Moje práce - 3.část
Publikováno - 04.11.2021
V minulém článku jsem skončila tím, že jsem začala podstupovat IVF a nastoupila jsem na pracovní neschopnost.
Rok a půl podpůrčí doby uplynul jako voda a než jsem se nadála, tak byl konec.
Měla jsem za sebou tři potraty a nárok na pracovní neschopnost vyčerpán do posledního dne.
Psychicky jsem byla na úplném dně a v takovém rozpoložení jsem měla hledat novou práci.
Měla jsem pocit, že nic neumím, že jsem úplně k ničemu a jediné, co dokážu, je brečet.
Poslední, co v tomto stavu člověk potřebuje, je to, aby mu práci hledal státní orgán.
Návštěva úřadu práce pro mě byla noční můra, ale hlásit jsem se tam musela. Splnila jsem povinnost a poprosila svého obvodního lékaře, zda by mi nenapsal pracovní neschopnost pro úřad práce, s tím, že si práci, co nejdříve najdu sama bez jejich doporučenek nebo jak se tomu říká.
Zasedla jsem k počítači a přemýšlela, co bych tak mohla dělat a kde. Věděla jsem, že do nemocnice nikdy. Možná už ani do zdravotnictví nechci. Jedině tak někam do archivu. Viděla jsem se spíš někde mimo zdravotnictví, nejlépe někde v kanceláři. Projela jsem různé weby s nabídkou práce, koukala jsem i přímo na weby konkrétních firem.
Poslala jsem pár životopisů, nakonec jsem jela i na pohovor do jedné nejmenované laboratoře.
No řeknu vám, to byl pohovor jak do jaderné elektrárny. Už v půlce pohovoru jsem věděla, že i kdyby mě vzali, tak já nenastoupím.
Když už jsem byla úplně zoufalá, tak mi volala kamarádka:
"U naší dětské paní doktorky hledají sestřičku, nechceš to zkusit? Jsou tam všichni moc milí, to bys měla fajn.”
Moje reakce byla jasná: "Já a na dětské? Nikdy, vždyť já do těch dětí nikdy nepíchnu.”
Uběhly dva dny a já volala do ordinace, jestli ještě stále hledají, že bych asi měla zájem.
Z pohovoru jsem přijela nadšená, Péťa mě krotil, že mě ještě nevzali, ale měla jsem domluvené, že přijedu na jeden den na zkoušku.
Samozřejmě padla i otázka: "Máte děti?”
Na rovinu jsem řekla, jak to mám. Nic jsem netajila, což by možná jinde bylo na škodu, ne však tady.
Měla jsem výhodu - práci na obvodě jsem velmi dobře znala a v běžném dopoledním režimu se nějak nelišil provoz u dospělých a u dětských pacientů.
Nakonec jsme si plácli a já během listopadu a prosince ještě párkrát přijela na zaučení, abych mohla od ledna nastoupit do plného provozu.
Jak jsem již psala, běžný dopolední provoz se od dospělých nijak nelišil.
Chodili nemocní, připravila se karta a plnily se ordinace lékaře - odběr krve, výtěr, apod.
Jinak se ale práce zdravotní sestry u PL a PLDD liší velmi.
Zatímco u dospěláků jsem měla převážně pohodičku a stíhala jsem i luštit křížovky nebo číst knihu, na dětském si o tom nechávám zdát, když mám náhodou tři vteřiny prostoj.
Práce se liší hlavně v množství papírování, očkování, hlídání preventivních prohlídek a taky v kojenecké poradně - to je kapitola sama o sobě.
Zatímco u dospělých jsem preventivní prohlídku měla jen zřídka, protože záleželo jen na nich, zda chtějí přijít, u dětí je mám na denním pořádku a navíc je musím zvát já.
Takže kromě běžného dopoledního režimu musím vždy na konci měsíce pozvat děti slavící liché narozeniny v následujícím měsíci na preventivní prohlídku.
Kromě preventivních prohlídek také hlídáme povinná očkování a případně na ně zveme.
