Konec znamená nový začátek
Publikováno - 23.01.2021
Poslední článek jsem končila nadějně, že snad i na mě se (za několik měsíců) usměje štěstí v podobě vytouženého miminka.
Dva týdny utekly, čti “táhly se jak žvýkačka”, a konečně jsem šla na kontrolu ke své obvodní gynekoložce.
Od pondělí 11.1. jsem byla nervózní a odpočítávala jsem hodiny do středy. Pořád mi bylo špatně, ale tak nějak jinak, méně a já si říkala, že něco není v pořádku.
Ve středu 13.1. jsem místo polední pauzy letěla na gyndu.
Paní doktorka se moc nezdržovala s nějakým povídáním a šup na ultrazvuk, což jsem teda chválila. Povídat se můžeme potom.
Chvíli koukala na monitor a pak říkala: “Tady je ten ultrazvuk fakt blbý, já si vás vezmu vedle ke kolegovi, oblékněte se, hned pro vás příjdu.”
Že se potkám s kolegou mě úplně nepotěšilo, ale co se dá dělat.
Za chvilinku přišla a šly jsme do vedlejší ordinace.
Koukají na monitor oba, něco si šeptají, což fakt nesnáším.
Po chvíli se vystřídají a dělá mi ultrazvuk i pan doktor.
Podívají se na mě a já slyším to, co nechci:
“Bohužel, srdeční akce není a plod odpovídá 6+3”, ani nevím který z nich to řekl.
A pak si zas šeptají a já zaslechnu:
“To prosvětlení je fakt divný, aby to nebyla...” a mrknou na sebe.
Jsem smutná a vyděšená, co tam jako ještě mám. Oblékám se a v hlavě mi jedou přednášky z gynekologie, co bych tam tak asi mohla mít.
Doktor: “Tak v pondělí příjdete do nemocnice a na zbytku se domluvíte s paní doktorkou.”
Jdeme zpět do ordinace k paní doktorce.
Tam nevydržím a trošku bouchnu:
"Prosím Vás, řekněte mi na rovinu, co jste tam viděli, tohle mlžení pana doktora fakt nesnáším a proto k němu nechci chodit, jsem zdravotník a prostě potřebuji vědět, co se děje s mým tělem.”
Dr. ho bránila:
“Pan doktor nemlží. Jen si nejsme jistý, máme podezření na molu. Heleďte, mě se to nelíbí, byla bych radši kdybyste přišla do nemocnice hned zítra na 7h, uděláme hladinu HCG a ultrazvuk a pak se domluvíme, jestli je nutná revize nebo jestli to zkusíme s tabletou.”
Já: “OK, takže mám být nalačno a sbalenou tašku?”
Dr.: “Ano, tak hodinu budeme čekat na výsledek HCG, to si klidně můžete ještě někam zajít kdybyste potřebovala.”
Já. “Jo, já tu tašku od Silvestra ani nevybalila.”
Dostala jsem zprávu a šla jsem zpět do práce. Po cestě volám Péťovi, oznamuji mu, že nastupuji následující den do nemocnice a hroutí se mi svět, co když tam bude mola, co když z ní bude nádor, co když budu muset chodit na chemoterapie, tím by pro mě sen o rodině už úplně skončil.
Slzy mi tečou a já tak moc chci nebýt, zmizet z tohohle světa a už se nikdy nevrátit.
Bohužel se musím aspoň trochu dát dohromady a fungovat v práci, kde zrovna máme kojeneckou poradnu. Popravdě moc tam kolegyni nápomocná nejsem a ještě se musí koukat na můj zoufalý výraz.
Doma ještě googlím “co je to mola” abych si potvrdila, že si to ze školy pamatuji dobře.
Jako vždy rozebíráme horem dolem, co bude dál, to je totiž asi jediný, co mě dokáže uklidnit, vidina nějaké budoucnosti, která ale v ten moment závisí hlavně na tom, jestli se potvrdí mola a jakého typu.
Mám pocit, že můj život končí a nic nemá už smysl, sama sebe se ptám, co jsem komu provedla, že mě takhle trestá.
Noc je jako vždy náročná a dlouhá.
V 7h už jsem na značkách v nemocnici, sestřička na příjmu mě posílá na odběr a na ultrazvuk, uklidňuje mě, že sama má za sebou dvě IVF a doma dvě zdravé děti.
Před ultrazvukem mě zahlédne paní doktorka, tak příjde za mnou:
“Počkáme na výsledek HCG, trvá to tak hodinu, mezi tím udělám vizitu a pak si vás vezmu na ultrazvuk ať to máme komplet a můžeme se rovnou domluvit.”
