Nejlepší kamarádka
Publikováno - 09.09.2019
Když jsem před třemi lety, na jednom ze tří sezení u psychologa řekla: “Odešla mi moje nejlepší kamarádka”, koukal na mě dost divně.
Asi nikdy neměl psa...
Svého prvního psa jsem si prosadila ve 14-ti letech.
Asi by to nebylo tak jednoduché, kdyby posledního listopadového víkendu nepřivezla moje sestra bednu se 3 štěňaty a neřekla “někomu je dejte”.
Nejradši bych si nechala všechny, ale bylo mi jasný, že to nedopadne.
Vybrala jsem si tu nejmenší a nejroztomilejší kuličku. :)
Několik dní jsem přemýšlela nad jménem, najednou ve zprávách hlásili:
“Narodila se japonská princezna Aiko Toši” a já na to jen řekla “bude se jmenovat Ajka”.
Prostě Ája, Ájinka, Ájuška.
Byla tak malinká a bezbranná, nosila jsem jí schovanou pod bundou, aby jí neofouklo a i přes zákaz nakonec spala v posteli, i s mojí mamkou, která byla ze začátku silně proti.
Avšak svým kukučem a přitulením si jí rychle získala.
Bylo mi vyhrožováno, že jestli jí nebudu chtět venčit, tak jde okamžitě z domu.
Ano, přiznávám, byly okamžiky, kdy se mi ven nechtělo, ale vždycky jsem šla, za každého počasí, v kteroukoli hodinu, třeba i ve 2h ráno, když potřebovala.
Občas jsem si zanadávala, ale šla jsem.
Vždycky jsem si říkala, jak by asi bylo mne, kdyby se mi chtělo a nemohla bych jít na záchod.
A to mě donutilo jít, třeba i v pyžamu, v dešti, v chumelenici.
Poslední rok jejího života jsme bydleli na vesnici, to bylo jednoduché, jen jsem otevřela dveře, ale celé roky před tím jsme bydleli ve městě v bytě, to znamenalo obléknout se, vzít vodítko a jít.
Našlapaly jsme spolu spousty kilometrů, Ája byl ten nejlepší parťák na procházky.
Když Ájince byly asi tak 2 roky, nemohli jsme jí chvíli na chalupě na zahradě najít, za nějakou dobu přiběhla úplně mokrá.
Bylo jasné, co se stalo.
Ájinka se za pár týdnů stala mámou.
Hladila jsem jí bříško, cítila jsem, že jsou tam jen dvě, byla jsem s ní, když rodila, byla jsem jediná koho ke štěňátkům pustila.
Jedno štěně bylo v těch nejlepších rukách a moc ho milovali (myslím, že už nežije), ale druhé se asi tak dobře nemělo, což si vyčítám dodnes, ale už to bohužel nezměním.
Když byly Ájince 4 roky, pořídili jsme k ní ještě Sárinku.
Přijmula jí jako vlastní, ve stáří už na ni tolik energie neměla, ale neměla problém jí odehnat a porovnat ji.
Pořád tady byla první ona.
V pátek 13.9. to budou 3 roky, co Ájuška není.
V prvních dnech jsem se setkala s různými názory v mém okolí.
V podstatě 3 mě dost překvapily a hodně jsem o nich přemýšlela.
1. "To bych nemohl/a být u toho, když ji píchali TU injekci"
Ano, Ája bohužel nezemřela přirozeně. Moc jsem si to přála, ale když její stav došel tak daleko, že už neměla ani sílu otevřít tlamu, tak jsem rozhodla za ní, tento stav ukončit.
Už hodněkrát předtím mi bylo naznačeno, že bych její život měla ukončit, ale vždycky jsem říkala, že dokud má "jiskru v očích" a vytahá všechny odpadky z koše, aby zjistila, jestli tam není něco dobrého, tak to neudělám.
Když jsem viděla její prázdný pohled, tak rozhodnutí bylo jasné.
Ano, byla jsem u toho...
Co víc... já jí po celou dobu držela v náručí, hladila jí a mluvila na ní. A v náručí jsem jí měla ještě nějakou chvíli po tom.
Nevidím důvod, proč bych neměla být s ní.
Byla jsem s ní, když se učila sedni, lehni, pac, pusinku...
Byla jsem s ní, když se jí chtělo ve 2h v noci ven.
Byla jsem s ní, když jí jako malý bylo v noci smutno.
Byla jsem s ní, když rodila, měla chřipku a jiné zdravotní neduhy.
Byla jsem s ní, když jí začalo zlobit srdíčko a když jsem jí cpala do krku 2x denně tabletky.
Byla jsem s ní i v jejich posledních minutách.
A ona je se mnou stále.
2. "vždyť to byl jen pes..."
Ano byl to pes, pro mne ne "jen"...
Pro mne to bylo jak moje dítě, spala se mnou v posteli, když jí bylo zle byla jsem s ní a třeba celou noc jsem nespala.
Poslední noc jejího života jsem si ustlala vedle ní na zemi.
Z jedný strany jsem měla Áju, z druhý Sáru.
Byl to můj miláček, nejlepší kamarádka, část mne.
Tohle asi pochopí jen pejskaři a jen někteří.
3. "pořiď si jinýho pejska, smutek se zmenší"
To jsem v žádném případě nechtěla!
Smutek by se možná zmenšil, ale nový pejsek by Ájušku nenahradil.
Stejně jako jí nenahradí Sára.
Jako je to u lidí, tak i u psů platí, že je každý jiný.
Tím spíš když jsou křížený (Ájuška byla bígl s jezevčíkem).
Ájinka byla hodná, klidná, ale taky pěkně tvrdohlavá.
Byl to můj stín, kam jsem se hnula tam byla se mnou, ale přitom nevyžadovala pozornost.
Zatímco Sára vyžaduje pozornost neustálým kňučením, Áje stačilo, že je tam, kde jsem já.
Sára chce mazlit stále, pokud se přestane, vynucuje si to packou, Ájku jsem jí mohla pomazlit jen, když ona chtěla, jinak prostě odešla.
Byla zkrátka svá! Byla to psí dáma!
Šli jsme vedle sebe, bok po boku, krásných 15 let.
Ájuška přežila moji pubertu, trpělivě čekala doma, až se vrátím ze všech těch party atd., dospívala se mnou a usazovala se.
Moc mi chybí, holčička.
