Potrat - Zakázané slovo?
Publikováno - 07.02.2019
Dřív jsem se o potrat a to jak to prožívají a vidí ostatní tolik nezajímala.
Možná proto, že jsem nevěděla, že se to týká tolika žen.
Možná proto, že mě se to netýkalo.
Někde jsem četla, že zamlklým potratem (missed abortion) končí až každé páté těhotenství.
Jiné články uvádějí, že potratem (spontánním i zamlklým) končí až polovina těhotenství.
Mnohdy žena ani neví, že je těhotná. Především, když má nepravidelný cyklus, začne krvácet dřív nebo později a nemusí mít žádné příznaky těhotenství.
Jak jsem psala, potrat může být spontánní - žena začne krvácet, vypudí plod z dutiny děložní nebo zamlklé těhotenství (zamlklý potrat) - plod se přestane vyvíjet, není srdeční činnost.
Zamlklý potrat rozpozná lékař na ultrazvuku, nevidí činnost srdce, poté žena podstupuje revizi dutiny děložní.
Bohužel, i já musela tento zákrok podstoupit.
Co mě hodně překvapilo bylo, že se mnou o tom nikdo nemluvil. Nikdo mi nic nevysvětlil, nikdo mne neutěšoval. (myslím zdr. personál)
Chvilkama jsem měla pocit, že se ke mě personál chová jako by revize byl můj rozmar, jako bych to miminko nechtěla.
Přitom já bych dala vše za to abych na to nemusela, aby "miminko" v mém břiše spokojeně rostlo a já dál měla status "Těhotná".
Bylo těsně před Vánoci, na celém oddělení jsme byly dvě, čekala jsem, že sestřičky uvidím častěji.
Přišli, když museli. S jídlem, tabletkou, vizitou, injekcí.
Nikdo se mnou nemluvil a já tak moc potřebovala mluvit.
Možná sestřičky nevěděly jak nebo prostě nechtěly. Těžko říct.
A tím se dostávám k titulku dnešního článku.
V mnoha diskuzích o potratu jsem četla, že nejen personál o tom nechtěl mluvit, ale ani kamarádi/kamarádky, že se jim po nějakou dobu dokonce vyhýbali...
Já jsem naštěstí tento problém neměla, moje "zlaté holky" mi psaly, mluvily, poslouchaly, utěšovaly...
Ale jednou jsem cítila, že je to té druhé straně nepříjemné, že jí to nezajímá, že neustále mění téma.
Chápu, že je nepříjemné poslouchat o tom, že "zemřel někdo, kdo se ještě nenarodil", ale pro tu ženu je daleko víc nepříjemné, když se jí její blízcí vyhýbají nebo jí prostě nechtějí vyslechnout.
Většina žen potřebuje mluvit, potřebuje ze sebe dostat všechny ty pocity smutku, bolesti, zklamání, vzteku, a další...
A s kým jiným o tom má mluvit než se svými kamarádkami?
Jasně, s partnerem.
To je volba číslo jedna, ale toho to také bolí, také se těšil, je zklamaný, smutný.
S partnerem rozebereme všechno, ale není to nejlepší kamarádka.
S kamarádkou potřebujeme rozebrat nejen potrat samotný, ale i to jak to probíhalo, jak partner reagoval, jak to ovlivnilo vztah.
Na instagramu mi ženy psaly, že třeba ta druhá strana nechce mluvit nebo že nevědí, jak začít.
Stačí začít neutrálně "Jak Ti je?".
Je to univerzální otázka na fyzický i psychický stav.
Dáte tak prostor druhé straně na to, aby začala mluvit sama pokud chce, vyjádříte tím, že Vás její stav zajímá, že chcete poslouchat.
Když bude druhá strana chtít mluvit, rozmluví se, když ne, odpoví krátkou, jednoduchou větou. Horší je situace, kdy obě kamarádky otěhotní společně a jedna bohužel o miminko přijde.
Nejdůležitější je komunikace, zeptat se tý druhý jestli Vás s bříškem vůbec chce vidět.
Někdo pak prostě nějaký čas nesnese vidět těhotnou nebo novorozence a je dobrý to respektovat.
Není nic lehčího než se prostě zeptat jestli se chce setkat nebo jestli tomu ještě chce dát čas.
Nejdůležitější je dát najevo zájem.
Druhá strana už se sama rozhodne, jestli zájmu využije nebo nikoli.
Pro mne je nejhorší nezájem.
Když mi zemřel taťka, kamarádka, o které jsem si myslela, že mi bude oporou, se vůbec neozvala. A po nějaké době mi řekla "Já jsem si říkala, že chceš být sama, já bych to tak chtěla". Hmm, jenže já to tak nechtěla...
Nejde o to, jak byste to chtěli Vy, jde o to, jak to chce ta, která je teď ta smutná a potřebuje cítit zájem a podporu ze svého okolí.
Když jí ten zájem projevíte, ona už si sama zvolí jak to cítí.
Holky po potratu potřebují oporu, utěšit, že to nebyla jejich vinna, že tomu nemohli nijak předejít...
Co ale určitě nechtějí slyšet je:
"To ještě nebylo dítě..."
Jo jasně, z medicínského hlediska nebylo, ale například pro nás to miminko bylo, vždyť jsme na to čekali 2 roky!
Bylo to miminko, i když mělo 6mm, nemělo ručičky, ani nožičky a byla to taková malá fazolka. Už mělo srdíčko a my ho viděli a slyšeli bušit.
A už jsme se tak moc těšili.
My jsme naší ztrátu ustáli, naopak bych řekla, že nás to ještě víc stmelilo.
Každý, ale to štěstí nemá.
Někoho to tak zasáhne, nedokáže se s tím smířit a kromě ztráty miminka řeší i ztrátu partnera.
V USA existuje organizace, která pomáhá vyrovnat se se ztrátou miminka, ať už ve fázi embrya nebo později.
U nás se potrat bere "prostě se to stává", není třeba o tom mluvit.
Ano, stává se to, je to příroda, nezmůžeme proti ní nic, ale mluvit potřebujeme.
Tak mluvte a poslouchejte.
Je to mnohdy ta největší pomoc.