Tak střídavě čtu, čumím do zdi, poslouchám ruch nemocnice, brečím.
Konečně mají výsledek a jdu na ultrazvuk.
Paní doktorka má sebou posilu - staršího, zkušenějšího lékaře.
Nejdřív mi dělá ultrazvuk doktorka:
“Ty jo, tady to vidím zas úplně jinak, vidíš tohleto...” ukazuje na monitor.
Dr.: “Já si tu sondu musím vzít do ruky, jinak vůbec nevím kde jsem.”
Střídají se, pan doktor krásně popisuje, co vidí:
“Jeden roh děložní, druhý roh, trošku propadlý fundus, to je po tom septu, tady je gestační váček, embryo bez srdeční akce a tohle … to jsou choriové klky, to je z obalů gestačního váčku, jsou to špatně založený klky, podle mě to mola není, stačí Ti to takhle? Už si to doděláš?”
Dr.: “Jo díky.”
Řekneme si “Nashledanou” a odchází.
Mě se neskutečně uleví.
Paní doktorka si to znovu vše poměří, nahlásí sestřičce a pak se otočí na mě:
“Tak teď to záleží na vás, buď revize nebo tableta.”
“Co byste si vybrala vy, já fakt nevím.”
Dr.: “Já bych na vašem místě, s ohledem na to, že dvě revize už máte za sebou, zkusila tabletu, je to šetrnější, nemusí to vyjít a stejně na revizi můžete skončit, ale taky nemusíte. Dostala byste 2-3 tablety za sebou po 3 hodinách, každé krvácení budete hlásit sestřičkám, napíšu ať vám napíchnou flexilu a když budete potřebovat, dají vám něco na bolest, zítra bysme udělali kontrolní ultrazvuk, buď by to bylo dobré a šla byste domů a nebo bysme udělali revizi, někomu to dáváme i opakovaně několik dnů, ale to bych u vás nedělala, buď to odejde hned nebo revize. Souhlasíte?”
Samozřejmě jsem souhlasila a doufala, že revize nebude nutná - další zbytečný zákrok a narkóza, po které mám vždy pocit, že mi odešlo asi milion mozkových buněk.
Dr. sepsala příjmové papíry, poslala mě ještě zpět na příjem, odběr krve a další náležitosti, co jsou potřeba.
Na odběrové místnosti: “Tak jsem tady ještě jednou.”
Sestřička: “Já vám musím něco říct, když jste odešla poprvé a já se podívala na ročník, nemohla jsem tomu uvěřit, já myslela, že je vám tak 16.”
“To děkuji. No občas se stane, že jdu se svým partnerem a lidi si myslí, že je to můj táta. A jeho syn mi nedávno říkal, že na jedné fotce vypadám tak na 12 let. To potěší každou ženu.”
Obě jsme se smály při mém vyprávění na kolik vypadám.
Pak mě ještě rozesmála sestřička na oddělení, když mě přijímala a ptala se na váhu a když jsem jí řekla číslo, odpověděla mi, že tolik vážila, tak v první třídě.
Vyfasovala jsem pokoj přímo naproti sesterně, ony věděly proč.
Dostala jsem snídani a tabletu Mispregnol pod jazyk - první v 9:45.
10 minut po vycucání volá Péťa, říkám mu co a jak a po 5 minutách končím hovor: “Už cítím podbřišek.”
Jdu si lehnout, po dalších 10 minutách mě každou chvíli přejede mráz po zádech a končetinách, po dalších 10 minutách usuzuji, že tohle fakt nezvládnu a prosím sestřičku, ať už mi napíchnou tu infuzi a dají něco na bolest.
Jak už mě vše bolí a je mi zima, tak napíchnutí infuze neskutečně bolí.
Po dalším čase píšu Péťovi zoufalou sms, že to hrozně bolí a že to nezvládnu.
Po vykapání infuze, cca 20 minutách přichází částečná úleva.
Snažím se odpočívat a říkám si, že spolupacientka vedle si musí myslet, že jsem nějaká namyšlená kráva, co se s ní nebaví a dost se mi ulevilo, když jí odvezli na sál.
Za ty dvě a půl hodiny, co jsem tam byla sama, jsem byla fakt vděčná.
Těsně předtím než jí přivezli ze sálu zpět, zvoním na sestřičku, že bych měla mít druhou tabletu, že z krvácení zatím nic není, dvě kapky a konec.
Ve 12:45 tedy dostávám druhou tabletu.
