Transfer č.4 - druhá část
Publikováno - 27.03.2019
Víte, co je největší noční můra každé ženy, která podstupuje IVF?
Že v den plánovaného transferu přijede do centra a tam je jen sestřička a sdělí jí, že všichni lékaři mají dovolenou.
Že je to blbost? Ano, je!
Ale já tuhle noční můru měla v noci před transferem.
Zdál se mi sen, že jsem přijela do CARu, nikde nikdo a sestřička mi sdělila: “je mi líto, ale lékaři odjeli na dovolenou, budete muset počkat do dalšího cyklu.”
Naštěstí to byla opravdu jen noční můra a nic takového se nestalo.
Když jsem 14.3.2019 v 11h přijela do centra, potkala jsem sestřičku už na chodbě a hlásila mi, že si pro mne za chvilinku přijde.
Pak už “rutina” – převlíknout do noční košile a čekat.
Asi v 11:30 přišel embryolog říct mi jak jsou na tom naše “miminka” – embrya.
“Rozmrazil jsem jednu pipetu, jsou tam dvě embrya a obě jsou dobrý, tak kolik zavedeme?”
“Já nevím”
“Musíte si to rozhodnout Vy, dnes je tu lékař, který Vás nezná, tak to na něj nemůžeme přehodit”
“Víte to je těžký, pro Vás to bude asi znít divně, ale pro mne už to jsou naše miminka a je pro mne hrozný říct, že jedno prostě vyhodíme.”
“To naprosto chápu...”
Pane jo, on mě chápe, to je úleva...
“Víte, my taky nedokážeme říct, které se uchytí. Můžu říct, že jedno je o malinko lepší, ale to neznamená, že právě to, je to správný, který se uchytí. Tak zavedeme obě?”
“Jo, zavedeme obě...”
“Doufám, že Vás nebudu pak potkávat, abyste mi nenadávala, že kvůli mě máte dvojčata” říkal mi embryolog se smíchem...
Jsem se musela taky smát a říkala jsem “Až potkáte někoho kdo vypadá jako zombie, tlačí kočárek a mezi zuby potichu syčí něco jako “Já vás zabiju” tak jsem to já.”
Té představě jsme se smáli oba...
O půl hodiny později na sále...
Ve dveřích se objeví pak doktor, celý v zeleném a říká:
“Tak už jsem se oblékl dle poslední módy a jdeme na to...”
Zatímco já ležela už připravená s nohama hore, on mi podával ruku se slovy “Dobrý den, já jsem...”
To už jsem si říkala, že dnes bude veselo...
Poprvé jsem viděla tu kanylu, kterou se transfer provádí a říkala jsem si jen “Ty vole...”.
Ještěže předtím jí vždy podávali tak, že já jí neviděla, jinak bych asi utekla už při prvním pokusu.
Ale nic není tak hrozný, jak to vypadá, samotný transfer nebolí, opravdu… možná je někdy malinko nepříjemný, ale dá se to vydržet.
Mě to teda tentokrát bolelo jako kráva. Jako vážně.
Ale ne ten transfer, ale pan doktor si potřeboval povytáhnout čípek (zase ho ta moje zakloněná děloha ho prostě nechtěla pustit) a to mě teda bolelo, ač to prý většinu žen nebolí.
Když měl pan doktor připravený vše jak potřeboval tak pokynul embrylogovi “Přineste mi sem ty kudrnáče.”
Pak se podíval na mě a říkal “jo vy máte rovný vlasy, tak leda, že by byli po tatínkovi, ten má kudrnatý vlasy?”
Jsem se musela zamyslet a pak říkám:
“Jo před mnoha a mnoha lety, když ještě nějaký vlasy měl a já ještě chodila do školky, tak měl prý kudrnaté.”
“No tak to budou kudrnáči po tatínkovi”
Po transferu dr. předal katetr embryologovi se slovy “kolega zkontroluje jestli je katetr prázdný, jestli se tam nedrží ručičkama a nekřičí “neee, my odsud nechceme”.”
Jako takhle veselo jsem na sále ještě nezažila a musím říct, že to bylo fajn. I ta bolest byla snesitelnější.
Pak jsem se ještě zeptala na výsledky imunologie.
Naštěstí vše v pořádku, ale i přesto mám důsledně užívat prednison.