No co vám budu povídat, chvíli trvalo než jsem se naučila, co v jakém věku má dítě mít a taky než jsem si našla svůj systém.
Systém nejen ve zvaní dětí, ale taky v tom, co kam mám zapsat, abych měla vše v pořádku. A stejně jsou věci, které pořád zapomínám.
Na začátku jsem si říkala: "Ty jo, dvě sestřičky na jednu doktorku, to se tam umlátíme.”
Jenže opak je pravdou a někdy bychom tam klidně mohly být tři a pořád bychom měly co dělat.
Mohla bych tady sáhodlouze popisovat, co všechno obnáší moje práce, kam co musím zapsat, atd. Ale předpokládám, že by to nikoho nebavilo, tak jsem dala na instagramu prostor pro dotazy a budu tady spíše odpovídat.
1. Jak často jsou rodiče idioti?
Měla bych správně říct, že nikdy, že jo? Obzvlášť když sama nejsem rodič.
Ale jako občas jsou, ovšem nemůžou za to. Myslí to vždycky dobře. Což je většinou na tom to blbé.
Nevěřila jsem tomu, ale v ordinaci nejvíc vidím, že děti jsou hlavně odrazem svých rodičů. A to nejen v chování/nechování, ale nesou si sebou i jejich strachy.
Je pravda, že někdy mám chuť ty rodiče vyhodit. Přenášejí svoji nervozitu a strach na dítě, které se stává naprosto zbytečně nespolupracujícím.
Co nejvíce doporučuji rodičům, je neslibovat.
Neslibovat dítěti, že nebude píchání, že to nebude bolet, že paní doktorka se jen podívá z dálky.
Dost dobře vědí, že to je nesmysl a stejně to těm dětem slibují a ty je pak vidí jako zrádce.
Daleko lepší je si o tom dopředu popovídat. Pokud víte, že půjdete na prevenci, tak i několik dní předem.
Pokud se jedná o akutní nemoc, tak aspoň po cestě do ordinace.
V klidu vysvětlit, že paní doktorka musí poslechnout srdíčko, prohmátnout bříško a že odebrat krev je opravdu nutné. Že to nejspíš bude bolet, ale dá se to vydržet. Určitě to bude bolet méně než když před týdnem spadl z kola nebo na bruslích.
Už tříletému dítěti se v klidu dá vysvětlit, že je to nutné, aby mu zase bylo dobře.
2. Jaká je práce s dětmi, které se bojí? A hlavně to asi není jen práce s dětmi, ale taky za stolem u PC?
Tahle otázka navazuje na tu předešlou.
Někdy je to fakt náročné.
Paradoxně bych řekla, že se bojí spíše větší děti 7+.Naopak ty kolem pěti let věku jsou hrdinové, kterým sice ukápne slzička, ale drží. Ty větší se občas perou, vztekají, utíkají.
Za mě je nejhorší, když mají s sebou oba rodiče a ti do nich něco hučí, každý samozřejmě něco jiného.
Jeden vyhrožuje, druhý chlácholí, a do toho sestřička, že teda už by to potřebovala odebrat, protože má za zády plnou čekárnu.
Tento scénář nebývá často, ale osvědčila se mi jedna věc, dítě se jde uklidnit za dveře (ne do té plné čekárny, ale tam, kde bude sám) a já vysvětlím rodičům, že někdy je lepší mlčet.
Že to není práce jen s dětmi je jasné, jsou tam ještě právě ti dospěláci a mnohdy je to právě o nich.
A o práci na počítači a papírování ani nemluvím. Dost často jsme spíše sekretářky než zdravotní sestry.
Jak už jsem psala, vše musíme zapsat na x míst, hlídáme, aby každý měl termín na další prohlídku, očkování.
Doplňujeme materiál, řešíme žádanky, zařazujeme výsledky, vystavujeme/ukončujeme OČR a další a další věci, tzv. u stolu.
3. Co se s covidem změnilo u dětského lékaře, například objednávání pacientů, víc konzultací po telefonu?
Nemůžu mluvit plošně. U nás to bylo tak, že jsme fungovali dál jen s tím rozdílem, že jsme neměli plnou čekárnu, ale objednávali jsme na časy po 15 minutách.
