A zase ty rezidua...
Publikováno - 16.03.2021
Minulý článek jsem končila tím jaký máme plán a že počkáme na vyjádření dr. z Prahy.
O pár dní později paní doktorka volala a objednala si mě na 3D ultrazvuk k Apolináři.
Tam jsem jela s tím, že dr. u nás tam stále vidí něco o velikosti 12mm a že neví co to je - přepážka/zbytky po potratu.
Dr. v Praze hned: “Oni vám nedělali kontrolní ultrazvuk?”
Já: “Dělali...”
Dr. “A co vám řekli?”
J: “Že je tam něco o velikosti 12 mm, co nevědí co to je a že je dobře, že jedu k vám.”
Dr. “To snad nemyslí vážně, vždyť máte plnou dělohu reziduí, s tím vás jako nechají chodit?”
Všechno to pořádně prohlédla, poměřila a poslala mě na ambulanci, tam mi pan doktor dal injekci, po které jsem měla začít krvácet a za týden kontrola.
Injekce měla za následek jen krátkodobý stav, kdy jsem měla pocit, že se nemůžu nadechnout a polknout a to bylo vše.
Za týden na kontrole stejný nález, ale blížila se menstruace, tak dr. na ambulanci rozhodl počkat na menstruaci a kontrolní ultrazvuk.
Menstruace dorazila až 40. den od potratu, ale dorazila v obvyklé síle.
2.3.2021
Na ultrazvuk jsem šla s tím, že to odešlo a bude to v pořádku a my se budeme moct zase začít snažit o těhotenství.
Bohužel mě paní doktorka nepotěšila - reziduum je menší, ale je tam stále. Opět mě poslala na ambulanci, tentokrát s tím, že už mě určitě objednají na zákrok.
Na ambulanci tentokrát seděla mladá paní doktorka, místo staršího lékaře.
Říkala: “Tak já vám dám zas tu injekci a uvidíme.”
Moje odpověď byla jasná: “Nezlobte se, paní doktorko, ale já tu injekci nechci, neměla u mě žádný efekt a už se to strašně táhne a my už se zase chceme snažit o těhotenství a každý týden je pro mě dlouhý.”
Dr. “Jasný, chápu, tak sestři, objednejte paní na revizi.”
Sestřička: “můžete zítra?”
Já: “Nezlobte se, ale my máme zítra kojeneckou poradnu, já musím být v práci, ale jinak můžu kdykoli.”
S. “Tak ve čtvrtek.”
Já: “Dobře.”
A v hlavě: to bude Péťa nadšený, ale alespoň už to budu mít za sebou.
Podívám se na dr. a říkám: “Já jsem tu byla v říjnu na odstranění přepážky, šlo by zkontrolovat i tu přepážku přitom výkonu?”
Dr. “Jasně, sestři přepište to na hysteroskopii.”
S. “Tak v tom případě by to bylo až další týden v úterý.”
J. “V pohodě.”
Dr. prohlíží moji dokumentaci a říká: “Vás operoval prof. Kužel?”
Já. “Ano, to mi zařídila moje dr. z CAR.”
Dr.: “Sestři, kdo je podle plánu na sále ten den, kdy jste objednala paní.”
S. “To nevím.”
Dr. “Tak to musíme zjistit, paní dáme k profesorovi.”
S. ”Ten určitě operuje pondělky, tak v tom případě až 15.3., nevadí?”
J: “Nevadí, to bych ještě neměla mít menstruaci, takže v pohodě.”
Konečně jsme po dlouhém domlouvání měli termín, já se ještě ujistila, jestli jsem dobře pochopila, že při jednom zákroku mi odstraní reziduum a zkontrolují přepážku.
Obešla jsem si ještě kolečko interní předoperační vyšetření a odběr krve a mohli jsme jet po 4 nekonečných hodinách domů.
Ještě než jsem opustila ordinaci, zeptala jsem se, jestli požadují test, sestřička mi odpověděla, že oni to vůbec neřeší.
Dny plynuly, já byla v pohodě, že to budu mít vše za sebou a bude to dobrý, až do neděle (7.3.2021), kdy mi došlo, že je to UŽ za týden a začala jsem být nervózní.
Týden mi utekl jako voda, v sobotu jsem dávala dohromady všechny potřebné papíry - informovaný souhlas, souhlas s hospitalizací, souhlas s anestezií a taky velmi důležité papíry o důvodu opuštění okresu.
