Únor
Publikováno - 29.2.2020
Únor u nás začal velmi vtipně.
Balila jsem ovečky na odeslání do Košic a Péťa se mě zeptal:
“Kolik těch oblud ještě máš dělat?”
“Hodně” odpověděla jsem s úsměvem, “Proč se ptáš?”
“Já jen jestli Tě ještě někdy uvidím jinak než s háčkem v ruce.”
“No myslím, že ne, vzhledem k tomu, že na tu rýmičku, co máš se umírá, tak do 3 dnů.”
Je to dobrý, neumřel, ale dozajista měl smrtelný virus a jen díky kouření a kávě přežil.
Tak mi to teda vysvětloval, že se to musí pořádně prokouřit a prolít kafem.
No a já za únor zvládla 2 ovečky a jednu kočku.
Ale popravdě bez háčku v ruce mě taky občas vidí.
V práci je to fajn, ale na začátku týdne chodím tak unavená, že jsem ráda, že si uvařím kafe a svalím se na gauč, pondělí a úterý neudělám ani jeden sloupek.
Za to, to pak doháním o víkendu.
V práci se mi stále líbí a kdybych byla věřící, modlila bych se, aby to tak zůstalo napořád. Pak totiž ten čas tam strávený jinak utíká, když je tam veselo a člověk je tam rád. Samozřejmě se i někdy naštvu, nebudu tvrdit, že ne. Nejsme růžový jednorožci a duhu rozhodně neprdíme, taky nás občas někdo vytočí, že si i sprostě zanadáváme.
Dost se setkávám s názorem: “to máš super práci, s dětma je to fajn”.
Ale já nepracuji v mateřské školce, já pracuji u praktického lékaře, to není ani moc práce s dětmi, jako spíše s rodiči.
S rodiči, kteří jsou vystresovaní, protože na ně každý má nějaké požadavky - dítě, zaměstnavatel, my jako zdravotnické zařízení - a někdy to mají fakt těžký vyjít všem vstříc, stejně jako my to máme těžký vyjít vstříc všem rodičům.
Někdy zkrátka vzniknou třecí plochy, které se snažíme s úsměvem vyřešit aby jsme si pak za dveřmi mohli zanadávat.
Na instragramu mi taky přišel dotaz jak vnímám já rodiče.
Je to o člověku, snažím se moc nesoudit, i když je to někdy těžké.
Někdy si řeknu: “Jako tyhle můžou mít děti a já ne? Kde je nějaká spravedlnost?”
Ale pro zachování svého duševního zdraví se snažím to moc neřešit, brát to jak to je a jít dál, i když někdy je mi do pláče, jaký lidi můžou mít děti a to nemyslím jen ty u nás v ordinaci, ale tak všeobecně.
Hlavně, já nemůžu nikoho soudit, protože jak už jsem milionkrát slyšela od známých atd.
“To ty nemůžeš pochopit, když nemáš děti.”
Což mi připomíná, že jsem se jednou v ordinaci málem rozbrečela, slzy už se mi draly do očí, ale nějak jsem to ustála.
Do ordinace přišla moje spolužačka ze ZŠ, maminka dvou dětí, neviděly jsme se od základky, takže první otázka byla jasná:
“Jsi vdaná?” a hned za ní následovalo:
“A už máš děti?” - to jsem ještě ustála, ale pak se začala bavit s další maminkou, která je toho času těhotná a stěžovaly si navzájem, jak je to hrozný, jak jim bylo špatně a kolik přibraly a ze mě jentak potichoučku vypadlo:
“Co bych za to dala.”
Paní na to:
“No ono kdyby vám bylo několik měsíců zle, tak by se vám to taky nelíbilo.”
To už jsem nevydržela a jen jsem poznamenala:
“Já to možná nikdy nezažiju.”
Cítila jsem, jak se mi tlačí do oči slzy, tak jsem chtěla změnit téma a z ordinace se ozvalo:
“Pojďte další” a já byla vysvobozena.
Asi stokrát jsem slyšela:
“Až začneš chodit do práce, tak to půjde samo, přestaneš na to myslet”, nevěřila jsem a zase se mi potvrdilo, že je to jen domněnka lidí, kteří nezažili.
Nebo jsem zas jen já “ta jiná”, co to tak prostě nemá, co na to myslí, i když dost často neví, co dřív.
Sice jsem zaměstnaná až dost, v práci je pořád, co dělat a domů jezdím v průměru kolem 16h, některé dny ještě vařím, každý den chystám večeři, svačinu na následující den, i přesto, že stále mám, co dělat, ty myšlenky tam jsou a nejde s tím nic dělat.
I proto jsem si sama sobě dala na únor výzvu “Co mi dnes udělalo radost?” - každý den jsem na IG sdílela aspoň jednu věc, co mi ten den udělala radost - setkání s kamarádkou, nové křeslo v práci, výhra v soutěži (mimochodem asi moje první v životě), rozkvetlá kytka, apod.
Někdy to bylo těžký najít něco, co mě ten den potěšilo a o to víc jsem se snažila abych něco našla, abych si uvědomila, že vše není jen černý, že i maličkost může potěšit a udělat den krásnější.