To šlo, když byl tzv. lockdown, děti nechodily do školy, školky, nebyly tolik nemocné.
Popravdě, na mě to působilo tak, že nás to více stresovalo, aby neseděl nikdo v čekárně, aby se nepotkali, apod.
Mám raději běžný provoz.
I když někdy se člověk bojí otevřít dveře do čekárny, ale tak nějak to plyne. Lidi čekají, vidí, že tam nejsou jediní. Na což teda mimochodem často zapomínají a myslí si, že jsme v té ordinaci jen pro ně, pro jednu konkrétní rodinu.
Pravdou ale je, že lidi to naučilo dodržovat časy. To oceňuji hlavně při odpoledních prohlídkách, kdy pro lidi hodina nehrála roli.
V lockdownu bylo samozřejmě i více konzultací po telefonu. Na to si lidi zvykli taky rychle, bohužel, to už v běžném provozu nestíháme.
Momentálně je vysoká nemocnost a my za dopoledne máme tak 30-40 dětí. A i přesto, že jsme na to dvě sestřičky, řekla bych, že zvedneme někdy sotva polovinu hovorů.
4. Zajímaly by mě nějaké trapasy a hlášky maminek. (V podobném duchu přišlo ještě několik otázek)
Tak na tyhle věci máme speciální notýsek.
Hlášky teda většinou mají děti, ne maminky.
Jedna z mých prvních úsměvných vzpomínek byla, když maminka přišla do kojenecké poradny s cca půlroční holčičkou a měla s sebou starší dítko, taky holčičku kolem tří let.
Mimčo mělo hlad, tak maminka začala kojit, když vedle z ordinace se ozvala paní doktorka: "Pojďte dál.”
A než jsme stihli něco říct, tak se ozvala tím svým roztomilým, dětským hláskem starší holčička: "Kojíííímeeee.”
Smály jsme se všechny.
Nebo nedávno byla v čekárně cca 7 letá holčina s tatínkem. Ona je taková malá upovídaná rozumbrada.
Protože si ještě všechny nepamatuju, chtěla jsem po tatínkovi kartičku pojišťovny, tu však neměl, tak jsem se zeptala na jméno a rok narození.
Jméno mi řekl a nad rokem přemýšlel, div se mu z hlavy nekouřilo. Po chvilce holčička nevydržela a vychrlila na mě celé datum narození.
"Ty jsi ale šikovná holčička”, řekla jsem jí.
Ona se podívala na toho tatínka a káravým, lehce vyčítavým hlasem mu řekla: "Jako tati, ty nevíš, kdy jsem se narodila!?”
Občas mám teda super hlášky i já. Teda ne vždy se sejdou s pochopením, občas mi ulítne něco, co by nemělo, ale někdy se tomu i druhá strana zasměje.
To mi takhle na jaře volala maminka, že má dítě v karanténě a vyprávěla, jaké lítání měla s hygienou. Povídala, povídala... Ze mě najednou vypadlo:
"Se z toho poseru.”
Paní povídala dál a zakončila to: "Bych se z toho nejradši taky posrala.”
A pak k nám taky chodí rodina, kde maminka je světlovláska, tatínek prý taky. Dcera je celá maminka, syn je roztomilý zrzeček.
Povídám té mamince: "On se k vám vůbec nehodí.”
Ona na to: "No, vypadá jako bychom ho adoptovali.”
Já pohotově: "A nebo jste byla na návštěvě u sousedů.”
Někdy mě ale děti mile překvapí svojí hláškou.
Píchala jsem do prstíku chlapečka, cca 4 roky.
Statečně držel, po odebrání mi řekl: "Ty jsi ale šikovná sestřička.”
To opravdu potěší.
Taky hned na začátku, když jsem nastoupila, jsem odebírala klučinu, věk už si nepamatuji, ale něco kolem 8-10 let.
On se hodně bál, chvilku jsme si o tom povídali, pak mi dal ruku a já ho odebrala.
