Skončí to někdy?
Publikováno - 14.08.2021
Moje milé čtenářky, tento článek jsem nepsala já.
Psala ho jedna z vás...
Oslovila jsem jednu slečnu, jestli nechce svůj příběh sepsat, aby vám ostatním ukázala, že se nesmíte nechat odbýt, že je důležité si trvat na svém, trvat si na vyšetření, i když to může být bolestivé, pod narkozou, apod.
A pokud vám ho jeden lékař nechce udělat, běžte za jiným.
Věřte svému tělu a nepodceňujte jakékoli příznaky.
Skončí to někdy?
Když jsem dostala nabídku, jestli nechci sepsat svůj příběh, aby pomohl třeba i jiným ženám, co se potýkají s podobnou situací, tak jsem si nebyla úplně jistá.
Přeci jenom nejsem žádná spisovatelka, ale nějakou chvíli jsem si to nechala proležet v hlavě a pak si řekla, proč vlastně ne?
V tu dobu, kdy jsem měla svá trápení a nevěděla si rady, bych byla také ráda, že mě někdo nasměruje správným směrem a třeba by se to vše urychlilo a nenechali by mě se tak dlouho trápit...
Všechno začalo už před lety...
Akutní operace na gynekologii pro rupturu hemoragické cysty.
V té době jsem byla nešťastná, že musím podstupovat další operaci (pár už jich za sebou mám s kyčlemi od dětství).
Myslela jsem si, že touto operací mé gynekologické problémy končí a budu mít klid.
Nasadili mi HAK (hormonální antikoncepce), aby zamezili vytváření dalších cyst.
Roky byl klid. Cysty žádné.
Přišlo období, kdy jsem začala mít problémy s menstruací, přišla vždy v době, kdy vůbec neměla. HAK po letech braní, prostě nějak nepracovala.
Začala mi dost bolestivá menstruace, ale podle všech kolem: “je přeci normální, že má žena bolesti”.
Začala jsem to řešit se svým gynekologem.
Vždy mi jen řekl, ať vysadím, když krvácím, a je to...
Když jsem si občas postěžovala, že mám i čím dál častěji bolesti při sexu řekl “to se prostě
může stát”.
Přestala jsem to řešit.
Přišla jsem si jako stupidní mladá holka, co tomu vůbec nerozumí a je moc přecitlivělá.
V té době jsem přešla do jiné ambulance gynekologie, k úžasné paní doktorce, která byla zrovna těhotná, takže bylo jasné, že to nebude dlouho trvat a převezme si mě někdo jiný v té ambulanci. Paní doktorka, po vyslechnutí mých problémů, mi okamžitě vyměnila HAK za jinou. Vyšetřila mě a vše se zdálo v pořádku.
V roce 2018 přišel první zlom.
Začala jsem mít nejasné bolesti pravého podbřišku a časem to šlo až do třísla.
V té době jsem skončila v PN (pracovní neschopnost), začalo mi kolečko lékařů.
Ortopedie, neurochirurgie, chirurgie a gynda.
Všude jsem byla z jejich hlediska v pořádku.
Absolvovala jsem obstřiky kyčlí, že by to mohlo být od toho.
Žádná změna se neodehrála.
Po čtyřech měsících různých vyšetření jsem to vzdala. Přišla jsem si už jako totální
hypochondr...
Po té dlouhé době na PN jsem opustila svou starou práci a našla si novou.
Vše bylo v pohodě, říkala jsem si, zda to nebylo vše třeba i stresové. To, že jsem měla bolesti při menstruace a občas bolesti mimo, jsem přestala řešit. Přeci to je "normální”.
V září roku 2019 jsme podstupovali vyšetření na hematologii kvůli Leidenské mutaci, která
se nám potvrdila v rodině.
Byla mi potvrzena Leidenská mutace heterozygot.
Okamžitě mě nechali vysadit HAK, jelikož se nemůže brát antikoncepce s estrogenní
složkou.
A tady to vše začalo.
Po vysazení nepravidelná menstruace.
Z počátku to začalo nevinně, při každé menstruaci větší bolesti, průjmy.
Na gynekologii jsem říkala, že je moje menstruace měsíc od měsíce horší.
Jelikož moje paní doktorka byla na mateřské, převzala si mě jiná.
Ta mě stále utvrzovala v tom, že to je normální, že po 10 letech braní HAK jsem hormonálně
rozhozená a že tomu musím dát čas.