Ale pak příjdou dny, které všechny známe - v práci den blbec, dostaví se menstruace, navíc o pár dní dřív než je očekávaná, doma protivný chlap, který je taky unavený z práce a teď v tom hledejte něco hezkého, to prostě nejde. Nezbývá než si říct “Zítra zase výjde slunce” a doufat, že fakt výjde a že nebude bouřka a oblačno pokračovat do dalších dní.
A co mi vlastně udělalo největší radost?
Když mi ke konci měsíce přišla zpráva na IG: “Dobrý den, tak jsme komplet.” Následovala fotka malé Anetky. S její maminkou Dášou, kterou znám jen díky blogu a IG, jsem prožívala vše od začátku, přípravu na transfer, rozhodování jestli teď transfer ano nebo ne, pak transfer samotný a týden po týdnu celé těhotenství a nakonec tu “třešničku na dortu” jménem Anetka.
S Dášou jsem to fakt prožívala, radovala se s ní a když mi přišla ta radostná zpráva, tak jsem to hned musela říct Peťanovi: “Víš, i když nám se ještě nezadařilo, tohle je pro mne největší odměna za to, že píšu blog a jsem aktivní na instagramu”, měla jsem opravdu radost, i když je mi jasné, že já nemám žádný podíl na tomto úspěchu, ale to, že mě paní Dáša neodřízla, psala mi, jak dopadly kontroly, jak se vše vyvíjí a nakonec se se mnou podělila i o tu radostnou novinku, to mi udělalo neskutečnou radost.
Shodou okolností, jsem si den předtím postěžovala, že mám pocit, že některé holky mě v momentě, kdy otěhotněly odřízly, zatímco předtím jsme si psaly, tak najednou jsem cítila, že mi jako nemají, co říct. Možná to myslely dobře, že mi nechtějí ublížit, možná prostě už jsem jim předala co šlo a teď jsou ony ty napřed, těžko říct, jen mi to v ten den bylo tak nějak líto.
33! Už!
V půlce února jsem “oslavila” 33.narozeniny.
No, co vám budu povídat, cítím se stále na 23 a stoupající číslo zaznamenávám jen podle toho, že mi rok od roku přeje méně lidí.
Letos mi bylo poprvé popřáno od kolegyň, už se mě holky chtějí zbavit a tak mi přály abych brzy přišla s oznámením, že jsem těhotná. Jsou to zlatíčka. A navíc jsem od nich dostala dárkový balíček abych zkusila uvařit taky něco jiného, než tu moji českou klasiku.
Narozeniny jsem oslavila jako každý rok - upekla jsem si dort, Péťa se obětoval a dojel do globusu pro chlebíčky.
Protože zástupy gratulantů se nedostavili, všechno jsme sežrali sami a vůbec nám to nevadilo. Byl to super víkend. My si naštěstí vystačíme sami a dost se spolu nasmějeme, když jeden z nás nemá den blbec teda, to se pak moc nesmějeme ani jeden, ale to určitě každý zná.
Takový byl můj únor - hektický, radostný, smutný, všechno dohromady.
Ještě musím zodpovědět jeden instagramový dotaz.
“Mě zajímá, jestli jste někdy nepřemýšleli nad přímou adopcí jako Rendy Schon”.
Nepřemýšleli.
Naše situace je naprosto jiná než u Renči.
Já vím, že otěhotnět můžu, jde jen o to přijít na to, proč dojde k potratu. Stále věřím, že se nám jednou zadaří. Pokud by se nezadařilo, tak i přesto o adopci neuvažujeme.
Obdivuji Renču a svým způsobem i biologickou matku, za to, jak se k tomu postavily a co udělaly. Já si neumím představit ani jednu stranu.
Ani to, že bych někomu dala své dítě, ani to, že mi někdo strčí do náruče dítě se slovy “Od teď je Tvoje a starej se”.
Jasně, takhle to neprobíhá, je to hodně nadnesený, ale snad chápete, jak to myslím.
Myslím si, že těhotenství připraví ženu na mateřství, i přesto často ženy bojují s tím, že své miminko hned od prvního dne nemilují, tak jak si představovaly. Samozřejmě má svůj podíl hormonální bouře a v případě Renči do toho šla s čistou hlavou, že to dítě chce, chce ho mít ráda a dát mu vše jako vlastnímu, ale i přesto, klobouk dolů, já si to neumím představit.
Vlastně tento měsíc poprvé i Péťa přišel s tím, že na podzim zkusíme IVF, do teď jsem o tom mluvila jen já. Potěšilo mě, že s tím tedy i on počítá a tím je rozhodnuto, že pokud se nezadaří přirozeně, jdeme do toho znovu.
Až to přijde, budu vás informovat, co a jak probíhá, jaká vyšetření s jakým výsledkem.
Jediné, co nebudu zveřejňovat, je CAR, do kterého docházíme, stejně jako jsem to dělala do teď.
Únor dneškem končí a už teď jsem zvědavá, co přinese březen.
Přeji vám, mým čtenářům a sledujícím, krásný březen, prožijte ho ve zdraví, buďte spokojení a hledejte radost i v maličkostech.
Jakou si dáme výzvu na březen?
