Moje práce - 1.část
Publikováno - 23.07.2021
Když jsem byla malá, chtěla jsem být všechno, jen ne zdravotní sestra.
Zdravotní sestra totiž byla moje babička a já pořád poslouchala, jak by si přála, abych šla v jejích šlépějích. Babičku jsem měla nadevše ráda, ale zdravotní sestrou jsem být nechtěla.
I když se mi to jako dítěti zdálo dlouhé, roky utíkaly. A já najednou byla v 9. třídě a stála před rozhodnutím, co bude mým povoláním.
Věděla jsem, že bych chtěla dělat něco s dětmi (děti jsem měla ráda, už ve 14 letech jsem chodila každý den hlídat sousedce chlapečka), ... jenže co? Na pedagogickou školu mi tak nějak chyběl talent - výtvarný a o tom hudebním ani nemluvím, i tříleté dítě by poznalo, že zpívám falešně a ještě jsem úplně mimo.Když já si vybírala školu, měla jsem pocit, že nic než gympl, obchodka, peďák, zemědělka a zdrávka neexistuje. V našem městě tedy neexistovalo. A dál než za hranice našeho města jsem se tak nějak nepodívala - teď už bych se víc zajímala, ale víte jak. Ve 14letech má člověk jiné starosti, důležitější samozřejmě.
Výběr byl vlastně jednoduchý - na gympl jsem neměla hlavu. Sice jsem měla vyznamenání s nějakou tou dvojkou, ale vše vydřené. Na gymnáziu bych se chvíli trápila a pak bych byla odejita. Dost podobně bych asi dopadla na obchodní akademii. O pedagogické škole už byla řeč a na zemědělku jsem jít nechtěla.
Takže volba byla jasná, půjdu na zdrávku, pak na porodní asistentku a budu dělat tu nejkrásnější práci na světě. Haha, jak jsem byla naivní, ale pěkně popořadě.
V 9. třídě jsem si podala přihlášku na zdrávku - tenkrát to ještě byl obor všeobecná sestra a byla to výběrová škola. Jak už jsem psala, se známkami jsem problém neměla a tak jsem splnila podmínky pro přijetí bez přijímacích zkoušek.
Tedy jeden zádrhel byl - jako dítě jsem se léčila s epilepsií a tak mi musel dát požehnání neurolog. Ten mi studium schválil s výhradou, že podle něj noční pro mě nikdy nebudou - a měl pravdu.
Nastoupila jsem na zdravotní školu a vše jsem nasávala jako houba - bavilo mě se dozvídat jak funguje naše tělo, už méně mě však bavila matematika, fyzika a další, ale to vše bylo jen chvíli a pak přišly odborné předměty - psychologie, pediatrie, psychiatrie, neurologie, interna, chirurgie a hlavně gynekologie, ta mě bavila společně s psychologií už tenkrát nejvíc.
Ve třetím ročníku jsem se taky poprvé podívala do nemocnice a to, co se mi stalo, bych dnes nazvala ,,AHA momentem”.
Zjistila jsem, že mě to v nemocnici nebaví.
Bavilo mě získávat nové vědomosti, povídat si s pacienty a poslouchat jejich životní příběhy, pročítat jejich dokumentaci, ale nebavilo mě se o ně starat.
Bála jsem se, že něco udělám špatně a že kvůli mně někdo zemře nebo bude trpět.
Jenže jsem byla ve třeťáku, známky dobré a tak jsem ty roky nechtěla zahodit. Pořád jsem si říkala, že přece po maturitě půjdu na tu vysněnou porodní asistentku a bude to v pohodě.
Zdravotní školu jsem dodělala, vyznamenání sice už nebylo, ale odmaturovala jsem. A to bylo podstatné.
Podala jsem si přihlášky na tři vysoké školy, na všech obor porodní asistentka. To teď zpětně taky vidím jako chybu.
Přijali mě do sousedního města, takže jsem měla radost, že zůstanu doma. Na studium jsem se moc těšila, i přesto, že už na dni otevřených dveří nám (mně a mým rodičům) bylo učitelkou sděleno, že dávají přednost gymnazistkám, protože se umí učit.