Nechala jsem to plavat, jenže po roce od vysazení to bylo čím dál nesnesitelnější.
Začalo mi stresové období, že má přijít menstruace a nevím ani kdy a jaká asi bude...?
Co měsíc zpoždění, bolesti takové, že mi nezabral žádný prášek na bolest.
Průjmy, zvracení, omdlévání.
Každý měsíc mě to vyřadilo z práce minimálně na jeden den.
Na gyndě jsem stále slyšela to stejné - "To je normální, jste rozhozená hormonálně a měla byste otěhotnět. To vám pomůže.”
Jako vážně? Řešení je vždy hned otěhotnět?
Po cca roce a půl těchto problémů, kdy jsem stále volala na gyndu, že jsem opět musela zůstat doma, že nemůžu chodit a mám obrovské bolesti (měla jsem klidně za to ráno i čtyři
auliny na bolest bez efektu), už mi hrabalo.
Doma jsem i omdlévala bolestmi.
Moje menstruace byla strašně silná první dvě hodiny a pak půl dne vůbec nic.
To se opakovalo každý měsíc.
Vyšetřili mě, zda mi nepraskly nějaké cysty, ale na UZ se nic nenašlo.
Pokaždé s brekem jsem přečkala nejhorší den až dva a pak už si zvykla, že ta bolest prostě taková je.
V práci si holky říkaly, že to není možné abych měla takové stavy.
Byly i holky, co nevěřily, že takové stavy vůbec mám a že jsem prostě přecitlivělá.
Myslely si to do doby, než mě takhle zažily v práci.
Bylo to 21.5.2021... Pátek jako každý jiný.
Ráno kolem 4:00 mě probudilo divné bolení v podbřišku. Došla jsem si na WC a zjistila, že jsem začala špinit. Na jednu stranu jsem se radovala, jelikož jsem si myslela, že mě čeká po dvou letech měsíc, kdy nebudu mít takové stavy. Vždy ty největší bolesti přišly ještě než přišla samotná menstruace.
Okamžitě jsem si vzala Buscopan preventivně na bolest. Připravila se do práce, vypadalo to nadějně.
Přítel mě hodil k práci a už jsem cítila větší bolesti, spěchala jsem rychle za holkama, jestli mi píchnou novalgin ať mi zabere co nejdřív, než se to rozjede (ještě abych upřesnila, tak dělám administrativní pracovnici na centrálních operačních sálech).
Sestřička z ARA mi píchla injekci a šla jsem pracovat.
Myslela jsem, že mám vyhráno a bude mi konečně dobře, ale bohužel...
Během půl hodiny strašné bolesti, průjem, zvracení.
Ze záchodu jsem vyběhla, protože jsem cítila, že omdlím.
Holky mě okamžitě položily na gauč a už jen vím, že jsem strašně brečela, že chci raději
umřít, že se to nedá vydržet.
Paní doktorka z ARA mi nechala napíchnout kapačku, dala mi ještě do žíly nějaké léky
na bolest a čekala až to zabere.
Mohu říct, že to byl asi ten úplně nejhorší stav za ty dva roky.
Celý den se o mě holky staraly, dostala jsem pár kapaček a léků na bolest.
Odpoledne už mi bylo o něco lépe. Musel si pro mě přijet přítel a vzal mě domů...
V ten den jsem si řekla: “Takhle to přece nejde dál. Co bude další měsíc?”
V pondělí jsem přišla do práce a už to holky řešily. Že to tak nemůžu nechat a musím někam dojít, aby mi někdo pomohl.
Na jednu stranu "konečně” byly u toho a viděly, že tak strašné stavy, kdy chci umřít, opravdu mám.
Opravdu... kdo nezažil takovou bolest, nepochopí. Ty holky, co zažívají něco podobného, si to dokážou představit.
Hned jsem si “odskočila” ze sálů na gynekologii u nás v nemocnici.
Šla jsem se poptat, zda by byla možnost konzultace s jiným lékařem než s mým obvodním
gynekologem.
Sestřička byla strašně milá a hodná, okamžitě mě objednala na čtvrtek.
Docela rychlost.
