Otázky z IG - Peťan
Publikováno - 08.03.2022
Dnes máme MDŽ a já mám pro vás, milé ženy, malý dárek.
Jsou to Péťovy odpovědi na vaše otázky.
Uvařte si kávu, pohodlně se posaďte a užijte si pár minut jen sama pro sebe.
Se zavřenýma očima, s knihou nebo s tímto článkem.
1. MĚL JSI NĚKDY STRACH, ALE NESMĚL JSI TO DÁT NAJEVO?
Samozřejmě. Strach jsem měl mnohokrát a mám i nadále. Ono, strach je taková blbá lidská "havěť", která přichází zpravidla mnohokrát dost nečekaně a nedá se na ní předem připravit. Tedy, možná dá, ale já to vůbec neumím.
Ale moje úloha v našem vztahu k (nebo spíše "v") těhotenství není o tom, jestli "mám strach", ale právě v tom "jak to nedat najevo" - ono, abychom byli vystrašení oba dva, to by zaprvé nebylo ku prospěchu ani těhotenství, ani atmosféře doma a hlavně nevím, kdo by nás potom uklidňoval :)
Takže jsem dobrovolně na sebe přijal roli toho, kdo se navenek "bojí méně", ale snaží se "racionálně" hledat další možné cesty, "kdyby náhodou bylo třeba".
Ale upřímně doufám, že tyhle "cesty" jsme si už prošli mírou větší než malou a bude už jen dobře.
2. KONFRONTOVALA TĚ NĚKDY PARTNERKA S TÍM, ŽE JI NECHÁPEŠ?
Nevím jestli přímo konfrontovala, takhle bych to asi neřekl, ale samozřejmě jsem už několikrát za ty roky našich pokusů tak nějak vycítil, že možná nejsem úplně na stejné vlně jako ona.
Ale to je asi přirozené, zvláště s přihlédnutím k faktům, že se nám úplně dobře nedařilo, co se těhotenství týče. Ono nakonec celou tu naši cestu s různýma odbočkama si mohl každý přečíst na blogu.
Takže já osobně si myslím, že to nebylo až tak horké, ale třeba jsem už některé myšlenky a realitu vytěsnil postupem času.
A i to je poměrně velká výhoda dokumentování pomocí blogu si myslím.
Ono, člověk ze své podstaty je založen tak, že postupem času dost špatných vzpomínek vytěsní a ponechá si v paměti hlavně ty hezké (nebo, chcete-li, ty, které nebyly až tak traumatizující nebo nehezké) a vzpomíná potom už hlavně na to, co bylo fajn.
To asi známe každý ze své zkušenosti.
Tím ale nechci říct, že bych partnerce vždy rozuměl a byl naprosto chápajícím mužem. Vždyť dost často ani žena nechápe sebe samu, jak potom by to měl umět muž? :)
3. BYLY NĚJAKÉ JÍTI ZDÁNLIVĚ ZBYTEČNÉ PLAČTIVÉ VÝLEVY?
JAK JSI TO ZVLÁDAL?
(pozn. původní otázka byla myšlena v prvním trimestru těhotenství, ale Péťa to pochopil jako za celé období našeho snažení)
To víte že byly :)
Naštěstí jich (zatím) nebylo moc, ale občas se poštěstilo :)
To je potom asi lepší mlčet a nedělat nic, protože v tu chvíli je u žen špatně naprosto všechno :)
Ale asi se to dá pochopit (nebo já to tak beru), protože hormony jsou docela slušný potvory a já osobně se ani nesnažím pochopit, co všechno v těle páchají za lotroviny. Prostě když to přijde, chce to zatnout zuby a vydržet.
Dodatek: A potom se nepozorovaně odklidit někam, kde se dá z plna hrdla vyřvat (i za použití velmi sprostých slov) :)
No a hned je zase líp, jak na duši, tak po těle :)
Legrace samozřejmě.
Zvládám tyhle věci, podle mě, dost mizerně a chybí mi vždycky jen malý krůček k tomu, abych vybouchnul (jsem celkem impulzivní občas, zvláště když se to vůbec nehodí), ale co nadělám no. Psychika je svině prostě. Musí se to přečkat, jinou metodu nemám.
4. VTIPNÁ HISTORKA, MOMENT?
JAK JSI JITUŠCE OPOROU, NEBO V ČEM VIDÍŠ SVOJI ROLI TEĎ V TĚHOTENSTVÍ?
Vtipná historka? Jé, těch je :)
Ale nějak mě nenapadá žádná, která by stála za zveřejnění a taky zveřejnit šla.
