Sobota 4.5.2019
Publikováno - 09.05.2019
Pokusím se popsat celý den, tak jak ho mám dosud v paměti, pro sebe, pro vás...
Abyste se nikdy nenechali od doktorů odbít a poslouchali svoji intuici.
Noc z pátku na sobotu probíhala vcelku standardně, spala jsem celou noc až do půl 5.
O půl 5 mě vzbudila bolest v zádech, která mi šla do třísla a nohy.
Chvíli jsem se převalovala, nakonec jsem našla úlevovou polohu a ještě jsem na chvíli usnula.
Asi kolem 6h mě opět vzbudila bolest, to už jsem vstala a říkala jsem si, že to zas bude den, když mě bolí záda už od rána.
Šla jsem jako každý den obejít zvířata, zapnula jsem pračku a šla jsem snídat.
Snažila jsem se různě protáhnout aby záda povolila, ale bolest byla stejná ať jsem se hnula jakkoli.
Během dopoledne jsem pověsila prádlo, zapnula pračku po druhé, pomohla Péťovi s větvema, ale to už se bolest začínala stupňovat.
Zvládla jsem ještě udělat žemlovku, kterou měl mít Péťa na neděli k obědu, já totiž ráno měla jet s mamkou na pobyt na zámek Loučeň.
Začala jsem připravovat oběd – smažený sýr a krokety.
U toho už jsem nevydržela stát a musel to dodělat Péťa.
Oběd jsem si vůbec nevychutnala, už jsem totiž nemohla ani sedět.
Psala jsem kamarádce, že mám hrozný bolesti v zádech, psala mi jestli nemám ledvinovou koliku. To mě do té doby vůbec nenapadlo.
Pověsila jsem druhou pračku, ale už ne na zahradu, ale na skládací sušák na dvoře, na zahradu už jsem měla pocit, že bych nedošla. Ponožky jsem ani nepověsila, jen jsem je poházela po topení.
Oběd jsem sotva snědla a šla jsem si lehnout.
V posteli jsem měla hroznou zimnici, nevěděla jsem, jak si lehnout, bolest byla čím dál horší, žádná úlevová poloha. Zkusila jsem si zabalit záda (tzv.suché teplo) – nepomáhalo.
Nakonec jsem na chvilinku usnula, spíš už z vyčerpání než že by bolest povolila.
Bylo mě čím dál hůř a navíc jsem začínala mít hrozný strach, přeci jen, věděla jsem, že jsem těhotná.
Asi o půl druhý jsem vstala, šla jsem na záchod a na Péťu jen tak prohodila, že asi pojedeme do nemocnice, že mi je hrozně a že mám velký strach, to už jsem samozřejmě i brečela.
Péťa nejdřív, že s bolestí zad nepojedeme do nemocnice, ale během minuty přišel za mnou do ložnice, že se teda obléká a jedeme.
Držela jsem se za bok, funěla jak při porodu, naříkala jsem.
Péťa, který měl ledvinovou koliku před několika lety, říkal, že vypadám stejně jako on tenkrát a tak jsme jeli na urologii.
Na urologii byla moc hodná sestřička i pan doktor.
Sestřička mě vycévkovala – říkala jsem, že transfer mě bolel jak kráva? Tak jako cévkování asi 100x horší.
Do toho ty bolesti a já tam normálně beze studu křičela na celý oddělení.
Dr. mi udělal ultrazvuk obou ledvin, močového měchýře, vyšetřil moč.
Nic neshledal, poslal mě tedy na neurologii s tím, že je to asi od zad.
Ještě mi zařídil zřízence aby mě odvezl na vozíčku. Sice jsem nechtěla, ale pak jsem byla vděčná.
Na neurologii zrovna měli příjem, takže jsem musela čekat.
Bylo to nekonečné.
Péťa stál vedle mě, držel mě za ruku, hladil mě, utěšoval.
Já střídavě brečela, křičela, funěla, naříkala.
Pak se konečně otevřeli dveře a ozvalo se “další”.
Sestřička i lékař o mě věděli, dr. z urologie jim volal, že mě tam posílá, že mám velké bolesti a že jsem těhotná po IVF.
Přesto se sestřička nezvedla, prostě jen zařvala ze židle.
Ještě jsme zaslechli, že doktor chtěl odejít s tím, že počkám, ale sestřička mu řekla, ať mě ještě vezme, že jsem po IVF a že jsem vyděšená.