V neděli jsem odvezla Sárinku k mojí mamce, sbalila si tašku a abysme se nenudili, tak jsme řešili ucpaný odpad v kuchyni, taky super.
Večer jsme ani jeden nemohli pořádně zabrat a přitom nic bysme nepotřebovali víc, než se pořádně vyspat.
15.3.2021
Vstávačka pěkně ve 3 hodiny - Péťa, já o půl hodiny později - nesměla jsem už nic jíst, ani pít, obstarala jsem slepičky a pana Tea a nějak po 4. hodině ranní jsme vyráželi směr Praha.
Cesta plynula, já mlela a mlela aby Péťa neusnul a já nemyslela na to, co mě čeká.
Na místo jsme dorazili chvíli před 6h. ještě jsme chvíli seděli v autě a pak jsme se šli hlásit do kartotéky, tam už jedna paní s pánem byli, tak ještě říkám Péťovi: “Je to dobrý, nejsme tu první.”
Vyšla sestřička: “Co tady jako děláte? Máte snad jasně napsané v 7h.”
Obě jsme se začali bránit, že to prostě máme daleko a těžko se odhaduje, co nás po cestě potká...
Sestřička vyštěkla: “A test máte?”
Mě polilo horko a potichu říkám: “Test nemám, bylo mi řečeno, že není potřeba.”
Stejně tak moje “kolegyně”.
S.: “Situace se mění, vy snad nesledujete televizi?”
J.: “Ne, my jí nemáme.”
S.: “Vy pracujete ve zdravotnictví, tak to snad musíte vědět nebo snad u vás netestujete.”
J.: “Ne, my v ordinaci netestujeme.”
S.: “Tak tady s tím si zajděte támhle do těch dveří.”
Stojím frontu, přede mnou asi 3 lidi, jak moc se bojím ani nebudu psát, příjde nějaká sestřička a říká: “Vy jste jako personál?”
“Ne, já jdu na stěr před operací.”
“Jo, tak to já jdu před vás, já jsem personál.”
Takhle mě předběhla a když jsem pak viděla ten zástup sestřiček, co přišel a postavil se za mě, tak jsem si říkala, že kdyby to udělali všichni jako ona, tak tam stojím nejméně do oběda.
Konečně na mě přišla řada, usedám na židli, slzy na krajíčku a najednou sestřička:
“Vy jste před operací? Tak to musíte na test jinam, my tady děláme jen personál.”
Zvednu se, výjdu ven a začnu brečet, totálně mě rozhodili a já se nakonec bála víc testu než operace.
Šla jsem zpět do kartotéky a sestřička, že se spletla a ať jdu na oddělení, kde budu ubytovaná, že mi udělají test tam a pak si můžu přijít pro papíry.
Chodili jsme sem tam, já vynervovaná, nevyspalá, hladová a celkově mě to chování sestřiček tentokrát nesedlo.
Test samozřejmě negativní, vyfasovala jsem papíry, šli jsme zpět na oddělení, rozloučili jsme se, Péťa se vydal na okruh po městě a já na oddělení.
Rutinní příjem, pak příjem u lékařů, kde jsme prosila, zda by mě mohli dát v operační programu mezi první, že jsme z daleka a že chlap bude chodit po městě, kde by vůbec neměl být a nemůže si ani nikde sednout a nic.
Když jsme přijmuté všechny, tak příjde sestřička a začne rozdělovat čípky na bolest a říkat pořadí, kdo kdy půjde.
Podívá se na mě a řekne: “Vy jdete první, ale nemám zatím vaší dokumentaci, tak s čípkem příjdu za chvíli.”
Celá nadšená píšu Péťovi, že jdu první a že by mě teda mohli kolem 13. h. pouštět.
Po chvíli příjde zřízenec a bere první dvě ženský na sál, já stále bez čípku, jdu za sestřičkou a říkám:
“Kde mám ten čípek? Říkala jste že jdu první.”
Jako po tom ranním chaosu s testem už jsem byla slušně nastartovaná.
S.: “To nevím kdo vám řekl, že jdete první, jdete šestá.”
“Vy jste mi to řekla. Jako že poslední?”
“To není poslední, ale předposlední. Asi mi to změnili.”
Naštvaná jsem psala Péťovi, že je teda vše jinak.
