Transfer č.5
Publikováno - 30.04.2019
V minulém článku jste se dočetli, že transfer č. 4 nedopadl jak jsem si představovala.
Byla jsem hodně zklamaná, tak nějak jsem šla na jistotu.
Jedna hodná duše na IG mi připomněla účinek tělových svící, tak jsem se hned objednala.
Na svíčku jsem šla 4.4.2019, jako vždy jsem si nechala aplikovat dvě a tentokrát jsem je dala na střed – na dělohu, aby se pěkně prohřála a prokrvila.
8.4.2019 Pondělí – Kontrola v CAR 12.den cyklu
V pátek jsem si řekla, že v pondělí budu mít sliznici minimálně 6,5mm a s tímto rozhodnutím, jsem šla na kontrolu.
Moje paní doktorka změnila pracoviště a je tam nový pan doktor, byla jsem první pacientka toho dne, počítači se nechtělo pracovat a pan doktor byl ze mě pak asi taky v šoku.
Když konečně naběhl PC, dr. si otevřel moji kartu, vyzval mě na lehátko, začal ultrazvukové vyšetření.
Dr.: “Sliznici máte pěknou”
Já: “Kolik?”
Dr.: “Vy jste na mě moc rychlá...”
Po chvíli... "11mm"
Já vykulený oči... “Fakt? To není možný!”
Při oblékání “Tak teď už to musí dopadnout”
Dr. mě hned vrátil do reality - “Vysoká sliznice není všechno”...
Snažila jsem se mu vysvětlit, že jsme s paní doktorkou před pár měsíci slavily, i když jsem se s vypětím všech sil doškrábala na 5,5mm, ale bylo vidět, že tu moji anamnézu nezná a moje nadšení nesdílel. Což je samozřejmě pochopitelný a nějak moc mě to nerozhodilo, já totiž měla radost velikou.
Dr.: “Tak zítra si píchnete ovitrelle (pozn. injekce na vyvolání ovulace) a já se jdu domluvit do laboratoře, kdy proběhne transfer.”
Za chvíli se vrátil i s laborantem.
L: “Tak transfer uděláme v úterý 16.4., přijďte v 11:30. Koukal jsem, embryí tam ještě máte dost, tak si volat nemusíte. Kolik budete chtět zavést?”
J: “Jako vždy, rozmrazit jednu pipetu, pokud tam budou dvě a budou v pořádku, tak zavedeme dvě, pokud tam bude jen jedno, zavedeme jedno. A dala bych ještě šanci tomu embryoglue.”
L.: “Dobře, píšu si, jsme domluvený”.
Pan doktor mi to ještě všechno napsal na papír:
Ovitrelle 9.4. ve 21h
Prednosin užívat od 10.4.
Clexan ode dne transferu – přiznám se, že jsem ho píchla už den před, je to kvůli mé protrombinové mutaci, rozhodně jsem tím nemohla nic pokazit.
Crinone gel od pátku 12.4.
Vše domluveno, rozloučili jsme se a já šla šťastná domů.
11mm! PANE JO!
Příteli jsem napsala zprávu, ve které bylo pouze “11 mm”.
Odpověď mi přišla hned: “Ty vole... To čumím”.
Hned jsem psala paní Danče, jak to se mnou vypadá a že jsme ještě domluvený na svíčce.
Domluvili jsme se, že ještě 2 aplikuje ve středu 10.4. a 15.4. těsně před transferem raději zrušíme.
A mimo svíček, jsem opět na radu jedné mé sledující na IG, začala jíst ananas.
Nazvala jsem si to ANANASOVÁ PODPŮRNÁ LÉČBA.
Ananas obsahuje komplex enzymů zvaný Bromelin, který podporuje uhnízdění embrya.
Mé sledující to dokonce doporučil gynekolog a já si vygooglila, že se doporučuje i při přirozeném početí.
A jaké má být dávkování?
Doporučuje se začít konzumaci 1-2 dny po ovulaci, jeden ananas rozdělit na 5 dílů a každý den sníst jeden díl.
Já si koupila dva, začala jsem jíst 1 den po ovulaci, a poslední kousek jsem dojídala 3.den po transferu.
16.4.2019 úterý – Den D
Jako vždy jsem dorazila o půl hodiny dřív.
