Konec
Publikováno - 19.10.2019
Plánovala jsem si, že další článek napíšu před Vánoci, bude v něm, že za sebou máme 12.TT, vše je v pořádku a my se těšíme na miminko.
Jo, zase jsem plánovala a ten nahoře se smál...
I přesto, že jsme to chtěli zkoušet přirozeně, jsem chodila přes léto na kontroly do CAR abychom věděli, zda to vůbec má cenu.
Tam jsme po pár cyklech zjistili, že nemá.
Vajíčka mi zrají pouze na pravé straně, kde nemám vejcovod, vlevo žádný dominantní folikul.
Proto jsme se rozhodli, že jakmile bude optimální sliznice, zkusíme transfer.
Zkoušela jsem pít bylinkový čaj - G směs z Apatyky České Budějovice.
Bohužel, i přesto, že bylinky mám ráda a chutnají mi, tak na mě působil naopak.
Špinila jsem mimo cyklus a sliznice byla nízká.
Proto jsem se objednala na své osvědčené tělové svíce.
Sliznice vyrostla na krásných 8 mm, v pravém vaječníku byl krásný dominantní folikul, vše bylo optimálně připravené na transfer.
K transferu došlo 1.10.2019.
Tentokrát bylo vše jiné, transfer šel lehce, jen to štíplo a bylo po všem.
Oproti předchozím zkušenostem, kdy se lékařka nemohla dostat dovnitř a bolelo mě to, to byla paráda.
10.den jsem nevydržela a zkusila jsem test - objevila se hodně slabá druhá čárka.
Věděla jsem, že u mě to ještě nic neznamená, ale taky jsem doufala, že tenhle náš poslední sněhuláček bude ten vítězný.
Čárka sílila a mě 14.den potvrdili i HCG v krvi, něco kolem 530.
Druhý den ráno jsem slabě zakrvácela, volala jsem do CAR.
Dr. mi udělala ultrazvuk a říkala, že děloha vypadá dobře, ale že navíc je ještě hodně brzy.
Odebrali mi kontrolní HCG, hodnota se v podstatě nezměnila, ale bylo to sotva 24h, takže si mě pozvali ještě na pátek - 17.den od transferu.
Zdálo se, že krvácení ustalo a tak jsem žila v naději, že všechno dobře dopadne.
“HCG kleslo na polovinu, vysaďte všechny léky, do 3 dnů byste měla začít krvácet a za týden přijďte na kontrolní odběr”, řekla mi sestřička do telefonu a mě se zhroutil svět.
Do teď jsem byla plna optimismu a věřila jsem ve šťastný konec.
Teď jsem nešťastná a nevím, jak se s tím vším vyrovnám a jak budu žít dál.
Chce se mi pořád brečet, lomcuje se mnou vztek, zoufalství, smutek, beznaděj...
Do dalšího IVF už nepůjdeme, určitě ne v nejbližší době a nevím jestli vůbec ještě někdy.
Já už nechtěla jít po tom mimoděložním, ale protože mě Péťa podpořil, že ještě není čas to vzdávat, tak jsem sebrala všechnu sílu a energii a šla do toho a věřila v dobrý konec. Teď už ani Peťan nechce, že je to k ničemu, jen další a další zklamání.
I přesto, mám v plánu ještě pohovořit s dr., potřebuji aspoň vědět “Proč?”
“Proč?” je nejčastější otázka, která mi jde hlavou.
“Proč zrovna já?”
“Proč se to stalo?”
“Proč kde jaká... může mít zdravé dítě?”
“Proč já mám v životě tolik trápení?”
A další a další proč...
Je to přesně rok, co jsem začala psát tento blog.
Tenkrát jsem doufala, že to bude blog dodávající ostatním ženským naději, optimismus v lepší zítřky.
Končí smutkem, dalším a dalším zklamáním.
I přesto, pokud se na IVF teprve chystáte, neváhejte a běžte do toho, znám spousty holek, kterým to vyšlo na poprvé, nejhůř na podruhé.
Já jsem rarita, která si vyžrala všechny možný komplikace a nedošla do vytouženého cíle.
Už nevěřím, že bych někdy byla máma a budu se muset naučit s tím žít, smiřovat se s tím budu velmi těžko.
Musím si najít jinou “cestu za štěstím”, ta mateřská to nebude.
Zajímalo by mě, čím jsem si tohle všechno zasloužila, co jsem komu provedla, že musím tolik trpět.
Nevím jak teď zvládnu žít dál a nemyslet každý den na to, že chci být mámou.
To, co teď cítím, se hodně špatně popisuje.
Je to tak obrovský smutek a prázdno.
Pocit, že jsem na tomhle světě totálně k ničemu, že nejsem schopna ani tak základní věci jako je donosit dítě.
Když jsem byla v pubertě, představovala jsem si, jak budu mít 3 děti a krásnou šťastnou rodinu… A nemám nic, jen pocit, že kdybych nebyla, nebudu nikomu chybět.
Život je hrozně nefér.
Kde jaká socka rodí, jak na běžícím páse.
My máme velký dům, žádné dluhy a nemůžeme mít ani jedno dítě.
A to už jsem dávno z těch třech vysněných děti slevila jen na jedno.
Jedno zdravé dítě, které bude jen a jen naše - moje a Péťovo.
Ale ani to mi není dopřáno, asi si ho nezasloužím nebo bych nebyla dost dobrá máma nebo... nevím proč, to tak život zařídil...
Říká se “konec dobrý, všechno dobré”, tak v našem případě “Konec špatný, všechno špatně”.