Druhý trimestr - Doplnění
Publikováno - 05.05.2022
Sotva jsem odeslala minulý článek na kontrolu, už mi vyskakovala v hlavě další témata, kterým jsem se ještě chtěla věnovat.
Tak jsem si řekla, že už tak je to dost dlouhé a že o nich zkusím napsat ještě jeden, doplňující, článek.
A která témata to jsou?
- Psychické výkyvy/plačtivost.
- "Mlíko na mozku"
- Těhotenská nespavost
Vezmeme to pěkně popořadě.
Jen bych chtěla dodat, že se to stále váže k druhému trimestru.
PSYCHICKÉ VÝKYVY
O mně se všeobecně ví, že jsem plačka.
Plačka, která ale nebrečí u filmu nebo u knihy. Ale na druhou stranu mě dojme sms/email od Péti.
Co se ovšem týče těhotenských nálad, tak si myslím, že na ně nějak extra netrpím.
Spousta žen říká, že v těhotenství je dojme k slzám i reklama.
Mě se tohle netýká. Já tvrdím, že hormony na mě nemají vliv. Neměla jsem psychické výkyvy a změny nálad ani při stimulaci na IVF a že v té době do mě rvali hodně hormonů. Moje tělo totiž na žádné nereagovalo.
Musím se ale přiznat, že ve druhém trimestru mě přeci jen něco dojalo - film o Karlu Gottovi. Pojďme si ale narovinu říct koho ten film nedojal? Těhotenství, netěhotenství.
Nebojte, není všechno tak sluníčkové, jak se na první pohled zdá.
Jo, i na mě došlo.
Byl pátek 21.1.2022
Celý týden jsme doma řešili štěně a to, že v pátek by přijela na první návštěvu ,,novinářka z Praheee”.
Štěňátko jsme měli vybrané v jedné dočasce. Připomínalo mi moji Ajínku a asi to byl i podobný kříženec. Deset týdnů staré, v dospělosti max. 15 kg. Splňovalo moje parametry a já se zamilovala.
Nemám vůbec žádnou zkušenost s pořízením psa z útulku/dočasky.
Moje holky si mě tak nějak našly samy.
Tak jsem napsala zprávu, že bych měla zájem o konkrétní štěně.
Jaké bylo mé překvapení, že jako děkují za zájem, že mám vyplnit dotazník a dají vědět, jestli nás vybrali.
Čekala jsem, že budou chtět, abychom přijeli nebo tak něco. Kdepak.
Popravdě - dotazník fajn, ale každý tam o sobě může nalhat kdo ví co.
No nic, dotazník jsem nevyplnila - moc malé kolonky. Napsala jsem dlouhý elaborát, který postupně odpovídal na všechny otázky.
Byli jsme v úzkém výběru, ale...Pan Teo.
Štěňátka byly fenky. Podmínkou je v budoucnu kastrace, s tím nemám problém, obě moje holky byly kastrované. Problém je ten, že u psů je to tak, že musí proběhnout jedno hárání a pak až kastrace. A naše mínusové body byly za Tea. V dočasce měli strach (oprávněný), že to nedokážeme uhlídat a fenka zabřezne dřív než stihneme kastraci.
Já, ve svém nadšení z nového člena rodiny, na toto nepomyslela.
Ten osudný pátek jsem se vzbudila a už jsem věděla, že je všechno špatně. Chtělo se mi brečet.
Zapnula jsem na telefonu data a na IG mě čekala zpráva z dočasky o jejich obavách a ve schránce e-mail od Péti.
Péťa měl v podstatě podobné obavy jako dočaska. Akorát spíš spojené s mým těhotenstvím a tím, že hrozilo, že budu hospitalizovaná a jak on pak bude stíhat jezdit za mnou, obstarat zvířata a ještě se věnovat štěněti.