Nástup účinku je snad ještě rychlejší, dostavuje se bolest a neskutečná zimnice.
Říkám si, že přece nejsem taková posera, že to zvládnu.
Nevím po jaké době, opět zvoním na sestřičku, že tohle fakt nedám, jestli můžu dostat další infuzi na bolest.
Než se vrátí, píšu další zoufalé sms Péťovi, že umřu, že tohle opravdu nemůžu zvládnout, že to šíleně bolí a mám takovou zimnici jako nikdy a že já je občas mívám, třeba ze stresu.
Po chvíli se dostavuje moje spása - sestřička s infuzi, pouští mi jí rychle, aby byl rychlý účinek. Díky bohu.
Mezitím se vrací spolubydlící ze sálu, telefonuje domů a kde komu.
Když mě přestává bolest, konečně se začínáme bavit.
Asi po hodině a půl od druhé tablety začínám krvácet, jdu na záchod, výjde ze mě něco, co jsem nikdy předtím neviděla, zvoním na sestřičky, ty mě ujistí, že to není “ono”, ale já vím, že je. V podstatě držím své “miminko v jeho postýlce” na ruce.
Za chvíli slyším sestřičky, že to volají dr. a popisují jí to a já si jsem jistá už na 200%, že to byl gestační váček.
Mám pocit, že mi vyschly slzy, brečet nejde.
Povídáme si se spolubydlící a já si zas ověřuji, jak je život nespravedlivý - spolubydlící má doma dvě děti, tomu nejmenšímu dva měsíce, za sebou má 4 interrupce, protože prostě děti ještě nechtěla, obě těhotenství a kojení kouřila a kouří stále.
Večer jí pouštějí domů, já si celou dobu píšu s Péťou a ten se snaží mě rozesmát a odvést pozornost.
Večer prosím o jídlo, od snídaně jsem nesměla nic jíst, kdybych náhodou musela akutně na sál.
Krvácení se ustaluje na intenzitu jako při menstruaci a tak dostávám nějaký jídlo.
Posílám fotku Péťovi - “Tak to dobrou chuť a silný představy, že to je něco, co máš ráda a ne suchý salám.” napsal mi.
Hele, já měla takový hlad, že mi i suchý salám chutnal.
Než jdu spát, ještě jdu za sestřičkami, že bych měla mít píchnutý clexan, paní doktorka na něj zapomněla, ale já si to s tou svojí protrombinovou mutací hlídám, když už o tom vím, tak ať nejdu tromboze naproti.
Druhý den ráno se cítím dobře, dám si sprchu a čekám na pokyny.
Už po 7 hodině mě sestřička vede na ultrazvuk.
Na ultrazvuku na mě čeká moje paní doktorka, gestační váček je pryč, překvapilo by mě, kdyby nebyl, a já můžu domů.
Jdu zpět na oddělení a hlásím, že můžu domů, dostanu snídani a můžu se prý začít balit.
Po půl hodině příjde sestřička, že volala ještě paní doktorka a mají mi pro jistotu odebrat HCG. Takže můj pobyt se prodlužuje o další hodinu a půl, ale to už mě nevadí. Mezitím přijímají paní na plánovaný zákrok, je nervózní a tak pořád mluví, o svých dětech, psech, manželovi. Čas mi aspoň rychle uteče.
Příjde si pro mě paní doktorka, ne ta moje, ale službu konající na oddělení, diví se, že už jsem oblečená a vlastně už nemám ani postel, na oko se zlobí na sestřičky, že co když si to rozmyslí a nepustí mě.
HCG mi za 24h klesá ze 130 tisíc na 48 tisíc, což potvrzuje, že se nejednalo o molu.
Dr. mě poučí co a jak doma - klidový režim, bez pohlavního styku, pouze sprchování.
Zakončí to: “Ještě vám sestřička dá injekci na stažení dělohy. Další postup prý budete konzultovat v Praze, ať tak či tak, teď bych 4 měsíce nedělala nic.”
Rozloučíme se a jedu domů, nejdřív k mamce pro Sárinku a pak domů za Péťou.
Je mi smutno, ale vždycky když už to mám za sebou, je to definitivní, tak to nejhorší ze mě tak zvláštně spadne.
Doma si samozřejmě povídáme, co bude dál.
Pošlu email paní doktorce na imunologii, kde jsem na začátku ledna byla a byly jsme domluvený na další léčbě.
A pak taky paní doktorce v CAR, jak to vše dopadlo a co by doporučovala ona.
Paní doktorka z imunologie mi napsala, že si myslí, že svůj podíl na tom měla nemoc, kterou jsem prodělala hned na začátku těhotenství.
