Moje práce - 2.část
Publikováno - 01.09.2021
V minulém článku jsem skončila tím, že jsem neuspěla u zkoušky a rozhodla se ukončit studia na VŠ.
Domů jsem tenkrát jela s pláčem, nechtěla jsem to takhle vzdát, ale zároveň jsem věděla, že na tuhle školu už se nechci vrátit.
Následující den jsem obvolala několik univerzit, kde mají obor porodní asistentka s tím, že bych k nim ráda přestoupila a dodělala si jen tu jednu zkoušku. Bohužel mi bylo řečeno, že každá škola má jiné osnovy a že můžu přestoupit, ale pěkně do prváku. To už se mi nechtělo, za prvé už mi bylo dost let, za druhé se mi nechtělo zase začínat od nuly a za třetí už jsem nechtěla, aby mě naši museli další tři roky živit.
Do konce září jsem byla oficiálně studentka VŠ - dala jsem si čtrnáct dní prázdniny a pak jsem si začala hledat práci.
Šla jsem do místní nemocnice, kde hlavní sestra byla šťastná, že vůbec někdo přišel.
Moje stanovisko znělo jasně: Nechci na oddělení, nechci noční.
Už tenkrát byl nedostatek sester stejně jako dnes.
Bylo mi nabídnuto místo na urologické ambulanci místo sestřičky, která byla těhotná.
Na urologii jsem nastoupila 1.10. a do konce roku mi běžela tříměsíční zkušební lhůta, kterou jsem brala spíš jako formalitu.
Kolegyně sestry byly moc fajn, hned mě vzaly mezi sebe a snažily se mě vše naučit.
Na ambulanci se střídali dvě lékařky a jeden lékař.
Jedna z lékařek (nejmladší) se mnou měla problém.
Opět jsem ji zaslechla jak říkala:
"Dneska mám dobrou náladu, zase jsem ji seřvala.”
Její kolegyně jí říkala: “Pšt, jde za námi.”
Otočila se na mě a pohrdavě řekla: "No a co.”
Paní doktorce vadilo, že pacienti už nebyli celí odvaření z ní, už nebyla ta nejmladší. To víte, sestava pacientů na urologii jsou z 80% muži 50+.
Druhá lékařka mi vytýkala, že s nimi nechodím na oběd do nemocniční jídelny a nosím si jídlo z domu - přišlo mi to jako vyhazování peněz, vzhledem k tomu, že mamka se v té době starala o babičku a musela denně vařit. A popravdě se nemocnice na platě zrovna nepředala, v té době jsem brala 10 tisíc čistého.
I přesto jsem do práce chodila celkem ráda, ne nějak nadšená, ale nevadilo mi to. Říkala jsem si, že si to časem všechno sedne.
Jenže na konci listopadu se začalo špitat, že k poslednímu prosinci budu odejita ve zkušební době. S pláčem jsem šla za kolegyní a ta mě vzala k lékařům, kteří mě ujistili, že o ničem takovém neví a že jsou se mnou spokojeni.
Byl začátek prosince a pan doktor si mě pozval na kobereček:
"Jitko, jste milá a všechno, ale jste mladá, potřebujete se obouchat na lůžkovém oddělení a tak jsme se domluvili s vedením, že vás od ledna přeloží jinam. Zajděte si za hlavní sestrou a domluvte se na jaké oddělení nastoupíte.”
Takže na těch řečech něco bylo, jen mi to nikdo ještě nechtěl říct. Časem jsem se dozvěděla, že to moje místo už dávno bylo přislíbeno nějaké známé staniční sestře z jiného oddělení, jen paní mohla nastoupit až v lednu, tak na ty tři měsíce někoho potřebovali, kdo to vykryje.
Čtrnáct dní jsem domů chodila s pláčem, že na internu, kterou mi hlavní přidělila, nechci.
Až naši řekli: "Dost, tohle nemá cenu, prostě tam nenastoupíš, případně se nahlásíš na úřad práce a seženeš si něco jiného, někde jinde.”
A tak jsem jim těsně před Vánoci řekla, že končím. Jak oni ke mně, tak já k nim. Vybrala jsem si dovolenou, na kterou jsem měla nárok, a k 31.12. jsem podepsala výpověď ve zkušební době.