Zkrátka a dobře, tohle nemohlo dopadnout jinak, než že jsem do dočasky napsala, že teda neradi, ale odstupujeme. A že doufáme, že se nám tím u nich nezavřou dveře a až bude lepší situace, tak nám nějaké štěně svěří. Kdybych nebyla těhotná, tak bych to neřešila, prostě bych je uhlídala, případně se poradila s veterinářkou jak zabřeznutí předejít jinak. Prostě udělala bych maximum, ale faktem bylo, že jsem byla sotva v půlce těhotenství a následující měsíce pro mě byly nejisté.
Tak jsem se toho dne rozbrečela poprvé.
Pak jsem se podívala na počasí - velký mráz, ledovka. Kdo nemusíte, nevyjíždějte.
Rozbrečela jsem se podruhé a hned psala "novinářce", ať neriskuje a nejezdí.
Vzápětí mi volal Péťa: ,,Hele, koukal jsem na počasí, na radary, na kamery na dálnici, zavolej tý kamarádce ať nejezdí. Je to zbytečný riskovat, domluvíte se na jindy.”
Bylo mi to líto, tak moc jsem se na ni těšila.
Už byl celý den na prd, venku šero, sněžilo a mně bylo psychicky hrozně.
A do toho jsem v jeden moment měla divný pocit v břiše, takže ještě přišla hysterie, jestli se něco nepokazilo, jestli bych neměla vyrazit do nemocnice, atd.
Náladu mi zlepšil kurýr, který mi dovezl krásnou kytici až domů.
Nikdy jsem takhle nic nedostala, tak to bylo milé překvapení.
Každopádně to byl náročný den a byla jsem ráda, když skončil.
Péťa to viděl dost podobně.
Takže velký obdiv, kdo má takové uplakané stavy denně několik měsíců.
Někdy ale moje těhotenství dojme spíš okolí.
Stalo se tak u paní zubařky.
Byla jsem k ní objednaná na preventivní prohlídku už půl roku dopředu, neměla vůbec tušení, že jsem těhotná.
Seděla jsem v čekárně, vyšla sestřička, podívala se na mě tak divně. Řekla nějaké jméno, ten dotyčný tam nebyl, zavřela dveře. Během chvilky je zas otevřela a podívala se na mě.
Řekla jsem jméno a ptám se: ,,Mám tady vůbec dneska být?”
S: ,,Ano, pojďte dál.”
Já: ,,To víte, nerada to říkám, ale jak mám teď to mlíko na mozku, tak už se mi stalo, že jsem přišla ve špatný čas.”
Paní doktorka se otočila od stolu a kouká na mě, zvedne se a se slzou v očích mě objímá.
To bylo tak krásné a dojemné.
I když se vidíme jen na prevencích, tak to celé roky prožívala se mnou, všechny moje neúspěchy.
Slíbila jsem jí, že až se mimi narodí, dám jí hned vědět.
A tím se dostávám k dalšímu tématu - a to je - ,,mlíko na mozku".
MLÍKO NA MOZKU
Upřímně říkám, že toto spojení nesnáším, a vždycky jsem ho nesnášela. Přijde mi, že se ty ženské zbytečně shazují.
Ale i na mě došlo.
O tom, jak jsem si spletla čas a dorazila na hematologii o hodinu dříve, jsem psala už v článku o prvním trimestru.
A moje nejvtipnější historka o ,,mlíku na mozku” se váže k poslednímu dni v práce.
Což jsem teda ten den ještě netušila, že jsem tam naposledy.
Skončila jsem v ordinaci a odcházela společně s paní doktorkou.
Vyšly jsme ven, zamkla jsem dveře, a suverénně odcházela na parkoviště.
Jenže chyba lávky...
Najednou jsem stála uprostřed toho parkoviště, zmateně se rozhlížela a ani za zlaté prase jsem si nemohla vzpomenout ,,kde mám, do prdele, to auto!?”
Dr. na mě křičela od svého auta: ,,Chceš někam odvézt?”
Já, naprosto zoufalá: ,,Ne, vždyť tady někde musím mít to auto, jen nevím, kde.”
Nejhorší je, že mám starou felicii, takže žádné dálkové ovládání, co na mě kdyžtak zamrká.
