Druhý trimestr
Publikováno - 16.04.2022
Druhý trimestr je za námi. Tak nějak tomu vlastně nemůžu pořád uvěřit.
Zatímco v prvním trimestru jsem měla pocit, že to je peklo, jak zle mi bylo, druhý trimestr jsem měla vlastně za odměnu.
Se začátkem druhého trimestru jako mávnutím kouzelného proutku odezněly skoro všechny příznaky.
Sem tam se ještě objevila únava, ale už nebyla tak silná jako předtím.
Já jsem si tudíž užívala Vánoce se vším všudy.
První screening byl úspěšně za námi s dobrými výsledky, bříško se začínalo rýsovat a všechno bylo super.
V lednu jsme začali za mě intenzivně shánět náhradu do ordinace. Moje představa byla, že nastoupí, já ji zaučím a pak půjdu na neschopenku, nejpozději však na začátku března.
Zase ty moje představy.
4.2. 2022 jsem byla na 2. screeningu.
Měla jsem štěstí, zrovna na můj screening se přišli podívat asi tři medičky a jedna lékařka, která asi chce taky dělat screeningy, jestli jsem to dobře pochopila. Tak jsem měla hodinové vyšetření i s odborným výkladem.
Jako morální podpora na mě v čekárně čekala moje milá „novinářka z Praheee“, tímto jí mnohokrát děkuji, že to se mnou absolvovala a vydržela.
Závěr byl, že miminko ukázkově roste, ale můj čípek se trochu zkracuje a má hraniční hodnoty. V tomto týdnu mi i dost začalo tvrdnout břicho.
Moje gynekoložka měla v té době covid, ale byla tak hodná, že jsme si psaly zprávy. Hned jsem jí výsledek z ultrazvuku poslala a ona mi sdělila: „Není na co čekat, zavolejte si sestřičce do ordinace, vystaví vám neschopenku.“ A tak jsem od začátku února na neschopence, i když jsem si myslela, že únor ještě dochodím.
Moje kolegyně a paní doktorka jsou naštěstí chápavé a i když jim tam jedny ruce stále chybí, tak se na mě nezlobí.
Tvrdnutí břicha je vlastně jediná věc, která mě ve druhém trimestru trápila.
Nebolí to, ale je to zkrátka nepříjemné. Jsou dny, kdy mi ztvrdne párkrát, ale jsou dny, kdy mám pocit, že co hodinu mám tvrdé břicho.
Paradoxně to nejvíc pociťuji v noci, kdy jsem v klidu a řekla bych, že bude i děloha v klidu. Není no. Maká o sto šest.
Ale zatím jsem měla jen jednu noc, kdy jsem kvůli tomu nespala.
S dr. jsme se domluvily, že kvůli tomu čípku se vrátíme ke kontrolám po dvou týdnech.
Čípek se vrátil na původní (normální) hodnoty a tak jsme po měsíci prodloužili intervaly kontrol zase na tři týdny.
Na UZ po třech týdnech chodím stále, i přesto, že od 18.tt. cítím pohyby.
Nepotřebuji hodinový ultrazvuk, ani fotku, stačí mi, že mi na pět vteřin pustí srdíčko a můžu odejít.
A tak nějak ty kontroly probíhají.
Nezdržuji zbytečně dlouho, od 2. screeningu už si nenechávám ani tisknout fotky. Stejně už tam většinou není moc vidět.
To naše miminko je rádo tajemné. A tak stále před sondou šermuje ručičkama a nožičkama.
Co se týká pohybů, tak ze začátku to pro mě bylo zvláštní a tak trochu bolestivé.
Z ničeho nic se mi udělala na levé straně tvrdá boule a za chvíli zas byla pryč.
Dr. vyhodnotila, že by se mohlo miminko protahovat a ta tvrdá boule je nejspíš zadeček.
Během 2-3 týdnů jsem začala pociťovat pohyby tak, jak mi je každý popisoval. Jako bublinky pohybující se v břiše.
Někdy je to teda pořádný šťouchanec, jako by se chtělo prokopnout ven.
Teď už mi jsou pohyby příjemné a každé to šťouchnutí si užívám.
Máme s miminkem tajný signál, který používám, když se mi zdá, že se dlouho neozvalo.