Tentokrát jsem dostala pokojíček, který nemá číslo, ale je tam napsáno vyšetřovna a byla jsem na něm když mi dělali IUI (inseminace).
Kolem 11:30 za mnou přišla laborantka, že teda mám rozmražené dvě embrya (naše sněhuláčky, jak já jim říkám) a že jedno je kvality 1, druhé má na sobě malinkatou skvrnku, takže kvality 1-2, ale taky super.
“Kolik teda chcete zavést?”
“Obě.”
“Opravdu? vždyť jste taková drobná.”
“Opravdu!”
Úterý je jediný den v týdnu, kdy je tam moje paní doktorka.
Taky měla radost z mé krásné sliznice, menší radost už měla z toho, že si chci nechat zavést 2 embrya. Přitom mi při druhém transferu sama říkala, že příroda si poradí.
Do zprávy mi tentokrát připsala velkým písmem – zavedena dvě embrya na přání klientky.
No co už...
Nějak to dopadne.
Psala jsem minule, že transfer mě bolel jak kráva?
Tak tenhle snad ještě víc.
Paní doktorce to nešlo zavést, zkoušela to i zkusmým katétrem, nakonec musela zavést sondu a přes ní pak katetr s těmi našimi poklady.
Vysvětlila mi to, že kromě toho, že mám zakloněnou dělohu, se ještě při každém transferu malinko poškodí čípek, který se pak hojí jizvou a to mi tam způsobilo “zatáčku” přes, kterou se potřebovala dostat.
Bolest jsem vydržela, i když z transferu na pár minut byl zákrok na 20 minut, kdy už jsme na konci byly zpocený všechny čtyři – já, dr., sestřička i laborantka.
Pak mi sestřička říká: “Nešlo to, protože to mělo být zavedeno přesně ve 12:00h”.
Hodinku jsem si poležela.
Tento transfer jsem se rozhodla pojmout jinak.
Žádný velký odpočinek, normální pohyb, jen jsem teda nevařila a nežehlila.
Takže v den transferu jsem schválně zaparkovala auto o kousek dál od CAR, po cestě k autu jsem zjistila, že už prodávají zmrzlinu, tak jsem si koupila a dala si bolestné.
Doma jsem se naobědvala a šla jsem obejít zvířata, tak nějak jsem chvilku poseděla, chvilku něco šolichala, takový nenáročný práce.
Ve čtvrtek k nám přijela moje mamka, ta nám uvařila v pátek i v sobotu, byli jsme na návštěvě, v pátek jsme si ogrilovali venku klobásky, poseděli.
V sobotu šla mamka k mému bráchovi, abysme si jí vystřídali a my jsme s Péťou jeli do obchodu, po cestě přibrzdil u lesa a jen tak jsme se prošli a stavili jsme se u Péťový tety a strejdy.
V neděli jsme vyrazili na výlet.
P: “Tak kam chceš jet?”
J: “Mě je to jedno, klidně někam kousek, stačí když se někde projdeme po lese” (jsem skromná holka, že jo)
Péťa kouká do mobilu a za chvílí: “Byla jsi někdy na Kokoříně?”
J: “Nebyla”
P: “Tak pojedeme tam, má tam být jarmark, tak tam teda asi bude hodně lidí, no kdyby to nešlo, pojedeme jinam”
J: “Super, jasný, kdyžtak se projdeme po tom lese”
Zadáme do navigace Hrad Kokořín a frčíme...
Když už se blížíme, říkám mu:
“Mohl bys mi zazpívat tu písničku o Kokoříně...”
P: “Jakou? žádnou neznám”
J: “No jak se tam zpívá Na kokořín je cesta...”
P: “Takovou neznám”
J: “Tak seš blbej? Taková lidovka”, říkám mu suverénně a vytahuji mobil, že jí najdu na youtube.
Po chvíli... “Aha, tak nic, to bylo na Okoř je cesta... Jsem kráva blbá”...
Cesta v pohodě, hrad najdeme, lidí tak normálně, na to že byla krásná slunečná neděle, po jarmarku ani památky...
J: “To je divný, tady žádný jarmark není”
P: “Tak asi je ve městě Kokoříně, tam nejdeme, já nemusím vidět jarmark.”