Chvíli jsem teda propadala panice, že jsem úplně blbá, že to auto už v životě nenajdu, apod.
Naštěstí mi během pár minut seplo, jak říká Péťa: ,,ty dva drátky v hlavě se spojily”, a já si vzpomněla, kde jsem před pár hodinami zaparkovala.
Jen tak mimochodem, nemáme před ordinací nějak extra velké parkoviště.
Řekla bych, že moje panika v danou chvíli byla větší než celé parkoviště.
Ale co, směju se tomu doteď a budu asi i za pár let. Pokud to nezapomenu.
TĚHOTENSKÁ NESPAVOST
Nespavost v těhotenství pro mě začala být strašákem až když jsem otěhotněla, respektive po prvním trimestru.
Do té doby jsem o tom totiž neslyšela.
Jakmile jsem vstoupila do druhého trimestru, měla jsem pocit, že ze všech stran jen slyším: ,,A od teď už se nikdy nevyspíš.”
Už jsem k tomuto tématu psala v minulém článku.
Tak jen pro zopakování - SPÍM.
Spím krásně, v průměru deset hodin denně.
Nespala jsem v průběhu druhého trimestru asi čtyřikrát.
Musím říct, že to teda pro mě byly hrozné noci. Hlavně proto, že zaprvé jsem lenoch, v noci mě prostě nic nepřinutí vstát.
Ne, zpravidla nevstanu ani když se mi chce čůrat.
A zadruhé jsem taky poseroutka a v noci se v našem velkém domě bojím.
Takže když už se mi chce tolik na záchod, že fakt musím, tak domem jen proběhnu, rychle rozsvěcím a zase za sebou zhasínám. Že bych si jako sedla třeba v kuchyni, uvařila si čaj a četla si, to nehrozí.
Prostě ležím v posteli, se zavřenýma očima a přesvědčuji samu sebe, že se mi chce spát. Jenže znáte to, hlava jede na plný plyn a já ne a ne zabrat. Fakt opruz.
Takže naštěstí v noci spím jako to miminko, a doufám, že to naše mimi taky tak bude spát.
Popravdě, neměla bych problém asi ani se spaním přes den, ale většinou si nejdu lehnout.
Spočítala bych na prstech jedné ruky, kolikrát jsem si šla lehnout po obědě.
To musím být opravdu hodně unavená, abych si lehla a pustila si seriál nebo si četla a u toho usnula.
Každopádně mě těhotenská nespavost přinutila zamyslet se nad tím, proč my ženy máme pořád potřebu se navzájem strašit.
Když prodavačka u nás v ,,supermarketu” (vesnický obchůdek) měla potřebu mi již poněkolikáté říct, co mě teda ještě čeká za hrůzy, nevydržela jsem, a řekla:
,,Proč se my ženy pořád navzájem strašíme? Vždyť já jen poslouchám, jak mi bude zle, jak mě všechno bude bolet, jak nebudu spát, jak budu tohle a tamto a nic z toho nemám, jen jsem vždycky dopředu vyděšená. A ještě jsem neporodila a už mi říkáte, jak to moje dítě nebude jíst a jak ho mám vychovávat?”
Prodavačka: ,,To není strašení, to vás člověk chce upozornit. A co se pak týká dětí, tak abyste předešla chybám, které jsme třeba udělali my.”
Jako vážně?
K tomu bych řekla jen jedno:
Každý jsme jiný, jak my dospělí, tak i děti, ty tuplem, a těžko se můžeme poučovat z chyb jiných. Protože to, co někdo považuje za chybu, může být u někoho jiného to nejlepší řešení.
To už je ke druhému trimestru snad vážně vše. A už abych začala sepisovat třetí trimestr.
Vymyslela jsem si na sebe, že třetí trimestr rozdělím na měsíce, a ten první je již zdárně za mnou, tak ho v blízké době sepíšu.
PS: Máte taky nějakou humornou historku z těhotenství? Nebo vás taky někdo něčím strašil, že jste jen kroutili hlavou? Napište mi to, třeba by z toho mohl vzniknout super článek.