Poklepu na břicho, přijde šťouchnutí, pohladím a říkám:
„Ty jsi ale hodné miminko, že se takhle ozýváš.“
Měla jsem už den, kdy nejspíš bylo otočené nožičkami dolů a kopalo přímo do čípku. Jako opravdu jsem cítila každé to kopnutí v čípku, projela tupá bolest a občas jsem měla pocit, že mám ty nožičky (možná ručičky, těžko říct, jen si to tak představuji) až v pochvě.
Zrovna ten den jsem měla test na cukrovku (OGTT) a odpoledne jsme jeli na matriku.
Odpoledne už jsem domlouvala:
„Prosím, otoč se zpátky, tohle je vážně nepříjemné.“
Večer mimi poslechlo.
Byla jsem z toho dost unavená.
Další lékař, který mě často vidí, je imunolog.
V prvním trimestru jsem jezdila do Prahy na aplikaci injekce imunoglobulínů (Igamplia) každé dva týdny.
V lednu jsem měla kontrolní odběr a protože hodnoty byly ukázkové, dr. mi prodloužila interval na tři týdny.
Takže jsme si s Péťou co tři týdny udělali výlet do Prahy.
V březnu jsme měli návštěvy po týdnu.
Nejprve 7.3. 2022 na odběr krve a aplikaci injekce, a za týden kontrola u paní doktorky.
Předtím jsem měla kontroly telefonické, ale tentokrát mě paní doktorka chtěla vidět osobně.
A já za to byla docela ráda, probraly jsme totiž to, co mě nejvíc trápilo.
Nejdřív se zeptala na všechno možný, přečetla si zprávy z gynekologie a z hematologie.
Pak přišla moje chvíle.
Dr: „Máte nějaké otázky?“
J: „Tentokrát mám, už pár týdnů mě trápí jedna věc – jaký by byl postup, kdybych byla hospitalizovaná? Předpokládám, že tyhle injekce obvykle na oddělení gynekologie nemají.“
Dr: „Pokud byste musela nastoupit do nemocnice z důvodu zkracujícího čípku, kontrakcí, neprospívání plodu atd., bylo by dobré, kdyby mě kontaktoval ošetřující lékař a domluvili bysme se podle výsledků na dalším postupu.
On by tam byl možná i problém s vyšetřením krve, protože tu jednu hodnotu, co vám dělám, všechny laboratoře nedělají. Vy jste zdravotník, věřím, že byste se s nimi domluvila a váš lékař by se se mnou spojil.
Co se týče injekcí, nevím, jestli by tuhle Igamplii v nemocnici měli, ale dají se dát i infuzní náhrady a ty by měli určitě. A víte co, teď jsem si uvědomila, že jsme konečně domluvili s pojišťovnou kód a mohla bych vám tři ampule dát domů.
To by vám vyšlo až do porodu, aplikace by proběhla u obvodního lékaře nebo na gynekologii a kdybyste náhodou byla hospitalizovaná, tak byste aspoň do začátku něco měla a pak bych se s tím lékařem domluvila na dalším postupu.
A ještě pro jistotu do zprávy napíšu, že nesmíte zanedbat žádnou infekci a u bakteriálních infekcí neváhat s podáním antibiotik.“
Z kontroly jsem odcházela o dost klidnější.
Interval mezi injekcemi se mi prodloužil na čtyři týdny, tzn. do porodu už jen tři a navíc kvůli nim nemusím jet do Prahy, ale píchne mi to můj obvodní lékař.
Takže nás čeká už jen jedna návštěva Prahy a to odběr krve, potom telefonická kontrola.
Pokud bude vše v pořádku.
A navíc jsem konečně věděla, jak postupovat a co si pohlídat v případě hospitalizace.
Bylo to vlastně to poslední, co mě trápilo.
Od té doby, co mi řekli, že mám hraniční hodnoty na čípku, mě „trápily" dvě věci.
Abych si stihla vybrat kočárek, protože ten po netu fakt nevyberu, a jak budu řešit v nemocnici kontroly a injekce z imunologie.
Oboje jsem měla vyřešeno a protože na této kontrole byla se mnou mamka, zašly jsme to oslavit do kavárny Slávie.