J: “V pohodě, já taky ne”
Představa miliardy lidí tlačící se kolem stánků mě fakt neláká.
Tak jsme šli na procházku po lese, trošku jsme zabloudili, je snad všem jasný, že ty červený značky někdo špatně namaloval, víc vysvětlovat nemusím...
Péťa už se trošku vztekal, to je něco na něj, vidět parkoviště, kde stojí naše auto a nemoct se na něj dostat, protože stojíte na skále a jít přímo dolů fakt nechcete.
No nic, nakonec jsme vybloudili, měl to být okruh 3,5 km a hodinky hlásily i s cestou na hrad, nachozených 10km.
Je jasný, že chytrý hodinky neumí počítat, že jo!
Já přece měla klidový režim, ne nachodit 10 km a ještě chvilkama lézt po skalách, no docela makačka.
Ale když už jsme vyrazili, nebylo cesty zpět.
Auto jsme našli, jako správný divnolidi jsme otevřeli kufr, sedli si, dali si sváču – jo lidi divně koukali, přece normální lidi nesedí v kufru, ale jdou pěkně pustit nějakou stovku do některé z hospod a že jich tam bylo.
Napucnutý jsme se vydali směr domů.
Po hodině doma se ozval Péťa: “Já jsem ale ko..t!”
J: “Co se stalo?”
P: “Ten jarmark nebyl na Kokoříně, ale na Křivoklátě.”
“To nic, miláčku, stane se, i tak to byl krásný výlet”
Zakončila jsem to větou “To jsem zvědavá jestli jsem to těhotenství vychodila.”
V pondělí jsme byli doma, pozvali jsme na oběd neteř, já jsem udělala polévku, Péťa zapečené těstoviny.
Taková bezva dělba práce, to mám ráda, když cokoliv děláme spolu.
Tak mi první týden po transferu utekl jako voda, odpočinek nula.
A ani další dny jsem extra neodpočívala.
I když unavená jsem teda byla.
V den transferu jsem unavená vždy, ale tentokrát se mě únava držela i dál, najednou jsem neusínala až kolem 11h v noci, ale spala jsem dřív než Péťa a ráno jsem nestrašila už od 5h, ale horko těžko jsem se vzbudila v 7h.
Po cestě z Kokořína jsem to chtě nechtě na 20 minut zalomila, tak silná byla moje únava, že nešlo se ubránit.
V sobotu 11.den po transferu jsme jeli do města, vrátit knížky do knihovny a stavili jsme se v drogerii.
Jen jsem tak nadhodila - “Mohla bych si koupit test”.
Očekávala jsem reakci ve smyslu: “Není potřeba, to už vydržíš do úterý”, ale Péťa opět překvapil. Nejen, že nic neřekl, on mi ho pomohl i hledat v tý drogerii a našel.
Když jsme přijeli domů, ptal se jestli si ho budu dělat hned. Bála jsem se výsledku a tak jsem to odložila na nedělní ráno.
V 6h se jako vždy probudila Sárinka a chtěla ven, tak jsem vstala, došla jsem si na záchod, namočila test ve zkumavce, položila ho na komodu a šla jsem radši vypustit slepice a holuby.
Když jsem se vrátila, bála jsem se na ten test podívat a jen jsem si šeptala “prosím dvě čárky”.
Jaké bylo mé překvapení, když se tam opravdu objevily dvě čárky.
Péťovi jsem to ukázala až když vstal, jen řekl “to je dobře”.
Žádný velký radosti, oba už dobře víme, že to je teprve začátek.
Já ale věřím, že toto je začátek s dobrým koncem.
Dnes jsem ještě byla v CAR na krvi a hodnota HCG je 3056!!!
Okamžitě jsem volala partnerovi, sdělila mu, jemu nic neříkající, hodnotu a tichým hláskem dodala:
“Jen aby tam nebyli/y dvě”.
Na druhé straně bylo až děsivé ticho.
Po chvíli se ozvalo něco jako “hm”.
Nevím co k tomu vše přispělo – svíčky, ananas, vysoká sliznice, moje rezignace na odpočinek a naopak více pohybu.
Nebo prostě jen souhra náhod, dobrá konstelace hvězd.
Těžko říct … každopádně teď jsem šťastná, že to dopadlo a snad už to vše bude jak má být.