Rozhovor
Publikováno - 15.03.2022
Nedávno jsem se spojila s Kristýnou z webu dvecarky.cz a ona přišla s nápadem, že vypracujeme článek jako rozhovor (najdete ho zde) a já napsala své milované “novinářce z Praheee”:
“Na co by ses zeptala Ty, kdybys šla dělat rozhovor s někým, kdo píše blog o cestě za mateřstvím? Ani tak nejde o ten příběh, ten si každý může přečíst na blogu, spíš jde o to sdílení.”
A přišlo mi tolik zajímavých otázek, že jsem se rozhodla, že si je nenechám pro sebe a udělám z nich článek.
Přeji vám příjemné čtení.
Kdy jsi začala psát blog? Úplně na začátku nebo až v průběhu?
Rozhodnutí o psaní blogu padlo před třetím transferem.
Naivně jsem si myslela, že ani nebude o čem psát.
Do třetice všeho dobrého a zlého se říká, ne?
Tak jsem si říkala, teď otěhotním a je po psaní.
Otěhotněla jsem, ale psát bohužel bylo stále o čem.
Naplnilo psaní Tvoje očekávání?
Těžko říct, neměla jsem žádné očekávání. Prostě jsem si řekla, že to zkusím a když mi to nepůjde, tak se na to vždycky můžu vykašlat.
Pro někoho je psaní terapie, pro někoho formou úniku, co je to pro Tebe?
Hlavně zábava. Samozřejmě svým způsobem terapie. A řekla bych, že lepší než psycholog.
K jednomu jsem kdysi chodila, byl to sympaťák, ale měla jsem pocit, že na mě občas divně kouká a vůbec nechápe o čem mluvím. Možná se mi za rohem i tajně smál.
Ale na blogu se prostě vypíšu a kdo chce, tak chápe a kdo ne, jde dál, je to jen můj prostor.
Navíc si při psaní třídím myšlenky.
Co Tě během psaní překvapilo?
Spousta věcí. Jako první to, že mě to psaní fakt baví.
Pak taky ty odezvy lidí, že to rádi čtou, těší se na další článek, i když zrovna píšu o něčem jiném než je IVF.
A taky to, že mi odpouští chyby.
V neposlední řadě to, kolik jeden článek zabere času. Dokud jsem nezačala psát, neuměla jsem si to představit.
Bylo těžké se k něčemu vracet?
Tím, že jsem začala psát skoro na začátku celého toho procesu, odbourala jsem to, že bych se k něčemu vracela. Ty nejbolestivější věci jsem psala v reálném čase, kdy jsem to prožívala. Těžké je to zpětně číst. Což občas dělám a zase cítím tu neskutečnou bolest, co jsem cítila, když jsem to psala.
Je něco, co bylo už natolik osobní, že už jsi to do blogu nenapsala?
Ve chvíli, kdy jsem se rozhodla, že budu psát blog o IVF, kde nejčastěji skloňované slovo bude menstruace, už pro mne nic osobnějšího nebylo.
Pár věcí, které jsem se rozhodla nenapsat nebo spíš nenapsat napřímo je, ale není to proto, že by to pro mne bylo až tak osobní, jako spíš, že se to týká třetí osoby a nepřísluší mi o tom veřejně psát.
Napsala bys teď něco jinak?
Ne, všechno jsem psala tak jak jsem v tu dobu cítila. A beru to taky jako můj deníček, ke kterému se třeba za pár let vrátím a připomenu si, co vše jsem byla ochotná podstoupit jen abych měla vlastní dítě.
Má psaní i nějaká negativa? (otevírání starých ran, lidi očekávají další díl, když se Ti zrovna nechce...)
Vyloženě negativa mě teď nenapadají, ale je to závazek.
Když dlouho nic nenapíšu, protože na to nemám čas a to správné rozpoložení, tak mám trošku výčitky.
Psát sama za sebe nebo anonymně? Proč ses rozhodla jak ses rozhodla?