A poslední odborná ambulance, kam chodím, je hematologie.
Tam jsem byla na kontrole v lednu a v březnu.
Výsledky v pořádku, ale clexane si budu píchat každý den až do konce šestinedělí.
Nadšená z toho nejsem. Břicho už mě bolelo, tak jsem přesídlila na nohy a ty už mám taky dost rozpíchané, a k břichu už se teď nevrátím, jedině až po porodu.
Ale co se dá dělat, hlavně jestli to je ku prospěchu věci.
Březnová kontrola probíhala trochu nestandartně.
Sestřička mi odebrala krev, šla jsem do čekárny. Za chvíli za mnou přišla, že paní doktorka mi vzkazuje, že mi výsledek zavolá, ať jdu domů.
Tak jsem sestřičce sdělila, že bych ale paní doktorce ráda ukázala svoje nohy, že jsem si den předtím ve sprše všimla, že mám jednu docela dost nateklou.
Za chvíli si pro mě přišla paní doktorka, mrkla na moje nohy v silonkách a teniskách a řekla:
„Nezdá se mi, že byste měla nateklé nohy a už vůbec ne jen jednu."
J: „Pro jistotu jsem si to včera vyfotila" a už jí cpu telefon s mojí sloní nohou.
Tak dr. ať teda sundám boty, prohmatala mi nohy a sdělila mi, že mám nateklé obě asi tak do půlky lýtek.
Dr. „Je to málo pravděpodobné, ale pro jistotu vás pošlu na internu a na ultrazvuk žil, abyste neměla trombozu."
Radost jsem teda neměla, za prvé jsem se bála, že se potvrdí tromboza, a za druhé jsem si představila narvanou čekárnu na interně.
Jenže mě čekalo překvapení, byla jsem tam brzy ráno a navíc bylo zdůrazněno, že jsem těhotná a tak i přesto, že tam bylo málo lidí, tak mě vzali přednostně.
Natočili mi EKG, změřili tlak a pak mě sestřička dovedla na ultrazvuk, kde jsem ani nedosedla a už mě volala sestřička.
Musím říct, že mi bylo trochu trapně, že předbíhám všechny ty důchodce.
Tromboza se naštěstí nepotvrdila.
Šla jsem tedy ještě za lékařem na internu, ten mi řekl:
„To bych se divil, kdybyste měla trombozu, když si pícháte clexane."
„Pane doktore, jestli někdo má mít něco extra, vždycky to budu já."
Koukal na mě, pak do papírů...
„Co to máte za injekce z tý imunologie? Máte nějakou zprávu? Ne, že by to nějak souviselo, jen mě to zajímá."
Smála jsem se a vytahovala zprávy z imunologie.
J: „Víte, pane doktore, já už toho mám za sebou tolik, že už se prostě bojím, tak jsem to radši řekla, že mi ta noha tak natekla. Teď se teda stydím, že vás tady zdržuji."
Dr. „To se vůbec nestyďte, od toho jsme tady. My jsme se s manželkou taky snažili o dítě dlouho, chápu ty strachy."
Dr. prostudoval imunologii a rozloučili jsme se s tím, že to je normální těhotenský otok a že už se snad neuvidíme.
Na hematologii byla lékařka šťastná, že nemám trombozu.
Mezi tím jí přišly výsledky a ty byly taky dobré.
Přesto mě objednala za měsíc na další kontrolu s tím, že ke konci těhotenství se intervaly návštěv budou zkracovat a dávka clexanu navyšovat.
Jak jsem již psala, v průběhu druhého trimestru jsme zvládli vybrat kočárek a zařídit matriku.
Kočárek jsme jeli vybírat po cestě z imunologie do Trendy baby.
Měla jsem předvybrané tři značky a několik požadavků, co od toho kočárku očekávám.
Sotva jsme vešli do dveří, už se nás ujala slečna prodavačka.
Byli jsme tam asi hodinu a půl a po celou dobu se nám slečna věnovala, rozkládala a skládala kočárky, atd.
Nakonec jsme jeden vybrali. Ono to teda nebylo zas až tak těžké, vzhledem k mé výšce.
Kdybych měla aspoň o 5 cm víc, měla bych větsí dilema.
