Prostor pro duši
Publikováno - 18.01.2019
Když jsem začala číst knihu od Vlastiny Kounické Svátkové, okamžitě mi šly hlavou různé myšlenky. Když jsem dočetla první kapitolu, vzala jsem mobil a začala psát. Myslela jsem, že si napíšu jen pár vět pro sebe, které za čas zase smažu. Jenže jsem to udělala i u druhé a třetí kapitoly. A tak vznikly moje zápisky, jak to mám já, co jsem si prožila, v čem se vidím, co jsem změnila a v čem se ještě musím zlepšit.
Rozhodla jsem se, že je zveřejním...
Kde jinde než na svém blogu?!
Kdy jindy než TEĎ?!
Děkuji Vlastině...
- za tuto knihu
- za krásné věnování
- za její inspirativní instagram
- za to, že se rozhodla žít svůj život jak chce ona, nevzdala to a není jen "obyčejná" učitelka.
1. Bolest
Před pár dny jsme se bavili s Péťou na téma psychické nemoci, smutek vs. deprese.
Dostali jsme se k mému "nešťastnému období”.
Jedno se ho netýkalo (rozchod), druhé žil se mnou (náhlé umrtí mého taťky).
Říkala jsem mu:
"Víš, každý mi říkal, musíš chodit do práce, zabavit se, abys zapomněla, aby to rychle přešlo, ale já potřebovala jen jednu věc, zalézt si do postele, brečet a oddat se sebelítosti.”
Péťa ví, to druhé nešťastné období byl po mém boku, tenkrát možná ještě nevěděl, ale udělal to nejlepší co mohl - BYL A MLČEL!
Byl vedle mne, objímal, držel za ruku a nechal mě vybrečet.
A dělá to vždy, když je potřeba a já mu za to pak děkuji.
Přesně jak píše Vlastina - "je potřeba se odevzdat bolesti, nebojovat s ní, neutíkat od ní..."
Já nejdřív na rady všech utíkala a plácala jsem se v nešťastném období víc jak 2roky.
Naprosto zbytečně.
Teď už to vím.
2. Hranice
"Uvědomování si vlastních hranic je uvědomování si sebe sama..." píše Vlastina ve své knize.
To je asi to nejtěžší, co může být.
Uvědomit si sebe samu, svoji hranici a říct "NE! Dost!"
Kolik mám ve svém okolí párů, kdy jeden ubližuje druhému a ten si to nechá líbit.
A je jedno jestli je "tyran” žena nebo muž.
Kolikrát jsem si pro sebe řekla “tohle kdyby mi udělal chlap, tak od něj odejdu”.
Ale odešla bych, kdyby se to opravdu stalo?
Uvědomila bych si včas svůj prostor, svoji hranici a řekla NE!
Upřímně řečeno "nevím”.
Bohudíky, možná bohužel, jsem takovou situaci nikdy nemusela řešit.
Bývalý partner jí tenkrát vyřešil za mne dřív než jsem zjistila, že je mi nevěrný.
Nebylo třeba vymezovat si svoji hranici, nebylo totiž komu odpouštět, i když jsem, já kráva blbá, chtěla a moc.
Ale přeci jen nějaký pokrok už jsem udělala, naučila jsem se říkat svému okolí NE!
"Ne, nechci to dělat.”
"Ne, nechci o tom mluvit. “
Ve vší slušnosti, v klidu, s vysvětlením proč to tak je.
Vím, nemusela bych nic vysvětlovat, je to moje rozhodnutí, ale vysvětluji, protože kdybych byla na druhé straně, o vysvětlení bych stála.
Miniaturní krok pro lidstvo, megapokrok pro mne.
Je to osvobozující nevystupovat ze své komfortní zóny, být si ve své bublině a dělat a mluvit jen o tom, o čem chci já.
Na čem bych měla ještě zapracovat je naučit se usínat bez přítomnosti svého muže.
S tím mám problém i za normálního stavu, tzn. neproběhla výměna názoru, není uražený.
Jenže já ho vedle sebe nebo aspoň ve vedlejším pokoji potřebuji cítit.
3. Sebehodnota
Vlastina v této kapitole říká “ze všeho nejvíc jsem odmítala samu sebe: hlavně ať mi nikdo neřekne, že jsem hezká nebo skvělá. Stejně bych mu nevěřila.”
Jak mám věřit, když celou základku jsem poslouchala jak jsem ošklivá?
"Ty se vůbec neusmíváš” říkal mi kde kdo už v dospělosti, ale jak jsem se mohla usmívat, když jsem celou základku od "kamarádek” poslouchala, že když se směju, tak mám pusu ve tvaru fazole?
A jak jsem se měla v 23 letech usmívat, když jsem byla nešťastná, že jediný chlap, který o mne projevil zájem, mne nakonec odkopl kvůli go-go tanečnici? Když nikdo nechtěl pochopit můj smutek, nikdo mne nepolitoval, každý jen říkal “nemáš důvod se trápit”.