O pár týdnů později byl v nemocnici v alergoporadně, měli mu brát krev a on trval na tom, že mu může odebírat krev jen ta mladá sestřička, co je v ordinaci u jeho paní doktorky. Shodou okolností u toho byla naše paní doktorka a nakonec se teda spokojil s ní.
Což mi připomíná, že na začátku jsem tvrdila, že do dětí nikdy nepíchnu.
Nakonec mám odběry krve nejraději.
Každý takový odběr je výzva. Nejen jestli se to povede, ale jestli i přesto, že to to dítě bolí a má strach, tak nakonec odchází s tím, že se to dá vydržet a příjde zas.
Je to někdy tak trochu psychologie.
Zrovna před pár dny jsem odebírala malého školkového chlapečka, žílu měl krásnou, ale bohužel se to nepovedlo na poprvé. Holt se stane.
Bál se, slzička mu tekla, ale statečně držel.
Zariskovala jsem a píchla ho podruhé, povedlo se, já se vždy raduji s nima, že to teče.
Po odběru se ptám: "Nezlobíš se na mě, že jsem Tě musela píchnout dvakrát?” Jen zavrtěl hlavou.
A nakonec odcházel celkem v pohodě.
I když už to není humorná historka, chtěla bych k tomu ještě říct:
Nejde o to, aby dítě bylo jako skála bez emocí, je normální, že se bojí, že pláče. Ale jde o to, že musí chápat, že je to nutné a že i přes ten strach tu ruku nastaví a drží. Slzičky se pak utřou, dostane pochvalu, odměnu a příště už to bude lepší, strach bude menší.
I my dospěláci se bojíme. Nejednou jsem brečela na operačním sále strachy, ale i přesto jsem si tam dobrovolně lehla a odevzdala se do rukou lékařů a sester.
Dítě musí vědět, že i když ho to bolí, je to pro jeho dobro, nečiní nám potěšení mu ubližovat jen tak.
5. Klady a zápory vaší práce?
To je záludná otázka.
Jako bezdětná, doufající, bych jako klad viděla to, že mě to učí jak s těmi dětmi zacházet, jak s nimi mluvit, aby ve mně měly důvěru, jak se chovat, aby mi nedělaly ostudu na veřejnosti.
Samozřejmě teorie je jedna věc, praxe bude druhá.
Nejsem naivní a vím, že jsem občas nervák a hysterka a holt někdy zvýším hlas, apod.
A rozhodně nebudu dokonalá máma, ale snad budu aspoň taková, abych odkudkoli s dítětem odcházela s tím, že je slušně vychované a nemusím se za něj stydět, případně za sebe.
Zápory jsou jasné, my zdravotníci známe všechny komplikace a záludnosti, a o to větší strach máme. O to víc je také přitahujeme.
6. Nějaké zajímavosti a kuriozity, s čím vším lidi chodí do ordinace?
U dospělých se mi nejednou stalo, že lidi přišli do ordinace s infarktem, který si doma pěkně opečovávali celý víkend, ne-li celou naší dovolenou, protože oni k nikomu jinému než k jejich paní doktorce nepůjdou.
U dětí je to jiné, tam mají větší strach a mnohdy příjdou už když dítě jednou píchne nebo má teplotu 37,1 °C.
Ale to k tomu patří.
Kuriozitu nemám. Že nám nosí ukázat pokaděné plínky beru jako standard a někdy to i vyžadujeme.
7. Bude toho víc.
Zajímá mě, zda si s lékařem vykáte/tykáte?
Zda to byla tvoje vysněná práce a zda tě naplňuje?
Jestli dostáváš dáreček od pacientů a co nejčastěji?
A jestli jsi upovídaná sestřička a řešíš s lidmi i jejich životy nebo jen pracovní věci?
A co tě nejvíc na tvé práci baví?
Vezmu to postupně.
S první paní doktorkou jsem si vykala, byla mnohem starší.
Momentálně jsem s paní doktorkou skoro stejně stará a tak si tykáme.