Takhle mi prostě seděl jen jeden a doufám, že s ním budeme spokojení.
V Trendy baby jsme rovnou koupili postýlku a vaničku s lehátkem.
Co se týče oblečení, tak minimum mám koupené nové.
Většinu mám od dvou holek, které mají ty oblečky jako nové, některé mi je dokonce prodaly i s visačkou.
Nemám teda ráda věci z druhé ruky, sekáče nenavštěvuji a nenakupuji ani na různých internetových bazarech, ale pokud toho člověka znám, nemám problém si od něj věci vzít.
Oběma holkám jsem za tu možnost koupit si oblečky po jejich dětech vděčná.
Nejen, že jsem ušetřila, ale hlavně já nesnáším nakupování.
Ať v kamenných obchodech, tak přes internet.
Nebaví mě u toho sedět a hledat.
Ne, nezměnilo se to ani když se jedná o nákupy na miminko a jsem celý den doma.
I když mi všichni tvrdili, že to tak bude a já budu sjíždět všechny ty dětské obchody.
Takže když jsme přes internet vybírali autosedačku, byla jsem nakonec už naprosto zoufalá, a tak nějak jsem to rozhodnutí přehodila na Péťu. U autosedačky nás hlavně zajímala bezpečnost.
Myslím, že máme nakoupeno vše, co do začátku potřebujeme a zbytek budeme ladit za chodu, podle toho, co zjistíme, že by se hodilo.
V druhém trimestru jsem splnila přesně to, co jsem chtěla.
Vše zařídit, nakoupit, kdybych, nedej bože, skončila v nemocnici a ve třetím trimestru už mám v plánu jen odpočívat a těšit se.
Až na tvrdnutí břicha jsem si tedy druhý trimestr užila.
Jsem ráda, že to nakonec dopadlo, jak to dopadlo, a já už nechodím do práce.
Můj den byl jen v mé režii, když jsem se necítila dobře, tak jsem odpočívala, když jsem se naopak cítila plná energie, tak jsem vyklízela budoucí dětský pokoj, prala, žehlila, chodila na procházky.
Netrápily mě žádné těhotenské neduhy, ani ten největší strašák jako je těhotenská nespavost.
Naopak – já mám asi těhotenskou spavost.
Spím zhruba 10 hodin denně a kdybych si lehla i přes den, tak taky v pohodě usnu.
Nespala jsem celkem 4x.
Jednou si za to asi můžu sama, protože jsem byla ten den na dvou návštěvách a dala jsem si tudíž dvě kafe, i když teď nepiju žádné.
Po druhé mě nenechalo spát tvrdé břicho. Prostě nešlo zabrat, když jsem každou chvíli měla břicho jako kámen.
Po třetí jsem nespala hlady. Prostě jsem měla hlad a bolel mě žaludek, nakonec jsem vstala, najedla se a za chvíli jsem usnula.
A po čtvrté jsem nespala před testem na cukrovku. Byla jsem nervózní z výsledku. Nakonec dopadl ukázkově, takže dobré.
Nejdřív jsem se bála toho průběhu, ale pak mi hodně lidí řeklo, že to vůbec není tak hrozné jak spousta holek straší.
Nakonec mě doběhlo to, že bych mohla mít cukrovku a já se tak ráda najím a nejsem vůbec dietní typ.
Nemám vůli dodržovat dietu a omezovat se.
Ale dobře to dopadlo.
Navíc, nevím jak bych to v té práci zvládala.
Kontroly u lékařů se mi zpravidla scházejí, že je mám všechny v jednom týdnu a musím říct, že mě to dost unavuje a pak jsem šťastná, že zas mám týden, kdy nemusím vůbec nikam jet, sedím doma na zadku a mám pohodu.
Druhý trimestr je úspěšně za mnou, byl vlastně takový, jaký jsem si ho představovala a teď hurá do třetího.
Těším se, že už bude hezky, já budu celé dny sedět venku na dvoře s panem Teem, budu háčkovat, vymalovávat omalovánky, číst knížky, užívat si sluníčko a kopání našeho mrňouska a taky psát články.
S pomocí Péti jsem totiž rozjela ještě jeden blog.
Jsem zvědavá, jestli i tahle představa se mi splní.