Jak jsem si sebe měla vážit, když jsem měla pocit, že za špatnou věc jsem popotahovaná a za dobrou mě nikdo nezvedne do výšin?
A to se se mnou táhlo až do dospělosti.
10 let jsem zůstávala v zaměstnání, které mě ničilo.
Občas jsem měla tendence hledat něco jiného, jenže vždycky po pohovoru jsem měla pocit, že to nezvládnu, že nic jiného než otevřít dveře, zvednout telefon a nadepsat nacionále neumím.
A to i když v tom jiném zaměstnání by mě brali všemi deseti. Já řekla ne.
Možná bych se v té práci trápila dodnes, kdyby mi v CAR nenabídli neschopenku a můj zaměstnavatel nešel do důchodu.
Jenže stojím před tím, že jednoho dne si budu muset hledat zase novou práci a já nechci.
Ne proto, že bych byla líná, doma se za celý den nezastavím, ale proto, že se bojím.
Bojím se, že to nebudu umět, že na mě někdo bude šlapat, kritizovat...
Že zas budu ráno chodit do práce s pláčem, s nechutí a odpoledne se vracet naštvaná a budou to odnášet moji nejbližší.
Vážit si sebe, stát si za svoji práci, za pochvalu poděkovat a věřit, že je upřímná, to je to, co bych se potřebovala naučit.
I když můj muž mi říká, že mám sebevědomí dost, to v té chvíli, kdy mu řeknu něco jako “máš krásnou, mladou, šikovnou ženu”.
Jenže já to říkám, protože mi to neříká on a já bych to někdy potřebovala slyšet.
4. Láska
“Láska je vědomé rozhodnutí někoho milovat, i když dotyčná osoba dělá věci, které nás štvou. Láska je tam, kde nemusíme nic skrývat. Na nic se hrát. Láska je tam, kde se cítíme dobře.”
Jsem šťastná a každý den děkuji za to, že mám svého muže.
(I když jeho bývalá žena by teď asi řekla, že jsem blázen.)
I když mě štve, protože
- musí pořád kouřit a tím pádem sedět na verandě.
- mi vůbec neříká, jak je rád, že mě má.
- mě málo objímá, hladí a pusinkuje.
- jsem ho musela naučit mě chválit za každé uvařené jídlo, tím, že jsem se ho pořád ptala “tak co, dá se to jíst?”
- Když se pro něco nadchne, tak o tom mele a mele. A já nemám prostor.
Pokud je to obráceně, občas mi to vyčte a já mu musím připomenout jak to bylo minulý týden
- Atd.
Uvědomuji si, že i já jeho štvu:
- třeba tím, že prostě neumím sedět celý den na gauči se založenýma rukama, musím pořád něco dělat, buď žrát nebo aspoň háčkovat, vyšívat.
- taky tím, že ho pořád objímám a pusinkuji.
- na začátku mou nechutí k vaření (kolik slz proteklo, hádání proběhlo, než jsem se naučila vařit, tomu by jeden nevěřil).
- A určitě spoustou dalších prkotin.
Jenže já si uvědomuji, že stejně jako s ním můžu mít záchvaty smíchu, tak se můžu vztekat, sprostě nadávat, křičet, ale i brečet, bez toho abych se styděla nebo mi to jakkoli bylo blbý.
A vím, že mě miluje, i když mi to neříká.
Protože je to muž činu, nikoli slov.
Jak mi napsal, když jsem se chystala do nemocnice poté co jsme se dozvěděli, že našemu vytouženému, několika milimetrovému, miminku nebije srdíčko:
"Já vím, že Ti to málo říkám, často mi to připomínáš, ale já doufám, že Ti to aspoň dokazuji činy. Ze dne na den se ze mě stal vesničan, i když mi to tak úplně nevyhovuje. Kdybych Tě neměl rád, nepodstupuji IVF a všechny ty vosery kolem toho, nebál bych se o Tebe, neprožíval bych Tvoje trápení na vlastním těle."
Všechno to vím a pořád dokola si to připomínám a stejně to pořád chci slyšet.
4. Život
"Nikdy hned nedostaneme to, co chceme, protože by to pro nás záhy nemělo žádnou hodnotu.”
Jo!
Na Péťu jsem čekala celých 9 let.
To je doba, co jsme se znali než jsme se dali dohromady.
Akorát jsem nevěděla, že na něj čekám.
Mezi tím jsem měla jiné partnery, především jednoho.
Do toho jsem byla blázen a všichni mi říkali “je na Tebe starý”, v horším případě “opustí Tě jako všechny předtím”.
Měli pravdu a já to věděla tenkrát jako to vím teď.
Jenže tenkrát jsem si to odmítala připustit.