Ale nedělalo by mi problém ani vykání, beru to tak, že je to lékařka.
V mých očích má nejen titulem vyšší sociální status, ale taky tím, že je vdaná a má děti. Stejně jako moje nová kolegyně, která je sice o něco mladší, ale tím, že je vdaná a má dvě děti, je v mých očích nade mnou.
Všechny si v ordinaci momentálně tykáme, ale někdy je to pro mě složité, že se musím soustředit, abych lidem řekla:
"Paní doktorka říkala...” a ne tak jak jí říkám normálně.
Někteří lékaři si zakládají na svém titulu a trvají na tom, že sestřičky jim musí vykat a posluhovat.
Někteří jsou si naopak vědomi, že tu sestru potřebují, že bez ní je jejich práce jen poloviční a že nebudou méně doktoři, když například sami zvednou telefon, když sestřička zrovna dělá něco jiného.
Oboje jsem zažila.
Práce zdravotní sestry rozhodně není moje vysněné povolání a vlastně úplně nemůžu říct, že by mě nějak naplňovala.
Jako že by to byl můj smysl života, to opravdu ne.
Umím si stejně dobře představit, že jsem žena v domácnosti a byla bych spokojená.
Ale práce na obvodě mě baví, jsem spíše kancelářský typ, takže mi nevadí papírování, telefonování.
V nemocnici bych byla nešťastná.
Tím rovnou navážu na další část otázky a to, jestli jsem upovídaná sestřička a řeším s lidmi i jejich život.
Ano, jsem, většinou. Záleží teda na mnoha faktorech.
Na mé náladě, na náladě protistrany, na tom, jestli jsme si vzájemně sedli lidsky, jestli si druhá strana chce se mnou povídat.
U dospěláků, tím, že k nám chodily celé rodiny, jsem často znala osudy celého rodu. U těch dětí je to malinko jiné, většinou známe jen ty děti, jejich rodiče a vztahy mezi nimi.
Ale i tak, pokud je čas, ráda si s nimi popovídám. Děti řeknou i to, co nevědí, a i s rodiči občas poklábosíme o všem možném.
Práce u praktického lékaře mě naučila si povídat s kýmkoli o čemkoli.
70 % návštěvníků ordinace byli důchodci 70 let +, to byla velká škola.
Dáreček od pacientů - nejvíce jsem dostávala právě od těch důchodců, nejčastěji čokolády (které nejím).
U dětí je toho méně, ale sem tam dostaneme bonboniéru, čaj, kafe. Ale není to tak časté.
A co mě nejvíc na mé práci baví?
Jak jsem psala, jsem hlavně kancelářský typ, takže papíry, to je moje.
A pak taky to povídání. To, že na obvodě je určitý počet pacientů a za nějakou dobu je člověk všechny pozná a vlastně vám chodí staří známí.
V nemocnici, při rychlosti střídání směn a pacientů, jsou to prostě jen diagnózy.
8. Myslím si, že spousta lidí si myslí, že sestřičky jen dávají injekce a zvedají telefony a že je to vlastně pohodová práce, mohla bys popsat náročnost svých denních činnosti?
Jestli si to někdo myslí, může si tam jít místo mě sednout.
Ano, často slyším, že si tam jen pijeme kafíčko (a že to vypadá jako na úvodní fotce) a lidi musí, chudáci, čekat.
Jsou dny, kdy pracujeme i přes obědovou pauzu a máme sotva pět minut na jídlo. Někdy se za celý den ani nenapiju. Natož kafe. Haha.
Ono je i to zvedání telefonu dost náročné, když člověk podesáté za hodinu zodpovídá otázku do kolika ordinujeme a zda je v čekárně hodně lidí. Nebo jestli můžou přijít, když má dítě rýmu a kašel.
A zároveň být pořád milá a usměvavá. A to i když právě prožíváte svoje osobní sračky.
První půlrok tohoto roku byl pro mě hodně těžký a troufám si říct, že v ordinaci to na mě, kromě kolegyně, nikdo nepoznal. Nikoho to totiž nezajímá.