Mezi svátky mě navštívila kamarádka spolužačka, a když jsem jí sdělila, že hledám práci, hned mi řekla: "Hele mé ségry kámoška končí u obvodní doktorky a stále nemají jinou sestru, tak se Ti zeptám.”
Ještě ten den mi volala, že je to místo stále volné a ať se tam následující den stavím.
Paní doktorce teklo do bot, protože od 1.ledna by byla bez sestry. Měla jsem informaci, že co se týká peněz, taky se moc nepředá. Já byla po škole a nemohla jsem si vyskakovat, ale trvala jsem na tom, že chci aspoň tolik, kolik jsem měla v nemocnici.
Domluvily jsme se.
A tak se ze mě stala zdravotní sestra u praktického lékaře pro dospělé.
První dva roky jsem do práce chodila s nadšením, fakt jsem se do práce těšila. Ověřila jsem si to, co jsem si myslela už od školy - jsem kancelářský typ.
Lidi si na mě zvykli, já zas na ně, se spoustou z nich jsem si padla do oka.
Na práci na obvodě mě bavilo, že k nám chodily celé rodiny, znala jsem jejich spletité osudy.
Byli lidé, se kterými jsem si opravdu sedla, měla jsem je ráda a každá jejich návštěva byla jako kdybychom se sešli někde na kafe, řekli jsme si navzájem, co je u nás nového, apod.
Ale samozřejmě byli i lidé, kteří se kvůli mně odhlásili, protože ta sestřička přede mnou byla milejší, apod.
A taky byli lidé, které jsem nemohla vystát já.
Úplně nejhorší skupina lidí jsou tzv. vysávači energie neboli energetičtí upíři.
To jsou lidé, kteří pouhým “dobrý den” z vás vysajou veškerou energii.
U některých to došlo tak daleko, že jen jsem je viděla z okna, už jsem měla po náladě.
Ale naštěstí většina lidí byla fajn, některé jsem brala jako svou rodinu.
Pamatuji si na paní, která mi pletla ponožky, které mám dodnes.
A taky na pána, co se mě vždy zeptal: "Tak co, sestřičko, už jste vdaná?”
“Ale kdepak, pane...”
“Ale sestřičko, takhle se nikdy nevdáte, vždyť už jste na vdavky stará.”
A pak mi vždycky zazpíval písničku.
Pak k nám chodila paní, její dcera a její vnučky ... a její pravnuci teď chodí pro změnu k nám, a tak mi jejich maminka říkala:
"Naše babička, ta na vás tak ráda vzpomíná, vždycky říká, ta sestřička, ta byla tak hodná a vždycky si se mnou pěkně popovídala.”
To opravdu zahřeje u srdce.
Pak jsme měli jednu paní na vozíčku, která když telefonovala, vždycky říkala: "Dobrý den, zlatíčko, tady zase otrava ... (jméno).”
A já jí vždy říkala: "Ale vy mě nikdy neotravujete, já vás tak ráda slyším. Jak se máte?”
No prostě takových vzpomínek mám habaděj, pokaždé jsem si s těmi lidmi ráda povídala, to mě bavilo a stále baví na práci na obvodě - že jsem ve zdravotnictví, ale přitom jsem tak trochu sekretářka a mám čas si s těmi lidmi povídat třeba i o tom, co budou zítra vařit.
Moje úplně první vzpomínka na toto zaměstnání je, jak jsem musela hned na začátku ledna k jednomu pánovi domů na odběr.
Abyste pochopili, měli jsme pověst nejhoršího obvodu ve městě, kromě super lidí, se k nám taky táhly menšiny a sociálně slabší. Proč to tak bylo, raději psát nebudu.
Zpět k mé první návštěvě u pacienta.
Pán bydlel v podkrovním bytě (cca 4. patro) v naprosto nejhorším domě v celém městě.
V tom domě nesvítilo žádné světlo na schodišti, všechno bylo obouchané, špinavé, hrozně to tam smrdělo.
Šla jsem tam cca v 6:15, venku tma jak v ranci a v tom baráku ještě větší.
Já se tak bála, říkala jsem si, že kdyby mě tam někdo přepadl, odvlekl do sklepa, tak už mě nikdy nikdo nenajde.
