První trimestr
Publikováno - 01.03.2022
Můj první trimestr by přesně charakterizovala věta, kterou jsem si v té době říkala nejčastěji: "Tohle je naposledy.”
Jo, až tak zle mi bylo.
Když jsme se na konci 6.týdne v práci domlouvali, že od pondělí budu chodit jen na odpoledne, pochvalovala jsem si, že nebudu muset vstávat. To jsem ale neměla tušení, jak si to za pár dnů budu pochvalovat ještě víc.
Z ničeho nic přišla nepředstavitelná únava, kterou jsem nikdy nezažila. Jsem poměrně aktivní člověk a nevydržím třeba ležet u TV a nic nedělat, vždycky aspoň háčkuji. Teď jsem ležela a měla jsem pocit, že nemůžu pohnout ani prstem. Do toho žaludek na vodě a hnusná pachuť v ústech.
Ráno jsem sice byla v 5h vzhůru, ale do 8h jsem nebyla schopná vstát a i pak jsem se ploužila po domě tak pomalu, že by mě i želva předběhla.
Měla jsem co dělat, abych se vypravila včas do práce, tzn. abych do půl 11 odjela. V práci jsem byla zhruba do 17h, přijela jsem domů, najedla jsem se a šla jsem si lehnout.
Jo, Péťa si mě v tomto období opravdu hodně užil.
Ono to bylo vlastně dobře, že jsme se tak málo viděli, protože když jsem unavená, jsem hrozně protivná a jsem si toho vědoma, ale neumím to ovládat, chci si prostě jen jít lehnout a jinak mě nic nezajímá.
Kromě únavy jsem ještě bojovala s pitným režimem.
Divná pachuť v ústech byla příčinou toho, že jsem měla pocit, že z tekutin mi vůbec nic nechutná.
A když říkám nic, tak myslím nic.
Dostala jsem spoustu rad - zázvorový čaj, bylinkové čaje (např. heřmánkový), jemně perlivá voda, voda s citronem, naředěný džus a já nevím, co ještě.
Všechno mi po druhém napití přišlo hnusné.
I obyčejná voda, ta hlavně.
Co mi ale naopak chutnalo a měla jsem pocit, že bych mohla pořád, je jídlo. Jakékoli. Myslela jsem si, že mi zas nebude chutnat sladké jako v minulém těhotenství, ale opak je pravdou. Jíst jsem mohla kdykoli, cokoli a v jakémkoli množství.
První trimestr mi vycházel na období adventu.
Můj původní plán z počátku podzimu byl takový, že letos mamce ušetřím práci a nějaké to cukroví napeču já. Zase jsem plánovala a někdo tam nahoře se smál až se za břicho popadal.
Pečení se nekonalo, nejenže mi to únava nedovolila, ale jak mi bylo špatně od žaludku, tak jsem byla ráda, že dokážu uvařit oběd. Natož hodiny stát nad těstem, péct a mazat.
Se vzpomínkou na předešlé Vánoce jsem si říkala: "To si to zas užiju, všichni se budou cpát a mně se z nich bude chtít zvracet."
Naštěstí se mi to nesplnilo.
Někdy kolem 10./11. týdne mi začínalo být den ode dne lépe a s koncem 12. týdne skončily veškeré moje nevolnosti.
Postupně odešla i pachuť v ústech a únava, která se pak už dostavila jen vyjímečně.
Po psychické stránce to bylo zvláštní - cítila jsem neskutečný klid.
Bála jsem se, že se zase něco pokazí, ale zároveň jsem se cítila klidná a vyrovnaná.
Nevím úplně přesně jak to popsat, ale nebylo to jako v těch minulých těhotenstvích, kdy jsem se bála a chtělo se mi hned brečet.
Jak už jsem psala, díky únavě jsem byla dost protivná pokud jsem si nemohla jít lehnout, když jsem potřebovala, ale jinak jsem se cítila v pohodě. Nemyslím si, že bych měla nějaké plačtivé, lítostivé, úzkostné stavy. Jediné co, tak jsem měla špatné sny.
Jo a nulovou chuť na sex - za což teda zas mohl být Péťa vděčný - zrovna v tomto období jsem četla knihu Božský bastard, kde je to od začátku do konce jen o sexu.
Od 10. týdne se mi začaly vkrádat do hlavy myšlenky, jestli mateřství zvládnu, jaká budu máma, jestli se vůbec o miminko dokážu postarat a jak to ovlivní náš vztah s Péťou.
Těžko říct, proč se tyto myšlenky dostavily zrovna v tuto dobu. Možná proto, že jsme překonali naši první metu a mě v tu chvíli začínalo docházet, že tentokrát by to mohlo vyjít. Ale jak se myšlenky objevily, tak zase za pár dní zmizely.
Znáte tu mantru všech těhotných a kojících: "Mám mlíko na mozku"?
Já tohle spojení nemám ráda, vždycky jsem měla pocit, že se ty ženy zbytečně shazují.
Ale mám bezva příhodu, na kterou jsem pak několikrát slyšela. "No jo, to je mlíko na mozku, bude hůř."
16.12.2021 jsem byla objednána na kontrolu na hematologii, protože mám protrombinovou mutaci a píchám si od 6. týdne clexane.
Byla jsem objednaná na 11h.
Ještě jsem si říkala, jak to je v pohodě, že po 10. hod. vyjedu, kdybych náhodou měla problém s parkováním, tak ať nejsem ve stresu, že nestíhám. V klidu si snídám, sjíždím sociální sítě, naprostá pohodička...
Najednou se podívám na čas a jsem v panice, že je 9:30 a já teda zase nestíhám. Rychle se obléknu, namaluju a sedám do auta.
V 10h přesně jsem v čekárně, sestřička mě hned bere na řadu, měří mi tlak, vyplňuje papíry ohledně covidu, posílá mě zpět do čekárny.
Po 10 minutách v čekárně mě osvítí: "Ty vole, já tady měla být až za hodinu."
Vůbec nechápu, kde se stala chyba.
Píšu Péťovi a ten mi jen sdělí: "Hlavně, že si všechno píšeš na dvě místa."
Já si prostě nějak spletla čas.
Říkám sestřičce: "To jste mi klidně mohla říct, že jsem úplně blbá, že jsem tu o hodinu dřív."
Se smíchem mi odpovídá: "Lepší dřív než pozdě."
A tak jsem ještě před 11h odjížděla z hematologie, a to jsem 20 minut seděla v ordinaci.
No nic, první trimestr je úspěšně za námi.
Přežili jsme to, já i Péťa.
Naštěstí to bylo jen období. Krátké, ale intenzivní.
PS: Zvracela jsem jen jednou, paradoxně na konci 12. týdne, kdy už mě nevolnosti opouštěly.