Pan doktor mi vysvětlil, že měl mnoho žen, které žádný imunologický problém neměli, ale bez prednisonu by prostě neotěhotněli a uklidňoval mě, že i vlastní manželce by ho dával do 6.týdne.
Hodinku jsem si v CARU poležela a odcházela s tím, že tentokrát to na 100% vyjde.
Přece už nic nemohlo být lepší – sliznice na moje poměry vysoká, já skvěle naladěná, natěšená, embrya kvality 1.
Co víc si přát?
První dny jsem “odpočívala”, háčkovala, četla, sem tam jsem se prošla po zahradě. Péťa uvařil, měli jsme zkrátka pohodičku.
Pak přijela moje mamka, chodily jsme na procházky (vzaly jsme do party bývalou švagrovou), kupovaly si zákusky, společně tvořily (já háčkuji, ona plete).
Prostě takový obyčejný fajn dny.
Asi 6.-7.den po transferu se mi párkrát udělalo nevolno, najednou mi bylo na zvracení, strašný horko, říkala jsem si “Jo, vyšlo to”.
8.den jsem si udělala test – bohužel negativní, všechno špatně, byla jsem na sebe naštvaná, že jsem si ho vůbec dělala.
Utěšovala jsem se, že to prostě ještě není vidět.
Do toho kamarádka, která byla teprve na druhém transferu, týden přede mnou, mi napsala, že má pozitivní HCG a že je to na dobré cestě.
Jako já jí to moc přeju, snaží se už taky dlouho, i když do centra chodí teprve půl roku, ale bylo mi to zároveň hrozně líto a obrečela jsem to.
V sobotu (23.3.2019) bylo tak krásně, udělala jsem první letošní ledové kafe.
Tak jsem se na něj těšila, miluju to a vůbec, ale vůbec mi nechutnalo a nakonec jsem to musela jít rozchodit abych ho nevyhodila zas ven.
Nechápu to, asi už mi z toho hrabe.
No v úterý, 12.den po transferu už jsem nevydržela, udělala jsem si test znovu.
NEGATIVNÍ!
Odpoledne jsem začala i lehce krvácet.
Upřímně říkám, že mě to rozsekalo tak, jak ještě žádný předtím.
Brečela jsem celý dopoledne, hlavou mi šlo, že už na se na to vykašlu, že se prostě budu muset naučit žít s tím, že nebudu mít děti, že nikdy nezažiju, jak mě v břiše kope, jak ho sleduji, když spí, učí se novým věcem, roste, jak mi řekne “mami” a bude mě hladit těmi malinkými ručičkami, jak se bude vztekat, v noci nespinkat, jak se o něj budu bát až bude mít teplotu, no prostě, že nezažiju všechny ta radosti a strasti mateřství.
Partnerovi jsem psala zprávu, že si koupíme nového pejska a hotovo.
Odepsal mi, že to ještě nemám vzdávat – DĚKUJI.
A taky jsem si zas ověřila, že jsem udělala dobře, že jsem založila tento blog a profil na IG.
Díky tomu jsem tam našla několik spřízněných duší, které mě podporují, píšeme si skoro denně, až je mi někdy trapně, že takhle otravuji naprosto cizí lidi.
Slibujeme si, že uděláme sraz kočárků, pojedeme na výlety, zkrátka sejdeme se osobně.
Už se na ty setkání opravdu těším.
Jedna z těch skvělých holek mi připomněla účinek svíček a tak se zas objednám a pár jich aplikujeme před dalším transferem. Vždyť minule to tak pomohlo, tak snad to tak bude i teď.
Budu i nadále doufat a věřit. Ještě máme pár sněhuláčků v mrazáku.
Snad je jeden z nich ta naše vytoužená Terezka nebo chlapeček zatím bez jména nebo třeba oba.
Zítra (čtvrtek 28.3.2019) jdu ještě na krev, upřímně nečekám žádný zázrak a jen doufám, že jakmile vysadím léky, tak dostanu menstruaci a budu se chystat na další transfer bez nějakého protahování.
A kolik mě to tentokrát stálo?
Byla jsem nepříjemně překvapená, když jsem zjistila, že rozmrazení a transfer letos o 1000 kč zdražili.
Takže:
Rozmrazení pipety s embryi a následný transfer 5 500 Kč
Embryoglue 1 950 Kč
Celkem tedy 7450 Kč.
Doplatky za clexane, prednison a crinone gel jsou v řádu desetikorun.