Deprese? - Zákaz vstupui!!
Publikováno - 06.08.2019
“Klep, klep”
“Kdo je?”
“Tady deprese, můžu vstoupit?”
“Pardon, ale deprese má ke mne zákaz vstupu!”
Možná si říkáte:
“Ta ženská je divná! Potratí, píše, jak jí to bolí, jak je to hrozný, ale jen dva dny si pobrečí a zas je v pohodě, směje se sama sobě, říká o sobě, že je blbá a řeší potkany.”
Samozřejmě, není to tak docela pravda, že jsem pořád v pohodě, ale...
Když jsem potratila poprvé, dva dny jsem skoro bez přestání brečela.
Pak jsem si řekla, že je na čase dát se dohromady, vždyť to je teprve první prohraná bitva.
Byly Vánoce, chtěla jsem si je užít s partnerem a mamkou a hlavně jsem chtěla být, co nejdříve v pořádku (psychicky i fyzicky) abych mohla na další transfer.
Vánoce a to, že jsem nebyla sama doma, mi hodně pomohlo.
Měla jsem novou naději, že se zadaří.
Pobrečela jsem si, když se první transfer po potratu nepovedl, ale hned jsem se vzchopila a udělala maximum aby ten další dopadl.
A on dopadl!
Byla radost, aby za necelé 2 týdny přišla první rána – mimoděložní těhotenství.
Tenkrát jsem poprvé pronesla větu: “Ať to dopadne jakkoli, já končím.”
Bolest byla veliká, jak psychická, tak fyzická.
Dovolím si říct, že ta fyzická byla v danou chvíli o mnoho silnější.
Pořád jsem totiž měla v děloze jedno miminko, které mělo velkou šanci.
Jenže, za necelé 3 týdny jsem i o toho malého bojovníčka přišla.
Tenkrát jsem hned psala jedné moji instakamarádce (snad jí tak můžu nazvat), se kterou si píšeme pomalu denně.
“No nic, tak si koupíme dalšího psa, Péťa si koupil nové kolo, tak si ho taky koupím, najdu si práci a život půjde dál.”
Tenkrát mi odepsala: “Líbí se mi na Tobě, že máš hned další plány.”
Ne, to nebyly plány, to bylo ZOUFALSTVÍ level milion.
Potřebovala jsem rychle mít pocit, že mě ještě něco čeká, že na tomhle světě k něčemu budu dobrá, když už nebudu máma.
Byla jsem rozhodnutá, že končím, že to bylo to poslední, co můžu vydržet.
Uběhlo pár hodin, proteklo mnoho slz a všechno bylo jinak.
Stačilo pár slov mého muže, stačilo se na to racionálně podívat, bez emocí.
NADĚJE UMÍRÁ POSLEDNÍ.
DOKUD MÁM DĚLOHU, MÁM NADĚJI BÝT MÁMOU!
Ano, smutek ještě pár dní přetrvával, když už byl na ústupu, přišla revize a tím se smutek vrátil, ale jen jeden den.
Je doba, kdy se každý ohání slovem “DEPRESE”.
Dřív byli lidi prostě smutní, dnes má každý hned depresi.
Je to taková móda asi jako “prokrastinovat”, zatímco dřív lidi prostě lelkovali nebo si užívali nicnedělání, dneska každý prokrastinuje.
Nemám to slovo ráda, deprese je těžké psychiatrické onemocnění a ty, co to říkají, ani nevědí, jak hrozný fyzický i psychický stav to je.
Mladý holky nemůžou 2-3 měsíce otěhotnět a už mají deprese.
A já si někdy říkám: “Ty jo, možná to miminko málo chci, když hned nemám deprese.“
Jenže opak je pravdou, já ho chci a moc a proto smutku, natož depresím, nedám šanci.
Víte jak se říká: “Spokojená máma, spokojené dítě”?
Tak já si to změnila na: “Jen spokojenou ženu si může vybrat nějaká dušička za mámu”.
A teď si nalijeme čistého vína, jo?
K čemu je být “v depresi”?
Čemu to jako pomůže?
Čemu pomůže to denně tlačit na sociální sítě?
V každým příspěvku mít, že jsem v depresi, protože jsem dostala menstruaci, pak zas nedostala, ale druhá čárka se ne a ne objevit?
Pak zas, že musím do centra, atd...
Kolikrát mám nutkání těm holkám napsat:
“Prober se! Je přece skvělý, že menstruace přišla jak měla, to znamená, že tělo funguje správně”.
Nepřišla? Ale dá se to řešit? Tak taky super.
Jdeš do CAR? No supeeer, je přece skvělý, že žijeme v době, kdy je tahle možnost.
Na všem se musí hledat to pozitivní!
Dokud za sebou nemá ženská potrat, nemá za sebou nic, to mi věřte.
Mluvím teď o ženě, která je zdravá, jen nemůže otěhotnět, samozřejmě holky s endometriozou nebo PCOS to mají sakra těžký, ale víte co, pár takových znám a jsou to super, pohodový holky, protože ta diagnoza – ta je naučila být bojovnice, nevzdávat se a nelitovat se.
Ale i na potratu se dá najít něco pozitivního, každé (byť krátké) těhotenství posílí dělohu, možná k potratu musí dojít, aby pak proběhlo celé těhotenství tak, jak má až do zdárného cíle.
A věřte mi, je lepší o miminko přijít v 7.TT kdy si ještě naplno neuvědomujeme, že je naší součástí, než třeba ve 20TT.
Pokud potrat posílí dělohu, vypudí nezdravý plod, apod., tak děkuji přírodě, že to takto zařídila.
Původně jsem myslela, že tento článek bude o depresích, o tom, jak je to všechno těžký a nespravedlivý.
Ale já to asi neumím, píšu jak mi myšlenky běží.
Asi bych spíš chtěla abyste tento článek brali jako povzbuzení, naději, aby ve vás probudil radost ze života.
Všechno špatný berte jako zkoušky, které vás jen posilují (fyzicky i psychicky).
A když si myslíte, že už nemůže být nic horšího, tak věřte, že může.
Na závěr bych jen chtěla říct, že nejsem 24/7 s úsměvem od ucha k uchu, že i na mne občas padne smutek, občas si pobrečím.
Kdo mne sleduje na IG již delší dobu, tak ví, že se tím netajím, že to řeknu, natočím a dělám to, protože mi to připadá normální.
Je v pořádku, že na člověka přijde splín, že uroní slzu, ale není v pořádku se v tom utápět denně.
HLAVU VZHŮRU, HOLKY!
Jsme silné a krásné, pár bitev možná prohrajeme, ale na tom nesejde, důležité je, kdo vyhraje válku!
A to budeme my – bojovnice, nikoli neplodnost nebo deprese!