Rozhodně sama za sebe.
Když jsme debatovali jestli psát blog, tak v tom jsem měla jasno. Sama za sebe, žádná skrytá identita a žádný "je mi hrozně, ale neptejte se proč?" nebo "Jsem v nemocnici, ale neptejte se na diagnozu".
Jednou jsem se rozhodla jít s kůží na trh, tak se vším všudy. Prostě všechno nebo nic.
Vybrala sis téma, které už nemůže být víc intimní, spousta žen/párů se s tím nesvěří ani rodině. Ví Tvoje okolí, že píšeš blog? Jak na to reagoval partner?
Když jsem začínala, tak to věděl jen partner a neteř. Jinak jsem stránku nepropojovala se svým Fb účtem, nikomu jsem o tom neříkala.
V rodině o tom ví jen velmi málo lidí, nebo ví, že píšu, ale nevědí název.
Co se týká kamarádek, tak těm jsem postupně poslala odkaz. Byla to hlavně moje lenost, nechtěla jsem každé zvlášť pořád psát, co je u nás nového, tak jsem poslala odkaz: "Tady si to přečti".
Co se týká partnera, tak bez jeho souhlasu bych nikdy blog psát nezačala.
V době, kdy jsem o tom uvažovala jsem měla jeho maximální podporu.
Dnes, když mi občas pípá jedna zpráva za druhou, tak říká, že kdyby tohle věděl, tak mě nikdy nepodpoří.
Ale on sám píše blog, občas přispívá i na ten můj.
Ví, že mě to častokrát pomohlo a že se snažím pomáhat jiným ženám.
Nebála ses, že se díky blogu dozví váš příběh i někdo o kom nechceš, aby se to dozvěděl?
S tím se počítalo.
Vlastně nikdo, kdo by se to nesměl dozvědět neexistuje. Spíš jsou lidi, se kterými mi přijde divné se o tom bavit. Jsou to rodinný příslušníci.
Nebála ses, že se moc otevřeš?
To mě nikdy nenapadlo.
Jak jsem již psala - blog beru jako svůj deníček a to, že to někdo čte a čte to rád, je jen přidaná hodnota.
V životě se za nic nestydím, každý jsme nějaký a každý se snažíme žít, co nejlépe to jde. I když pro druhou stranu to tak možná nevypadá.
Přišly jen pozitivní reakce nebo jak se vypořádáváš s kritikou?
Musím říct, že 99% reakcí je pozitivních.
Občas mi příjdou otázky, nad kterými jen kroutím hlavou, že to vůbec ty lidi napadne se na něco takového zeptat.
Samozřejmě mi přišlo i pár „hejtů“, ten úplně první už se se mnou asi potáhne napořád.
Paní mě tam tenkrát řekla, že jsem "jednoduchá vesnické manda".
A mě to natolik pobavilo, že jsem založila hashtag #vesnickámanda, následovalo #vesnickámandabloguje a #vesnickámandaskutruje.
V dnešní době, pokud někdo chce mít veřejný profil, musí počítat s tím, že ne všem se zavděčí. Někdy to zamrzí, ale člověk musí být nad věcí. Na tý druhý straně mobilu jsou lidi, kteří mne neznají. Myslí si, že vědí všechno, ale vědí jen tolik, co já jim dovolím, poskytnu.
Většinou se snažím si z kritiky něco vzít, zbytku se zasměju.
Ale mě tý kritiky chodí fakt minimum, mám prostě super sledující.
Obracejí se na Tebe ženy s prosbou o radu? Jak to řešíš? Nebo sdílejí s Tebou své příběhy? Jak to prožíváš?
O radu ani moc ne, když už, tak se zeptají kam jsem chodila do CARu.
Ale své příběhy mi píší často.
S pár holkama jsem prošla celé těhotenství, od pomalu první návštěvy CARu až po porod.
S některými jsem dokonce už zvládla projít dvě těhotenství.
Někdy je prožívám asi až moc.