Vylezla jsem až k tomu jeho bytu, šouravými kroky mi přišel otevřít. Chtělo se mi zvracet.
Minibyteček plný špíny, zbytků jídla, připálených kastrolů a já nevím, co ještě, no humus.
Neměla jsem si ani kam položit tašku, natož věci na odběr.
Odběr jsem rychle provedla, naštěstí se povedl napoprvé a letěla jsem jako střela pryč.
Když jsem přišla do ordinace, celá jsem se vydezinfikovala, i klíče.
To byla jen příprava, takových návštěv mě za ty roky čekalo spousty.
Kromě toho, že jsem chodila na návštěvy sama, jsem chodila i s lékařkou, a do náplně naší práce patřilo i ohledání mrtvol.
To bylo občas taky výživné.
A k jedné takové návštěvě jsem volala i policii, hasiče a záchranku.
Příběhů a vzpomínek na lidi bych mohla napsat milion.
Bohužel tu, co mě nejvíc poznamenala, napsat nemůžu, bojím se. Člověk nikdy neví, kdo to čte.
Jak jsem již psala, první dva roky byly skvělé, práce mě bavila, všechno bylo fajn. Ve třetím roce ale začal přicházet zlom, který dospěl do svého vrcholu v 5. roce mého působení. S paní doktorkou jsme si začaly čím dál méně rozumět, víc bych to asi raději nerozváděla.
Po pěti letech v ordinaci jsem se začala poprvé ohlížet po jiné práci.
Tyto situace přicházely ve vlnách, nakonec jsem v ordinaci vydržela skoro 10 let.
Ale od toho 5. roku to byla hrůza.
Jako ti lidé se nezměnili, byli pořád fajn a já se snažila být k nim stále milá.
Ale psychicky mě to vyčerpávalo, domů jsem chodila naštvaná s bolestí hlavy a krční páteře.
Ke konci už jsem se naučila oddělovat život v ordinaci a mimo ni, protože už jsem byla s Péťou a náš vztah tím trpěl.
Když jsem začala podstupovat IVF, byla mi nabídnuta neschopenka a já ji s nadšením přijala.
Za celých 10 let jsem měla neschopenku jen jednou, když jsem měla příušnice, jinak jsem neměla nárok.
"Jste zdravotnice, musíte to vydržet” poslouchala jsem, když mi nebylo dobře a já chodila s teplotou, antibiotikama a rozřízlou nohou do práce.
Na neschopence jsem nakonec byla rok a půl a paní doktorka mezi tím odešla do důchodu.
A pak jsem nastoupila k PLDD. Co tomu předcházelo, jak jsem se k tomu dostala a jaké to je pracovat s malými a velkými najednou, o tom zase příště.
Náplň práce sestry u PL se bude v maličkostech lišit.
Záleží na lékaři, jak moc je a chce být samostatný. A taky na sestře, co je ochotna dělat a co už nikoli.
Já neměla počítač, paní doktorka s tím jejím pracovala minimálně, takže jsme vše psaly ručně. Moje náplň tedy byla: Vypsat hlavičku na recept, žádanku, zprávu, atd.
Samozřejmě vybírat schránku, zvedat telefon, zařazovat zprávy, vyhledávat karty, archivovat je v případě úmrtí nebo naopak dohledávat v archivu v případě soudního sporu pozůstalých.
Aplikovala jsem injekce do svalu (většinou vitamín B, léky na bolest a uvolnění svalů při bolestech zad, očkování proti tetanu, chřipce a klíšťové encefalitidě), odebírala jsem krev, dělala výtěry. Zajišťovala jsem, aby se materiál dostal do laboratoře a aby nám dorazily výsledky.
Vystavovala/ukončovala jsem pracovní neschopnosti, hlídala, jestli lidé chodí na kontroly jak mají, spolupracovala jsem s okresní správou sociálního zabezpečení.
Jak jsem již zmiňovala, chodila jsem k lidem na "návštěvu” - odebrat krev/píchnout injekci.
Hlídala jsem očkování proti tetanu, ostatní očkování si musí každý hlídat sám.
Pokud měl pacient zájem o preventivní prohlídku, tak jsem je na ni objednala.
Zkrátka jsem hlavně byla sekretářka, ale mně to tak vyhovuje.