Péťa mě zavezl dovnitř a chtěl odejít, naštěstí mi sestřička řekla, že tam může zůstat, za to jsem byla ráda.
Už ve dveřích mi bylo jasné, že s tímhle doktorem bude problém.
Ani se nezvedl od počítače, zeptal se mě proč přicházím, i když už to věděl od dr. z urologie a mohl si to přečíst v jeho zprávě.
Cvakal do počítače a ptal se mě:
“Neupadla jste? Neprochladla jste?”
Chtělo se mi na něj křičet “Jsem po IVF, ne debil.”
Přece kdybych upadla, tak to řeknu rovnou.
Dlouho něco cvakal do počítače, pak mi řekl, že si mám vzít paralen a sestřička jeho doporučení doplnila - “Vy jste hodně vynervovaná, jeďte domů, uvařte si bylinkový čaj na uklidnění, zalezte si do peřin a pusťte si pohádku”.
Nakonec mu asi došlo, že mě ani nevyšetřil, tak mě položil na lehátko, poťukal mi do kolena, poškrábal po chodidle a to bylo vše.
Ani jsem se nesvlékla, na místo, kde mě to bolí se ani nepodíval.
Doporučil mi, pokud by bolest nepřestala ať si zajdu na gynekologii a oni mi doporučí analgetika, která můžu i v těhotenství.
Nakonec mezi dveřmi:
“Dojděte si na tu gynekologii hned, ať vám něco dají.”
Já už jsem ani nechtěla, bylo mě čím dál hůř, chtěla jsem domů, připadala jsem si jako hysterka, co nevydrží bolest zad.
Péťa mě ale zavezl ještě na tu gynekologii.
Tam naštěstí byla paní doktorka, která mě moje bolesti věřila, nedala mi jen radu, ale udělala mi ultrazvuk.
Hned jak mi začala dělat ultrazvuk tak říkala “já si vás tady nechám”.
“Vypadá to, že máte jedno embryo mimo dělohu a krvácíte do dutiny břišní.”
Moje reakce byla “Ne, prosím ne.”
Dr. “Prosit můžete, ale já s tím nic neudělám.”
Na sestřičku: “Přijmeme paní na pooperační JIP, sledovat funkce, udělat odběry, já si tam přijdu paní přijmout a za hodinu uděláme kontrolní UZ a rozhodneme jestli budeme operovat.”
V tu chvíli mi zabral paralen z neurologie a bolest začala ustupovat.
To paní doktorku naštvalo, že mi dali analgetika bez toho aby zjistili příčinu a tím potlačili příznaky.
Příjmuli mě na JIP, rychle se rozloučit s Péťou, s tím, že mi přiveze věci, ale už ho za mnou nepustí.
Měla jsem velký strach.
Péťa mi pak říkal, že to bylo hrozný slyšet, co mi je a že mě klidně z neurologie poslali domů. Okamžitě jsem dostala infuzi, co 15 minut mi měřili tlak, sepisovali různý papíry, doktorka se mě ptala na všechno, co jsem si už prošla.
V 18:15 mi udělala znovu ultrazvuk, říkala jsem jí, že bolesti žádné nemám, účinkoval paralen.
Ale strašně jsem se klepala, fakt hrozně a nešlo to zastavit, málem kvůli tomu ani nemohla udělat ten ultrazvuk.
Stejné klepání mě doprovázelo na sál, klepala jsem se, i když jsem se probudila a při prvním vstávání.
To bylo fakt nepříjemný.
“Bohužel musíme operovat a to rychle, sestřičko zavolejte anesteziology, kolik je HCG?”
“Přes 8 tisíc.”
“Tak to nám moc neřekne, je jasný, že jde o vícečetné těhotenství, podle mne je jedno ve vejcovodu.
Hladina tekutiny, která je podle mne krev, protože to tam dělá takový čárky, se zvýšila o 1 cm během té hodiny.
Uděláme laparoskopii a uvidíme co tam bude, uděláme to, co nejšetrněji aby to neublížilo těhotenství v děloze.”
“Anesteziologové přijdou v 18:45”
“Dobře, připravte paní a v 18:45 se uvidíme na sále”
Rychle ještě píšu domů, Péťovi a mamce, že jdu na sál.
Přijde sestřička na noční směnu a říká mi:
“Jsem zvědavá, co v tom břiše máte, máte totiž jinak ukázkové těhotenství“.
To mě potěší.
Bolesti se začínají zase ozývat, paralen nefungoval ani 2 hodiny.