Musím říct, že dřina na zdrávce se v prvním ročníku VŠ vyplatila a celý prvák jsem čerpala z toho, co jsem uměla ze střední. O to jsem to učení měla jednodušší. Holky z gymnázia se sice uměly učit, ale byly velmi překvapené, když jsme přišly na první praxi a místo kafíčka se sestřičkami dostaly tu nejhnusnější práci. Prvák byl ještě v pohodě, operační gynekologie se nijak zásadně nelišila od chirurgie.
Zlom nastal ve druháku příchodem na porodní sál.
Zjistila jsem, že ten adrenalin u porodu mě absolutně nenaplňuje, že to není něco, co bych vyhledávala a co bych potřebovala k životu. Navíc mi začalo docházet, že porodní asistentka je tak trochu "jednou nohou v kriminále” - zrovna bylo období, kdy jsem měla pocit, že se ve velkém podávají žaloby na zdravotníky a u těch porodů to obzvlášť bylo na pořadu dne. Hlavně ve chvíli, kdy v malé nemocnici sloužila noční jen jedna PA - někdy neměla za celou noc nic a jindy byly 2-3 porody.
Zkrátka, na mě to nebylo. Na praxi jsem se netěšila, měla jsem nervy, že něco zkazím, že mi upadne dítě, atd. Ale říkala jsem si, že školu dodělám a pak buď půjdu na ambulanci nebo mým snem bylo vést kurzy cvičení pro těhotné a po porodu.
Pilně jsem se učila, i když to pro mě bylo mnohdy náročné, protože zkrátka nejsem Einstein. Učili nás doktoři, kteří byli zvyklí učit mediky a chtěli po nás stejné vědomosti. I tak jsem zkoušky zvládala, až na jednu... na praktickou.
Úplně si nemyslím, že by chyba byla ve mně. Paní učitelka si zkrátka dělala dobrý den tím, že vyhazovala studentky od zkoušek. Bohužel jsem ji i jednou slyšela, jak přišla na sesternu se slovy: "Dnes mám dobrý den, dnes jsem vyhodila 3 z 5.”
Přišla jsem na opravný termín, pamatuji si to, jako by to bylo včera.
Učitelka mi určila pokoje - dvě pacientky z JIP a pokoj 1 a 2.
Už při předání sestřičky říkaly učitelce, že to nemůžu zvládnout, že ony by to dělaly ve dvou, spíše ve třech.
Na JIP ležela paní po těžkém císařském řezu s velkou ztrátou krve a byla vyčerpaná fyzicky i psychicky. Než mi předali informace jen o ní, už šla vizita. Já tou dobou už dávno měla mít všude ustláno a měly být hotové ordinace z noční, jenže já pořád stála na předání.
Úkol číslo jedna zněl: Odebrat krev paní z JIP.
Vzhledem k jejímu stavu, měla totálně zkolabované žíly a mně se prostě nedařilo.
Učitelka nade mnou stála, sem tam hodila úšklebek, a já po druhém nezdařeném odběru řekla: "Víte co, tady máte a udělejte si to sama.”
A šla jsem pryč.
Domů jsem jela s pláčem a rozhodnutím, že končím. Ve svých 21 letech nemám zapotřebí takový psychický teror a šikanu od někoho, komu je jen o pár let víc. Tak jsem studium na VŠ ukončila na konci druhého ročníku se všemi splněnými zkouškami až na tu jednu.
Z VŠ jsem si odnesla poznatek, že čím víc titulů, tím skromnější, empatičtější člověk.
A kdo má Bc. nebo Mgr., ten snědl všechnu moudrost světa. (Samozřejmě neplatí plošně, ale na této škole ano).
Každopádně na dobu studií vzpomínám ráda, hodně jsem toho zažila a dozvěděla se plno informací.
I přesto, že studium na VŠ nebyla - jak mi každý říkal - "Pohodička, tři měsíce prázdnin”.
Měli jsme tolik hodin praxe, že jsme chodili i o prázdninách a kolikrát jsem šla z noční na zkoušku nebo naopak. V létě se všichni váleli u vody a já šla kolem plavečáku na směnu do nemocnice, za kterou jsem nikdy nedostala ani korunu.
Každopádně období studií pro mě, kromě učení, bylo období motorkářských srazů a různých rockových koncertů a party.
Titul jsem nezískala a je ze mě obyčejná všeobecná zdravotní sestra.
Co se dělo po rozhodnutí ukončení studií vám povím zase příště...
PS: Omluvte kvalitu fotek, tenkrát za dinosaurů se fotilo na film a muselo to vyjít na první dobrou.