Ono, popravdě, snažíme se společně žít hlavně vtipným přístupem, to znamená, že někdy je u nás opravdu, ale opravdu hodně veselo (jeden, nebo spíše jedna, by někdy řekla, že "čeho je moc, toho je příliš").
Jenže, bohužel, zveřejnit to jde dost špatně, protože tomu chybí potom ten kontext momentální situace.
Prostě - to se musí vidět, aby se dalo pochopit :)
A někdy ani vidět nestačí :)
Jestli jsem Jitušce oporou, to opravdu ani sám nevím. Sice mi tvrdí, že ano, ale já si to někdy až tak nemyslím.
Jediné co já osobně dělám je, že se vyjadřuji a konám bez nějakého přetváření, nebo možná lépe řečeno - říkám věci tak, jak je cejtím, nepřikrášluji a jednám na rovinu.
I když to je někdy "psychologicky" možná špatně, ale řekl jsem, že nebudu lhát a věšet bulíky na nos.
A to je možná i odpověď na to, jak vidím svoji roli v těhotenství.
Prostě konat tak, abych se nemusel stydět (nebo ne moc), abych nesliboval něco, co nemůžu a nebo nechci splnit, abych prostě "zůstal takovým, jakého mě zná" - i když to někdy není úplně "sluníčkový".
Ale ono taky co je, že jo?
5. JESTLI JSI NA TÉMA TĚHOTENSTVÍ NĚCO GOOGLIL, NEBO TO NECHAL OSUDU?
Ne, negooglil jsem nic :)
Ona už jenom ta naše celá dosavadní cesta je pro mě docela slušným vzdělávacím kurzem, minimálně co se těla týče.
A někdy je to dost zajímavé, jak si příroda dokáže pohrát.
Přiznám se, že do té doby jsem se o ženské tělo zajímal jen z trochu jiného úhlu pohledu a naše zkušenosti mi zase alespoň maličko pootevřeli oči.
A ten pohled může být dost zajímavý.
Vím, že to možná bude znít trochu divně, zvláště pro ty, kteří náš případ znají třeba odsud z blogu, ale ono i ty hodně smutný a nepříjemný věci mi dokázali v reálu ukázat, co všechno se může stát, když se sejdou určité souvislosti a že prostě na světě není všechno jen černobílé.
A docela často si nejen uvědomuji, ale i naprosto narovinu říkám veřejně, že, možná kdyby nebylo toho všeho zlého, možná bych si tolik nevážil toho hezkého a těch "klidnějších časů".
Do počátku našeho příběhu (mohu to tak nazvat?) jsem o těhotenství věděl asi tak akorát to, že "dítě se udělá, pak se nosí a pak se prostě porodí".
Nepřipouštěl jsem si žádné možnosti, které by byly jiné, stejně jako jsem si nepřipouštěl i realitu, že těhotenství může dopadnout i hodně špatně, často i tragicky.
Neznal jsem takové případy ani ze své zkušenosti, ani ze svého okolí.
Kdysi, ani ve svém předešlém vztahu, ze kterého mám dva, dneska už dospělé kluky, jsem si vůbec neuvědomoval, že zrození člověka, natož zdravého, je vlastně takový malý zázrak. Byl jsem prostě "hlupák".
Dneska už ale vím a naprosto si uvědomuji, že to zázrak je a někdy ani ne tak "malý", jak často říkáme.
Je to zázrak velký a na to bychom neměli nikdo zapomínat.
Zvláště v dnešní době ne.
Ano, i v době, kdy medicína je schopna nám plnit "zázraky do tří dnů a nemožné na počkání".
To je možná i důvod, proč se k tomu (většina, čest výjimkám) stavíme jak se stavíme a bereme vše v podstatě za samozřejmost.
6. CO TĚ NAPADLO JAKO PRVNÍ, KDYŽ JSI TO ZJISTIL?
Nechci lhát nebo si něco vymýšlet, jen pro to, aby odpověď byla zajímavá.
Popravdě, nejásal jsem předčasně, Jitušku jsem spíše v nadšení krotil (to jsme ale možná už i psali).
Ale jako i radost jsem měl, to zase jo.
Jen jsem to hodně moc krotil i sám pro sebe.
A to dělám asi dodnes.
Vyhráno zatím není, to si ještě počkáme (ano, jsem spíše kříženec pesimisty s realistou, bohužel).