Naštěstí to tentokrát šlo fakt rychle a já už nějak před 10. hodinou šla na sál.
Tam jsme se zase nasmáli.
Ulehla jsem, přišla ke mě anestezioložka - mladá paní doktorka a ptala se: “Už jste někdy měla celkovou anestezii?”
J: “Jo, už několikrát, naposledy tady u vás v říjnu, bohužel.”
Dr. “Proč bohužel?”
J: “No radši bych se s vámi sešla třeba v restauraci.”
Dr, starší anesteziolog: “Tak si o tom můžete nechat znát.”
Mladší doktorka: “A co byste si v tý restauraci dala?”
J: “Svíčkovou. Nebo segeďák. Ježíš, já bych si tak dala segeďák.”
Všichni se smáli a sestřička, co mi píchala žílu, říkala: “Normálně by mě to ani nenapadlo, ale když slyším paní jak to říká, tak bych si ho taky dala, asi ho doma uvařím.”
Dr. už mě chtěla uspávat a sestřička: “Ještě počkejte, pan profesor chtěl s paní ještě před výkonem mluvit.”
Za chvilku přišel a říkal mi: “Tak jsem koukal, že částečně se nám to povedlo, otěhotněla jste.”
J: “Ano pane doktore, povedlo se, ale onemocněla jsem hned na začátku těhotenství a to se na tom asi podepsalo.”
Dr. “Tak až příště zjistíte, že jste těhotná, hned vezmete telefon, zavoláte a objednáte se ke mě.”
Pak mi dr. dala masku, sestřička píchla něco do žíly a poslední co jsem slyšela byla slova od paní doktorky anestezioložky: “Ať se vám zdá o segeďáku od mojí babičky, ta umí ten nejlepší.”
Střih. O cca 15 minut později mě vzbudí to, že slyším samu sebe: “Mě se zdálo o tom segeďáku.”
Sestřička se diví: “Co to říká ta paní?”
Já, velmi neartikulovaně: “My jsme se bavili na sále, o segeďáku.”
Pak usínám, probouzím se na pokoji, “bolí to” říkám sestřičce, neuběhne ani 5 minut a já zas, ”bolí to moc, dejte mi něco na bolest.”
Tohle bylo asi moje nejhorší probuzení po hysteroskopii/revizi, nikdy mě nic nebolelo. Hlavou mi vířilo, jak pojedu domů, s takovými bolestmi. Infuze vykapaná a bolest trvá, ale naštěstí pomalu odeznívala.
Domů mě pouštěli v 15h, ale ještě předtím si mě zavolal pan profesor.
Vysvětlil mi, jak to vypadá v mé děloze.
Neměla jsem tam jen tak někde přirostlý kousek tý placentární tkáně, ale mám obrostlou celou stěnu děložní dutiny pěkně kolem dokola.
Snažil se odstranit maximum, ale říkal, že rozhodně tam část je, ale nemohl už škrábat dál, ale by mi neporanil sliznici nebo neperforoval děložní stěnu.
Říkal, že nebyly vidět ani ústí dělohy do vejcovodů.
Otázkou je, jestli je to jen přirostlé k děložní stěně nebo vrostlé dovnitř.
Zase se mi potvrzuje, že prostě nemůžu mít nic jednoduché.
Zakončil to otázkou: “Máte nějaké dotazy?”
“No ani ne, chci vědět, co bude dál, ale to si asi řekneme až na kontrole, co?”
Dr. “Přesně tak, podal bych Vám ruku, ale to teď máme zakázaný.”
Pozval si mě na kontrolní ultrazvuk a kontrolu u něj v poradně za 2-3 týdny a domluvíme se co dál. Za 3 týdny je svátek - Velký pátek, tak jsem objednaná už na příští pátek 26.3.2021.
Jak se teď cítím?
Břicho jsem ještě večer cítila, ale už je to dobré. Pro změnu mě chytli záda tak, že jsem nemohla ani spát a nakonec jsem si vzala tabletku na bolest. Naštěstí mám dnes volno a nemusím do práce, tak máme s Péťou pyžamový den.
A co můj psychický stav?
Jako na houpačce. Bohužel teď vím, že nic neuspěchám, že musím vydržet a jsem v těch nejlepších rukách, tak snad to dobře dopadne. Co je jasný je, že ani letošní vánoce nás nebude více.
PS: Úvodní fotka je z “čekačky” než na mě příjde řada na sál.