhodně nenechám.“
J: „To jsem ráda, protože na tom jsem se chtěla s vámi domluvit, chci nejpozději 40+0 ukončit těhotenství.“
Ze židle jsem se zvedala v 9:45 se slovy:
„Takže přesně 45 minut, bojím se jít do čekárny, ty lidi mě zabijou.“
Dr.: „To se nebojte, mě ty lidi štvou, většina je tady zbytečně, moc brzy, nemají žádné komplikace a pořád chtějí něco řešit. Vy toho máte ažaž a je prostě potřeba abysme byli připraveni na všechny varianty. Vedle na ultrazvuku o vás vědí, až budete mít výsledek v ruce, přijďte zpátky a domluvíme se.“
Na ultrazvuku byla o dost méně milá paní doktorka, ale co už... hlavně že umí svou práci.
Ultrazvuk dělala dlouho, pořád něco měřila, tlačila sondou až to bolelo.
Výsledek je takový, že podle měření je odhad váhy plodu 2600-2700g (+/- 400g) a že to sice není moc, ale ještě v normě.
Placentu mám vzadu a navíc ve fundu dělohy, takže je dost nepřehledná, ale ten kousek, co viděla, se jeví jako normální.
Vyšla jsem do čekárny a už jsem nevydržela a rozbrečela se.
S nálezem jsem šla zpět za paní doktorkou.
Dr.: „Koukám placenta vzadu a ještě ve fundu, no to je taky skvělý, ale paní doktorka píše, že z toho co vidí, tak miminko je menší ale v normě a daří se mu tam výborně a co se týká placenty, tak to co vidí, vypadá dobře...“
V tom se na mě podívala a já začala zase brečet.
Omlouvala se, že mě nechce strašit, ale že jí připadá fér mě seznámit se všemi riziky, připravit se na ně, i s ohledem na to, že jsem zdravotník.
Já se na ni za to vůbec nezlobím, naopak, jsem ráda, že se počítá s komplikacemi a budeme na ně připraveni. Pak už můžeme být jen mile překvapeni, když vše proběhne hladce.
Když jsem se trochu uklidnila, tak pokračovala:
„Takže my si vás už necháme rozhodně ve sledování u nás.
Vy si budete 3x denně měřit tlak, kdyby byl 150/95 a víc, tak okamžitě přijedete, klidně i do pohotovosti.
Uděláme ultrazvuk a rozhodne se o další postupu, pokud by bylo vše v pořádku, nasadili bysme jen léky na tlak.
Co se týká otoků, kdyby se vám to nějak hodně nezdálo, taky přijeďte. Jinak to zkuste nějak vydržet. S tím bohužel teď nic neuděláme.
Co se týká tý placenty, píšu tady, že při příchodu na porodní sál by bylo vhodné objednat 2 konzervy krevní transfuze, jaké je tam riziko, ale že se zatím klaním k vaginálnímu porodu.
A uvidíme se za týden.
Kdyby se cokoli do té doby dělo, měla jste kontrakce, začala jste krvácet, nebylo vám nějak dobře, okamžitě přijeďte.“
Dr. taky napsala do zprávy:
Pacientka preferuje vaginální vedení porodu, pokud to bude možné.
Za tuhle větu jsem byla fakt ráda, protože já sice chci rodit přirozeně, ale ne za každou cenu. Pokud lékaři rozhodnou jinak a řeknou, že to pro všechny bude lepší, bez váhání podepisuji souhlas s císařským řezem.
Ještě jsem měla na paní doktorku dotaz:
„Náhodou, nějaké zaklínadlo abych začala rodit, neznáte?“
Dr.: „Znám, jmenuje se nechráněný pohlavní styk.“
J: „Jo, tak to už neznáme.“
Dr.: „Mrkněte na internet. Třeba na kamasutru. Ale ještě tak týden s tím počkejte.“
Obě jsme se zasmály a rozloučily jsme se, já s miliony díků a paní doktorka s tím, ať si jdu dát něco dobrého, nebo ať si něco hezkého koupím.
Nebudu lhát, pobrečela jsem si hned jak jsem vyšla ven a pak ještě doma.
Nejvíc mě asi rozsekalo to, že jsem si myslela, že už všechny možný komplikace vím, že to nejhorší je za námi a teď už jen čekáme na ten porod. A najednou zas nová informace, nová rizika...
Probrali jsme to doma ještě horem dolem a nezbývá než čekat, co přijde.
Já pořád doufám, že budu mít svůj vysněný, krásný, přirozený porod.
Snad kapitola porod nebude začínat:
„Zase jsem plánovala a ten nahoře se jen smál...“
PS: Až vás někdo bude strašit s těhotenskou nespavostí, plačtivými náladami, bolestmi, tvrdnutím břicha, a vůbec, že je to těhotenství prostě hrůza, vzpomeňte si na to, že největší „majstrštyk“ v těhotenství je... SE OHOLIT, a to vám nikdo neřekne.