A chudák partner musí poslouchat: „Hele, tahle teď jde na IVF“ a pokračuje to, kolik jí odsáli vajíček, transfer, atd.
Záleží na tom, jestli mi ta žena napíše jednou nebo si píšeme opakovaně.
Samozřejmě si všechny příběhy nepamatuji nebo se mi pletou, nemám zas tak výbornou paměť.
Vždycky mě potěší když má ke mně někdo tu důvěru a svěří se.
Jaká je vlastně komunita žen, které si prochází IVF? Mají něco společného?
Různorodá jak to umí asi jen ženy.
Část věří jen medicíně, část naopak jen přírodě a myslí si, že všechno vyřeší stravou, bylinkami, meditacemi apod. A část se snaží najít nějaký ten střed mezi tím vším.
Společné mají jedno - touhu po miminku.
Je mezi těmito ženami i rivalita jako v každém kolektivu?
Říkám to nerada, ale myslím si, že je.
A můžou za to hlavně sociální sítě a to, že si stories/příspěvek čteme v nějakém rozpoložení a tak občas není správně pochopen.
Ve skrytu duše si ale všechny navzájem přejeme ať dojdeme do šťastného cíle.
Myslíš, že podobná ztráta a bolest může spojovat?
Může spojovat stejně tak jako rozdělovat.
Každá jsme jiná, stejnou věc vidíme a prožíváme jinak.
Navíc se každá nějak vyvíjíme.
Když si vezmu sebe, první potrat jsem samozřejmě obrečela, ale dost rychle jsem se oklepala, brala jsem to tak, že se to stává a dalo se s tím počítat. Během pár dnů jsem byla plná elánu do dalšího transferu.
Třetí potrat mě, ale totálně srazil ke dnu a řekla jsem, že končím, že to bylo naposledy, měla jsem pocit, že na víc už nemám sílu.
A čtvrtý potrat byl hrozný hlavně po fyzické stránce.
Může někdo vůbec pochopit díky sdílení, čím sis prošla nebo se tomu aspoň přiblížit?
Nemám ráda, když někdo říká "To nemůžeš pochopit, protože..."
Myslím si, že kdo chce, tak se do toho dokáže vžít a pochopit bolest/strach stejně jako radost.
Jsou Ti tyto ženy s podobnými příběhy něčím bližší?
To je těžká otázka. :-)
Dokážu pochopit jejich touhu po miminku, ale ne vždy chápu tu cestu, kterou si vybraly.
Co bude s blogem dál? Přemýšlíš, že ho nějak rozšíříš?
Cesta za štěstím zůstane jako mateřský blog. Taková je aspoň má představa teď momentálně. Doufám, že už mě žádné pohromy nečekají, že donosím a porodím zdravé miminko a moje články budou mít názvy první, druhý, třetí trimestr, porod, šestinedělí a pak co život s miminkem přinese.
Momentálně pracujeme s partnerem na mém druhém blogu, který bude věnovaný všemu z našeho života - knížky, výlety, co obnáší náš život na vsi, historky se zvířaty, atd.
Jaké poslání bys chtěla aby právě Tvůj blog nesl?
Aby se ženy nikdy nevzdávaly, poslouchaly svoji intuici a své tělo.
A v neposlední řadě aby muži chápali, že touha po mateřství neni jen ženská záležitost, že potřebujeme jejich podporu a blízkost.
A co Tobě osobně to dalo nejvíc?
Nové kamarádky, pár holek, se kterými jsem si sedla na první dobrou a bez blogu bych je nikdy nepoznala a byla by to velká škoda.
Čteš sama nějaké blogy?
Co se týká IVF, tak sleduji několik profilů na IG. Ale rozhodně ne všechny.
Tak jak před 3 lety jich bylo jen pár, dnes jich je spousty, ale většina z nich anonymní a proto je nesleduji. Potřebuji za konkrétním příběhem vidět konkrétní osobu.
V poslední době jsem ale jeden blog přečetla a to - máma kriminálnice.