Je to jako v každé práci, si myslím. Jsou dny pohodové, jsou dny náročnější a jsou dny, kdy bych nejradši všechny vystřelila na Mars.
Popsat náročnost denních činností se nedá, to se musí zažít.
Každý den je jiný, každý den vás vytočí někdo jiný.
9. Jak jsi se dostala ke zdravotnictví, k dětské doktorce?
Pracovala jsi někdy v nemocnici v nepřetržitém provozu a proč jsi odešla k praktikovi?
Je jiná ambulance, ve které bys chtěla pracovat?
Jak jsem se ocitla ve zdravotnictví popisuji v úplně prvním článku o své práci.
Prostě jsem na jinou školu neměla dovednosti.
Jak jsem se dostala k dětské dr. popisuji na začátku tohoto článku.
Vlastně za nástup k praktickému lékaři pro dospělé, i za za nástup k PLDD může doporučení kamarádky. Pokaždé teda jiné, ale k obojímu jsem přišla přes známost.
V nemocnici jsem pracovala pouze tři měsíce na urologické ambulanci.
Nepřetržitý provoz jsem si vyzkoušela jako studentka.
Že mě nebaví práce u lůžka, jsem zjistila už na střední škole. Nejsem týmový hráč.
A jediná odborná ambulance, kam by mě lákalo nastoupit, je gynekologie.
Ke gynekologii jsem měla vždycky blízko, už od střední školy.
10. Znám spoustu lidí z veterinární ordinace, které moc v ordinaci nechceš. Takový ten typ, co všechno ví nejlépe a přicházejí i s diagnózou a přicházejí často a s každou prkotinou. Umím si představit, že takové jsou i matky. Tak by mě zajímalo, jestli se to děje i u vás nebo to je jen výsada páníčků a majitelů zvěře?
No jéje, ordinace, která nemá své vysírače, není správná ordinace.
To jsou typy lidí, kteří jsou všude. Tvrdím si i říct, že v každém oboru.
Všechno vědí, všechno znají a všude byli nejméně 3x. A když náhodou nevědí, tak vygooglí.
A nejsou takoví jen dospělí, ale i některé děti, hlavně teda ty kolem pubertálního věku.
Poslední otázka je, jak probíhá běžný den a co si myslím o rodičích.
Jak už jsem psala, běžný den se nedá popsat. Dopoledne chodí nemocné děti, odpoledne prevence. A mezitím se dělá všechno možné, co je zrovna třeba.
Kromě již popisovaného jsem zapomněla zmínit, že jsem si dělala kurz na laktační poradkyni, ale nejsem na to úplně ten správný typ. Nemám potřebu každému nutit, že musí kojit.
A taky jsem se naučila nastřelovat náušnice.
A co si myslím o rodičích?
To je dost individuální.
Někdy, že jsou naprosto skvělí a někdy si říkám: "A tohle jako může mít děti?”
Jsem taky jen člověk. A vím, že lidi mají představu, že zdravotníkům musí být každý sympatický a že musíme být na každého milí. Ne, nemusíme.
Taky nám občas někdo nesedne.
Mě by dost často zajímalo, co si ti lidé myslí o mně.
Zase jsem se rozepsala, že si říkám, jestli to vůbec někdo bude číst.
Kdybyste to dočetli a pořád vás něco zajímalo, tak se klidně ještě zeptejte.
A na závěr, jaká je moje opravdu vysněná práce a jaký je můj nesplnitelný sen?
Vysněná práce asi všechny překvapí.
Je to řidič doprovodného vozidla nadměrných nákladů.
To vzniklo v době, kdy jsem ještě bydlela s mamkou ve městě a kolem nás občas jezdily kamiony převážející obrovské tubusy. A mě ta práce doprovodných vozidel fascinovala.
Navíc ráda řídím.
A nesplnitelný sen?
Ten asi moc lidí nepřekvapí.
Napsat knihu, ale fakt dobrou knihu, kterou by každý chtěl mít doma a četli ji i ti, co normálně nečtou.
A pak s ní jet autogramiádu po celé republice.