Zaraduju se s radostí (to je zajímavé spojení co jsem teď napsal) a velkou, až bude porod zdárně za námi a budeme mít zdravé a krásné dítě (v oboje samozřejmě celou dobu doufám) :)
7. JESTLI SES BÁL (ČEHOKOLI), CO TĚ PŘEKVAPILO, CO TI UDĚLALO NEJVĚTŠÍ RADOST, JESTLI JSI TO ČEKAL?
Jak už jsem psal - strach jsem samozřejmě měl a samozřejmě ho mám pořád.
Každý den se může něco stát. Je to život no a nevíme, co na nás příroda a osud všechno ještě chystá. Jsou to mršky proradný a třeba právě příroda si, narozdíl od onoho "imaginárního" osudu, nenechá moc poroučet.
Ale snažíme se rizika eliminovat na minimum samozřejmě.
Překvapilo mě asi nejvíc, jak jsem se k tomu sám postavil - moje nastavení sebe sama být spíše tím "brzdičem radosti" - to mě asi překvapilo nejvíc.
Nevím tedy, jestli je to moje nastavení správné, ale sám za sebe to tak cítím, že ano.
A ono si moc poroučet nedalo, tak jsem toho nechal.
Není důležitý jak se cejtím já, já nejsem nositelem našeho plodu konání, naší budoucnosti :)
Asi největší radost mi udělaly v podstatě události dvě - první, že se potvrdily moje domněnky, že na vině nemožnosti otěhotnět byla opravdu "fyzická překážka" a ne nic "horšího" a druhá, hodně podstatná dle mého - dobrý výsledek prvního screeningu - to byla svým způsobem další pokořená meta našeho snažení (dneska už máme za sebou i screening druhý, super, jsem zase o kousek dál).
To byly asi zatím dva nejzásadnější momenty v posledním (a snad opravdu už finálním) těhotenství.
Jestli jsem čekal, že se nám to povede?
Ano, čekal. A to nelžu. Nepředpokládal jsem, že by se nám to nemělo povést.
Ať už přirozenou cestou, nebo pomocí IVF.
Jak už jsem se zmínil, když jsem se dozvěděl potvrzující verdikt lékařů, že na vině předešlých nezdarů bude pravděpodobně opravdu "přepážka v děloze", věřil jsem tomu, že nám nic nebrání vyskočit z vlaku jménem IVF a přesednout na spojení "přirozené početí". A hned jsem se na to docela dost upnul a trval si na svém, to netajím.
Jinou možnost jsem si ani nepřipouštěl.
Ono, v tu chvíli to bylo taky docela jednoduché - kdyby to nevyšlo, celý proces IVF jsme měli v záloze, takže vlastně nebylo co ztratit.
Jediné co jsme nevěděli bylo to, kdy se nám to povede.
O tom Jituška ale také psala článek myslím, takže je možné si to dohledat.
Měl jsem radost, když se moje domněnka potvrdila a já jsem mohl sám sebe utvrdit v tom, že jsme dobře udělali, že jsme se touhle cestou vydali. I když první "pokus" nedopadl hned podle našich představ.
Kde bychom ale byli, kdyby nám osud nezavál do cesty "naší" paní doktorku z centra, to netuším.
Ale měli jsme štěstí. Díky ní se rozjela taková jízda, že si pořád musím(e) říkat, minimálně pro sebe "děkujeme".
8. JAKÉ BYLI ÚPLNĚ PRVNÍ POCITY PO ZJIŠTĚNÍ, ŽE BUDETE TŘI A NÁSLEDNÝM POTVRZENÍ OD LÉKAŘŮ?
Jak už jsem psal - radost smíšená s obavami. A velkými obavami.
Protože kdyby to nevyšlo, nevím co by se stalo, jaký by to v nás nechalo pocit, jaké by to přineslo rozhodnutí.
Ale naštěstí nám to vyšlo.
Teď si jen musím, minimálně já tedy, projít "strašidelnou cestu" až do porodu a až i po téhle úspěšné zkoušce si budu moct na chviličku vydechnout, nadechnout a vrhnout se do dalších let strachu - tentokrát ale už o fyzického človíčka. To se snad ohlídat podaří také no :)
Co jsem ale vypustil ve "slabší chvilce" (ano, i takové může mít pesimista mého kalibru :) ) bylo, že přemýšlím, jak to udělat, jak se k tomu postavit, abych (abychom) byli schopni "vychovat slušného člověka".
Vím, že to možná v tuto chvíli zatím vypadá podivně, možná i hodně předčasně, ale opravdu se nad tím zamýšlím a lámu si s tím hlavu.