Sestřičky si předávají směnu a už přijde zřízenec, že je čas.
Mezi dveřma si vzpomenu, že nemám zabandážovaný nohy a vyčištěný pupík, tak to říkám sestřičkám.
Ty se smějou a říkají “je vidět, že jste naše” a rychle to dodělávají.
Dostanu ještě zelenou čepici na hlavu podle poslední módy a už mě pokládají na sále na operační stůl.
Než mě uspí, zahlédnu paní doktorku a hlásím jí, že bolesti jsou zpět.
Ubezpečuje mě, že je to správné rozhodnutí operovat a že udělá, co bude v jejích silách, aby neohrozila těhotenství v děloze.
Pak už nevím nic.
Vzbudí mě až můj vlastní křik, strašně mě bolí břicho, sestřička mi říká, že už je po všem, dává mi infuzi na bolest.
Po chvíli přijde dr. a říká mi:
“Vejcovod jsme museli vzít, bylo tam opravdu mimoděložní těhotenství, krvácelo to, v břiše jste měla už 300ml krve, dělohy jsme se vůbec nedotkli, mělo by to zvládnout.”
Když zabere infuze na bolest, hlásím sestřičce, že mám chuť na něco dobrého, ta se směje a říká:
“To je dobrý znamení, že bude vše v pořádku.”
Ještě se ptám jak dlouho trvala operace:
“Operace 25 minut a na sále jste celkem byla 40 minut.”
Chce se mi hrozně spát, ale sestřička mi dává do ruky mobil a říká: “Napište domů”.
Tak píšu Péťovi, mamce, přečtu několik zpráv na IG, napíšu tam heslovitě do instastories co a jak.
Telefon odkládám a usínám.
Spala jsem celou noc.
Ráno jsem se se zeptala sestřičky, jestli za mnou přijde ještě paní doktorka:
“Už asi ne, končí jí služba, myslím, že bude ráda, že jde domů.”
“Tak já se zeptám Vás, byla jste taky na sále, co by bylo kdybych poslechla dr. z neurologie a jela domů.”
“Už byste nepřijela. Bavili se o tom ještě na sále, jak Vás mohl poslat domů, kroutili nad tím hlavou, říkali, že kdybyste poslechla nebo přijela později, tak by ten plod v děloze nezachránili a nejspíš ani Vás. Bylo to opravdu ošklivé a velké. Ten vejcovod musel jít pryč, nešlo ho zachránit.”
Ráno mi ještě nabrali kontrolní HCG a udělali ultrazvuk, spíš pro můj klid abych viděla, že to naše vytoužené miminko v děloze zůstalo.
První vstávání a první den byl fakt hrozný.
Měla jsem drén, všechno mě bolelo, bylo mi smutno a pomalu mi docházelo, že už jsem tu nemusela být.
Kromě Péti, který mi psal a odpoledne i přijel, mi hodně pomohly všechny zprávy od mých sledujících na IG, za každou tu zprávu jsem vděčná a četla jsem jí několikrát.
Opět jsem si ověřila, že mám nejlepšího chlapa na světě, na kterého se můžu spolehnout.
Nejenže se bezvadně stará o mě, ale i všechny naše svěřence a o vše co je potřeba.
Ještě odvezl moji mamku na ten pobyt a druhý den pro ni dojel. Už to nešlo zrušit.
Jsem vděčná, že ho mám a že stojí trpělivě po mém boku. i když jsem někdy na zabití.
Náš vztah prošel za těch necelých 6 let tolika zkouškami, že to někteří nezažijí za celý život.
Noční můra je za námi, doufám, že “miminko” v děloze se vyvíjí a že zítra budu mít pozitivní zprávy.
Už nechci žádný takový hrůzy zažít, už jsem potrestaná za všechny hříchy, i za ty, co jsem neudělala.
Na čem se teda shodli všichni 3 gynekologové, kteří se u mě vystřídali, je to, že jsem rarita.
Mimoděložní těhotenství se samozřejmě stává, ale že by jedno bylo v děloze a druhé mimo je prý opravdu vzácnost.
No jako, nemusela bych mít všechno.
Na závěr bych jen chtěla říct:
“Poslouchejte svoje tělo, svůj instinkt, nenechte se nikdy odbýt, že Vás to nemůže tolik bolet nebo že to nic není. A doporučuji, aby s Vámi do nemocnice jel někdo při smyslech.”
Kdyby tam se mnou nebyl Péťa, jela bych prostě domů.