Přišel čtvrtek a tam byla mladá paní doktorka. Řekla jsem jí všechno co mě trápí, co se stalo minulý pátek a co mě dohnalo se ptát jinde. Paní doktorka mě vyšetřila, ale i u nich bylo na UZ vše v pořádku. Avšak dvě sestřičky, co si vyslechly můj problém i s doktorkou, začaly něco řešit.
Poprvé padlo slovo ENDOMETRIOZA.
Hlavou se mi honilo: “Co to je?”
Objednaly mě do poradny k panu doktorovi.
O týden později jsem šla do poradny, ale nakonec si mě nechali zavolat do jiné ordinace.
Tam byla paní doktorka z předchozí návštěvy, i se sestřičkami.
Rovnou mi řekla, že moje stavy konzultovala s jinými lékaři a je zbytečné chodit do poradny, že je několik možností.
Buď bych musela rychle otěhotnět, ale samozřejmě chápe, že se to lehce říká.
Nebo že mi udělají diagnostickou laparoskopii, která určí na 100%, zda mám v sobě něco,
co způsobuje tyhle stavy, pravděpodobně ložiska endometriozy.
Také mi řekla, že je možné, že se nakonec nic nenajde a poté začne řešit, co dál.
Chápete?
Jedna návštěva a už se hledá řešení? Po dvou letech trápení...
Domluvily jsme se rovnou, že nejlepší bude udělat diagnostiku a dala mi termín o týden později. Fuuu, docela rychlost.
Ve čtvrtek jsem byla přijata k hospitalizaci a v pátek mě čekal výkon.
Naštěstí jsem šla na řadu jako první.
Po výkonu jsem se probudila na pooperační JIP, kde jsem se hned ptala, jak jsem dopadla,
ale sestřičky říkaly, že se za mnou staví paní doktorka.
Přišla za pár hodin, vzbudila mě a oznámila mi, že našli srůsty po celém appendixu, které přerušili a že mi, bohužel, našli i endometriozu, kterou vypálili.
A odešla ...
Nechápala jsem, co říkala.
“Cože? Endometrioza? Proč já? A co bude teď?”
Nějak jsem se s tím musela srovnávat sama, jelikož se tam se mnou nikdo moc nebavil.
V neděli mě propouštěl pan primář.
Oznámil mi, že bohužel je to blbá diagnóza a ještě ke všemu, že neví, co se mnou. Normálně se nasazují vysoké dávky hormonů, ale při Leidenské mutaci to není možné. Doporučuje co nejdříve otěhotnět, aby to šlo pak v průběhu dalších let. Tato nemoc je zrádná v tom, že nikdo neví, kdy se zas objeví.
Šla jsem domů s tím, že vlastně nic nevím. Jen to, co jsem si četla na internetu nebo co mi řekla známá, která bojuje s touto nemocí už dlouhých 9 let.
Po kontrolní návštěvě po operaci u mé gynekoložky jsem nebyla o moc moudřejší.
Divila se, že jsem byla na tomto výkonu.
Říkala jsem jí hned, co mě tam donutilo s tím jít, že v nemocnici pracuji, takže to pro mě bylo
nejlepší řešení si tam vše domluvit.
Samozřejmě byla zaražená, že mi opravdu tuto nemoc diagnostikovali.
Neřekla mi nic nového. Jen, že to je boj na celý život.
Jsou slečny, co mají štěstí a po chirurgického odstranění mají roky pokoj, ale některé mají
pokoj měsíc až dva a přijde to zas...
A to mi nikdo neřekne, do které skupiny budu patřit já... Jediné, co může doporučit po
šestinedělí je, se snažit o miminko, protože tato nemoc může způsobit za pár let i
neplodnost.
Ne u každého, ale už tam to riziko je.
A co bude dál?
To nevím, žádný z lékařů mi doteď pořádně nic nevysvětlil.
Je to zvláštní, oznámí vám diagnózu, ale už se s vámi nikdo nebaví, co to pro vás znamená
dál.
Článek je nakonec dost dlouhý a to jsem se snažila to, co nejvíce zkrátit. :-)
Doufám, že to k něčemu bude.
Možná to pomůže holkám, co se trápí podobně a nikdo jim nechce pomoci.
Já vlastně zjistila, že je normální si zajít pro pomoc i jinam.
A že není normální mít, kvůli menstruaci, takové stavy.
MENSTRUACE NENÍ NEMOC A NEMÁ NÁS VYŘAZOVAT Z BĚŽNÉHO ŽIVOTA.