Březen
Publikováno - 18.04.2020
Věříte v něco?
V Boha, osud, nadpozemskou sílu? Prostě na něco mezi nebem a zemí?
Já vlastně neumím pojmenovat to, v co věřím, ale občas si říkám:
“No jo, zase toho nahoře pěkně bavím, ten se tam směje až se za břicho popadá.”
A přesně takhle jsem ho bavila v březnu.
V únoru jsem říkala, jak je to v práci fajn, sice hodně lidí, chodila jsem z práce pozdě a unavená, ale utíkalo to. Kolegyně taky super, co víc si přát?
Jenže ten nahoře si řekl:
“Tak to děvenko ne, takhle lehký to mít nebudeš, pošlu Ti tam koronu a uvidíme, jak si to vše budeš pochvalovat.”
No hele, upřimně, první dva dny jsem byla totálně zoufalá, co jako fakt nesnáším je, když nevím co mám dělat a co bude a to první dny nevěděl nikdo.
Pak jsem se oklepala a říkala si: “Počkej, já Ti to natřu.”
Napekla jsem buchty, vytáhla fotoalba a snažila jsem se udělat to v práci hezký, zábavnější.
Smála jsem se, že lepší dobu na nástup do práce jsem si nemohla vybrat:
“A teď bych mohla ještě otěhotnět a bude hotovo”, říkala jsem doma Péťovi a ten nad námi si mnul ruce a říkal si:
“Jo otěhotnět bys chtěla, hmmm, tak počkej...”
Dny běžely, v práci se to tak nějak urovnalo a mě se měla dostavit menstruace...
Nic!
Menstruace nepřicházela první den, druhý, ani třetí, kdy jsem nevydržela a udělala si test.
Tomu ještě předcházela vtipná situace.
Jentak mezi řečí jsem kolegyni řekla:
“Tak jsem poslala Péťu pro test”, ta se začala smát a pak říká:
“Říkala jsi pro test, ne?”
Já, totálně mimo:
“Ano, říkala, co je na tom vtipného?”
“Nic, jen že si neumím představit, jak chlap kupuje těhotenský test, za nás jsme to prostě 2-3 měsíce nedostaly a šli jsme na gyndu, žádný testy a už vůbec aby to zařizoval chlap.”
Teprve mi to docvaklo:
“Nojo, měli jste to jednodušší, my to víme pomalu od prvního dne a o to je to horší. Jinak, já mám chlapa bezegáče, tomu nevadí kupovat těhotenské testy apod.”
Tak Péťa koupil test a já se mohla otestovat, bohužel, test byl negativní.
Pátý den mě vzbudila bolest v podbříšku, asi ve 3h ráno jsem to vzdala a vstala, menstruace se dostavila a bylo to kruté, už dlouho si nepamatuji takové bolesti.
Ten nad námi se zas škodolibě usmíval a říkal si:
“Já Ti dám těhotenství, to víš že jo.”
Co dalšího mi březen přinesl?
Čekal mě kurz na laktační poradkyni, do kterého jsem se přihlásila kvůli mé práci, maminky po propuštění z porodnice nejvíce řeší kojení, jaké jsou možnosti, když to nejde, jak tomu pomoci, atd.
Já prostě nevím.
Do teď jsem to nepotřebovala vědět, ani kvůli sobě, ani kvůli práci.
Tak jsem jednoho dne jen tak v práci prohodila, že bych si ten kurz někdy mohla udělat a už to jelo a od kolegyně, která ho má, mi to bylo často připomínáno.
Tak jsem se přihlásila na březnový termín, nejdřív mi napsali, že mají plno, pak, že tedy se mnou počítají.
Tak jsem začala řešit jak se na kurz dostanu, kde budu spát, kde bude Sárinka...
Psala jsem si na IG s Ditou, která mi hned nabídla přespání, no, nebudu vás zatěžovat, mým nadšeným “Ano”, pak zas ne, protože přeci nemůžu otravovat cizí lidi až do finálního “Prosím, Dituš, platí Tvoje nabídka na přespání? To ubytování v Praze je strašně drahý.”
Hele, je to se mnou těžký, já to vím lépe než kdokoli jiný.
Když už jsem měla vše zařízené (zařizovala jsem v únoru), přišel začátek března a s tím panika kolem koronaviru a já si říkala “Oni mi asi ten kurz zruší”.
Uběhlo sotva pár dní a přišel email, že kurz se odkládá na květen - už teď tak nějak tuším, že ani v květnu nebude, ale necháme se překvapit.
Tak mi Covid zrušil moje první březnové instagramové setkání a hned po něm i to druhé, které mělo proběhnout u nás.
Jinak se pro mne a pro Péťu nic nezměnilo, karanténa, nekaranténa, oba stále chodíme do práce, z práce domů za zvířátky, nákup jednou/dvakrát za měsíc, jsme tak zvyklý, takže pro nás žádná změna.
Možná o malinko víc než jindy u nás byl “smíchu plný domeček”.