Možná za to může už i můj věk, možná i skutečnost, že u synů z předchozího vztahu jsem nebyl tak úplně "otcem roku" (a možná právě proto z nich vyrostly slušný lidi? :) ).
A také vím, že staré chyby napravit nelze, ale je možno se z nich velmi dobře poučit a to bych moc rád udělal. Tak snad se mi to podaří tentokrát lépe. Musí.
9. Z ČEHO MÁŠ NEJVĚTŠÍ RESPEKT?
CHCEŠ BÝT U PORODU?
To je těžká otázka...
Respekt...
Respekt mám po zkušenostech ze života už asi v podstatě ke všemu.
A v těhotenství to (po zažitých zkušenostech) už vidím jinak, než třeba před 20 lety.
Momentálně mám takové ty, asi klasické, "těhotenské obavy" :)
Vzhledem k minulosti našeho příběhu jsem si dal takový cíl - nekoukat zbytečně dopředu - tudíž "žijeme" od ultrazvuku k ultrazvuku, od screeningu ke screeningu, od prohlídky k prohlídce - prostě co bude příště a podle toho se pak uvidí co dál.
Krůček po krůčku k vytouženému cíli no.
To je respekt v podání mé osoby...
Co se porodu týče - kdyby záleželo jen na mě samotném, k porodu bych asi neměl potřebu jít.
Jednou jsem už byl, tenkrát, to bylo ještě v době, kdy, pokud chtěl být otec u porodu, chodilo se na nějaký kurzy.
A ten jsem samozřejmě s tehdejší ženou neabsolvoval - nepředpokládalo se, že bych byl u porodu.
Jenže příroda je mrška - najednou to bylo tady a já se nějakým nedopatřením ocitl na porodním sále a už to bylo :)
Bylo to sice zajímavé, ale - nesnáším, když nemůžu pomoci a musím jen tak nějak bezmocně přihlížet utrpení někoho blízkého.
A to přesně je porod - stačí nezaclánět a chlap je najednou hrdina :)
Ale to mi přijde málo.
Takže kdyby bylo jen na mě a mém rozhodnutí, asi bych k porodu nešel se znovu trápit tím, že nemůžu pomoci.
Ale koho to zajímá? U porodu budu a prej jsem rád :)
To máte tak, když chcete jít na sraz podpantofláků, ale žena vás nepustí :)
P.S.: Samozřejmě to bylo myšleno jako legrace. Jituška říká, že žádnej podpantoflák nejsem.
A když to říká, tak je to přeci pravda :)
Pokud jste to dočetli až sem, tak děkuji za pozornost.
Děkuji také za váš zájem o to, jak to vidím já. Opravdu si toho cením.
A jak říkal sám "mistr Karel" - "To jsem ale opravdu nečekal" :)
A neříkám to proto, že bych se Jitušce na blog chtěl nějak cpát.
Upřímně řečeno, když s myšlenkou psát blog přišla, sice jsem jí podporoval, aby to udělala, ale nikdy by mě asi nenapadlo, že bych do něho taky někdy něco napsal - prostě jsem to bral jako takovou primárně "holčičí, nebo ženskou cestu sdílení pocitů a zkušeností".
Ale rok se s rokem sešel a já už jsem na tohle místo napsal taky něco.
A baví mě to, to musím uznat :)
Dodnes se divím, že byl vůbec zájem o "mužský pohled" na toto téma.
A divím se, když slyším různé příběhy o postojích jiných mužů ke svým těhotným (nebo na těhotenství čekajícím) partnerkám, případně k celému procesu IVF.
Rád bych jim možná vzkázal - chlapi, neblbněte, svět nestojí a nepadá na vašich egách, na vašich sporťákách, nebo jiných libůstkách.
Buďte normální a dělejte si ze sebe srandu dokud to jde, protože jednou přijde chvíle, kdy si srandu budou dělat už jen ostatní z vás.
Tak jim ten vítr z plachet vezměte dřív vy a to budete koukat, jak budete v pohodě.
A to i bez sportovního auta, nebo motorky.
Jen vy a vaše "ztracené ego, které je stejně k prdu" :)
Pokud byste měli ještě nějaké dotazy, napište a zase se uvidíme (teda za mě, k vašemu štěstí, promluví jen psaná slova no) :)
A pokud jste v roli čekatelky na miminko, ať se vám vše podaří dotáhnout do vysněného konce bez komplikací jak vašich, tak miminka.
A dejte nám vědět, rádi si přečteme i váš příběh :)