Nad tím jsem upřímně přemýšlela už několik dnů a čím dál víc mi to do sebe zapadá.
Paní doktorka z CAR mi zatím neodepsala.
Den ode dne mi bylo lépe. Fyzicky jsem se sama podivovala, jak je to tělo neuvěřitelný, že ze dne na den jsem byla bez nevolností a měla jsem zpět svoje chutě. I psychicky se to zlepšovala, říkala jsem si, tak jsme zase na začátku, co se dá dělat, máme plán, snad nám ho posvětí i dr. z CAR.
Náš plán: Do další menstruace nic, bez pohlavního styku, ať se děloha může zregenerovat a pak to zase zkusíme přirozeně, 3-4 měsíce. Když se nezadaří nebo to zas špatně dopadne, zkusíme ještě IVF.
S touhle vidinou jsem se začínala smiřovat, že v létě nebudeme rodina, jak jsem doufala, ale o pár měsíců později snad ano.
Jenže před pár dny přišla Péťovi zpráva o těhotenství, které se nás týká, hlavně teda Péti (nebojte, nemá těhotnou milenku) a mě se zase zhroutil svět.
Celý večer jsem probrečela a strašně jsem chtěla na všechny křičet, jak jsem nešťastná, zoufalá a že to není fér.
Což jsem taky křičela, celou noc ve snu, střídala se mi tam snad celá moje rodina, i můj taťka, který už nežije, a já na všechny křičela, že tady nechci být, že je ke mě život nefér, že se pořád jen trápím, že jsem nešťastná a zoufalá.
Ráno jsem se vzbudila a hned mě tekly slzy. Brečela jsem i v práci a nešlo to zastavit.
Jsou těhotenství, který těm lidem fakt přeju a jsem ráda za ně, ale je i pár, kdy je to naopak.
Teď se tedy nevyrovnávám jen se svojí ztrátou, ale i s těhotenstvím někoho jiného, se kterým se nemůžu smířit.
Je mi mizerně, mám pocit, že moje vyhlídky jsou nulový, že můj sen se nesplní.
Víte, já nikdy od života nic nechtěla, nevyhledávala jsem bohatý chlapy, sama nejsem kariéristka, nepotřebuji miliony, značkový oblečení, drahý auto a luxusní dovolený, už od puberty jsem chtěla jen jedno - mít vlastní, spokojenou a zdravou, rodinu (od 19 let jsem dokonce snila, o tom, že chci rodinu s konkrétní osobou, se kterou teď žiju). Ale očividně toho chci moc a nezasloužím si to.
Co bude dál, teď nedokážu říct, čekáme na vyjádření paní doktorky z CAR, která je nám oběma velmi sympatická a věříme jí. Doufáme, že odsouhlasí náš plán a že mi jí zase brzy zavoláme, že na testu jsou dvě čárky.
Mezi těmi všemi našimi hovory doma, jednou řekl Péťa: “Stejně to ženský tělo a mateřský pud, jsou neuvěřitelný. To by žádný chlap nevydržel, tolik bolesti a trápení, a už vůbec by si za tím dál nešel a nepodstupoval by to znovu a znovu s nejistým výsledkem.”
Mě nezbývá než souhlasit, když se na to podívám racionálně, tak si říkám, že bych se na to už měla vykašlat, ale když příjdou emoce a pocity, tak si říkám, že ne, že musím jít dál, že přece jednou musím vyhrát. Aspoň jednou.
PS: Při psaní tohoto článku mi tečou slzy, tak prosím, omluvte chyby.
Snažila jsem se aby z toho bylo cítit to, co cítím já - smutek, neštěstí, zoufalost, marnost, hlavně proto až to budu za nějaký čas číst, protože nebudu v noci moct spát, protože zuby, teplota, noční děsy, párty s kámošema, atd. abych si připomněla, jak nešťastná jsem byla, protože jsem tohle neměla.
Pozn.:
MOLA - je způsobena poruchou ve vzniku a vývoji oplozeného vajíčka. Buď vajíčko oplodní dvě spermie nebo dojde ve vajíčku ke ztrátě mateřské DNA.
Pro většinu žen se jedná o relativně neškodný stav, který ale vždy končí revizí dutiny děložní, protože se plod přestane vyvíjet a může se stát, že se mola zvrhne ve zhoubné nádorové bujení.
MISPREGNOL - obsahuje chemickou látku podobnou látce prostaglandin, která je přirozená našemu tělo, vyvolává stahy dělohy a zmekčení děložního hrdla.