Dělali jsme si srandu, že mě třeba “osvítilo”, když jsem zjistila, že ani tentokrát ne, tak jsem psala Péťovi do práce sms: “Neosvítilo mě.”
Zkrátka u nás jede vše ve starých kolejích.
Březnová výzva: #dělámsiradost
Nakonec jsem si nedělala radost tak, jak jsem si představovala. O to větší radost jsem měla, když se o to postaral někdo jiný.
Byl pátek večer, když mi přišel email s předmětem: “Dárek pro tebe, za to že jsi (srdce)”
Říkala jsem si: “pane jo, co to asi bude”, když jsem uviděla voucher, tak jsem myslela, že pojedeme s Dituškou na nějaký wellness nebo oběd/večeři.
Proč s Dituš? Protože od ní ten email byl.
Nikam s Dituš nepojedeme, ale dostala jsem dárek, který mi bude dělat společnost 5 let.
5 let si každý den vzpomenu na tuhle báječnou ženskou.
Dostala jsem totiž voucher na deník Tam & zpět.
Když jsem to viděla, chtělo se mi brečet dojetím.
Ještě takhle veřejně: “Moc děkuji, Ditu”.
Od toho takový oslí můstek.
I když můj blog, ani profil na IG momentálně není o cestě za miminkem, jsem tu stále pro každou z vás, pokud si chcete jen vylít srdíčko, popovídat si nebo naopak se podělit o radostnou novinu, klidně mi napište.
Zrovna tento týden mi přišel email od jedné mé blogové čtenářky, že má za sebou první screening a vše je v pořádku a já opět měla radost za ní jako by se to týkalo mě.
A taky prožívám začátky těhotenství s jednou sledující na IG, je to fakt krásný a mě to dodává naději na lepší zítřky.
Dotaz z IG: Jak koronavir změnil chod ordinace a zda lidi dodržovali nařízení.
Jak jsem psala výše - první dny jsem byla totálně zoufalá, doma se mi chtělo brečet, že tohle fakt nedám - co fakt nesnáším je, když nevím co bude a co mám dělat.
Když mi v neděli psala jedna z mých sledujících, že jejich MUDr. napsala na webové stránky, že pokud potřebují přijít, mají nejdřív zavolat, objednají je na čas a bude jeden v ordinaci a jeden v čekárně, aby se vůbec nesetkali, říkala jsem si, že to fakt nepůjde, vždyť přesně týden předtím jsme měli v pondělí 40 dětí za dopoledne a čekali 3 hodiny než na ně došla řada, to jako budou stát venku? No fakt jsem si to neuměla představit.
V pondělí jsem přišla do práce a bylo to přesně, jak mi to psala paní na IG den předtím a světe, div se, oni ty lidi vůbec nechodili, najednou nikdo neměl nic tak akutního, aby k nám musel přijít, když už nějaký dítko potíže mělo, nejdřív rodiče zavolali, proběhla konzultace s lékařkou po telefonu a po domluvě přišlo, ono to fakt funguje a je to skvělý.
Třetí den,když si vše sedlo, jsem si prostě řekla, proč si tu prázdnou čekárnu neužít a nezpříjemnit si ten čas strávený v práci a lépe se s kolegyněmi poznat - sem tam jsem napekla, donesla jsem fotoalbum když jsem byla malá, když jsme s Péťou byli na Lipně, apod. A řekla jsem i kolegyňkám ať se pochlubí a přinesou album.
Jo, tyhle chvíle byly fajn, ale něco Vám povím - politika (především jedna osoba) je silná konkurence a většinou ani fotky a vyprávění nebyly, tak zajímavý jako to co, kde, o kom řekl a jak se tvářil a to mi to kazilo, protože ať by tam seděl Petr nebo Pavel a udělal cokoliv, bude to na 100% špatně.
A proto nemáme tv, v březnu jsem hodně omezila FB i sledování některých účtů na IG.
Bylo mi pak krásně.
Jak to v ordinaci fungovalo?
Měli jsme a stále máme nouzový režim, stejný asi jako všechny ordinace v naší republice - jeden rodič, dítě/děti, pozvaní na konkrétní čas, který musí obě strany dodržet aby se lidi vůbec nepotkali a protože máme dva vchody, tak jedním dovnitř, druhým ven.
Lidi - díky mediální masírce mají takový strach, že každý dopředu zavolal a až na pár vyjímek dodržovali čas. Funguje to suprově a myslím, že jsme spokojení všichni - rodiče i my.
To by mohlo o koronaviru stačit.
Popravdě mě dost lezly (a stále lezou) na nervy ty všudypřítomné roušky, počty nemocných, ať už jsem otevřela FB nebo IG, tak jsem se snažila na svůj profil dávat to, co běžně - jak mi rostou kytky, jakou knihu jsem přečetla, apod. Na celou situaci mám svůj názor, který by možná stál taky za sepsání, aspoň do soukromého šuplíku.
Přeji všem krásné jaro a omlouvám se, že článek píšu takto opožděně, on je ten duben taky dost výživný.