Chtěla jsem milovat a být milovaná.
Potom, co jsem dostala kopačky, přišla "doba temna” - doba, kdy moje nejčastější věta byla "je mi smutno” a druhá "jsem nešťastná”.
Dávala jsem to tenkrát dost výrazně najevo - křičela jsem, vztekala se, mlátila věcma. Nikdo to nechápal. Nikdo MĚ nechápal.
Každý mi říkal “jsi mladá, hezká, chytrá, nemáš důvod být nešťastná”.
Jenže já byla, celé 2 roky!
Pak to najednou nějak přecházelo.
Obklopila jsem se bezva lidmi, zařídila jsem si svůj život podle sebe.
Chodila jsem cvičit, na koncerty, plánovala výlety a dovolený a nakonec jsem si vytvořila rozpočet na koupi mého vysněného auta.
A v tu chvíli, kdy jsem byla sama se sebou spokojená, přišel Péťa.
Neměla bych to říkat, ale já do něj byla v mých 19-ti blázen.
(Pro ty, co čtou poctivě můj blog a instagram - ano, potom, co jsem tvrdila, že se kvůli němu na zadek neposadím, uběhlo pár měsíců a já do něj byla blázen.)
I po 5 a půl letech si často oba říkáme, že je to zázrak, že jsme se nakonec dali dohromady a pořád tomu nemůžeme uvěřit.
Nedávno Péťa tohle téma začal, byla z toho diskuze na několik hodin.
Nakonec jsme se shodli, že možná i proto, že nám to příjde jako zázrak, že jsme se tak dlouho předtím znali, že jsem tak dlouho musela "čekat”, proto si toho vztahu vážíme a všechny nástrahy ustojíme.
A že to někdy není lehký.
Jenže to je život. Život není lehký, stejně jako není černobílý.
5. Krása
“Tělo je neskutečné. Má brutální schopnost zrcadlit stav naší duše.
Buď skomírá nebo září.
Podle toho, jak se k němu chováme. Jak nad sebou přemýšlíme. Jak se vidíme.”
Když jsem měla porozchodové “období temna” chlap by si o mě ani "kolo neopřel". Samozřejmě to vidím teď, s odstupem času.
Když jsem začala randit s Péťou, najednou mě začali i jiní chlapi zvát na rande, aniž by cokoli věděli.
Prostě jsem byla spokojená vnitřně, tím pádem jsem zářila i navenek.
Jedna moje tehdejší kamarádka mi asi tak rok po tom rozchodu řekla "Ty jsi tenkrát vypadala hrozně, já si říkala, že tohle prostě nemůžeš přežít.”
Jak by člověk měl vypadat, když několik týdnů den co den pláče?
Když jsem šla poprvé na záchod po revizi dělohy (po zamlklém potratu) a viděla jsem se v zrcadle, říkala jsem si “to si na sále museli říkat ,kdo jako s tímhle chce dítě?’...”
A to jsem brečela jen odpoledne, noc a dopoledne.
Díky hormonům jsem měla víc beďarů než v pubertě a slzy, které mi tekly bez přestání, způsobily na tvářích vyrážku.
Ano, bylo to tak.
Vypadala jsem tenkrát hrozně.
A přežila jsem.
Naštěstí.
Ale proto abych byla “krásná” vnitřně i z venku jsem si musela projít tímhle smutným obdobím, musela jsem ujít dlouhou cestu, odhánět všechny chlapi abych pak byla připravena být krásná a volná pro toho pravého.
Před několika měsíci dávali pořad “o 10 let mladší”, když jsem viděla, co jsou lidi ochotni do sebe napíchat, nestačila jsem se divit.
Napsala jsem na svůj Facebook, co si o tom myslím.
Tenkrát mi to okomentovala spolužačka ze střední, že ten pořad je fakt extrém, ale že ona by chtěla “přifouknout” prsa.
Když jsem jí napsala, že má hezký prsa, co bych měla říkat já se svýma “nulkama dovnitř” její reakce byla “to víš po třech dětech už to není ono”.
Chtělo se mi křičet "no a? Buď šťastná, že máš 3 krásné, zdravé děti, které jsi nejen mohla porodit, ale navíc i kojit, každý to štěstí nemá. Buď hrdá, na to co Tvé tělo dokázalo.”
Co já bych za to dala...
6. Mateřství
To je něco, co neznám.
Ale mohla bych tam Vlastině dopsat kapitoly s názvy jako:
- Cesta za mateřstvím
- Diagnóza: neplodnost
- Potrat
Bylo by to o tom jak váš život je jako na houpačce - někdy hormonální houpačce - stavy, kdy jste v pohodě, plynule přechází do stavu smutku, zoufalství, beznaděje , abyste se zas druhý den vzbudili s úsměvem na rtech.
Trošku to vypadá, že na něčem jedu.
Jo, už pár měsíců na hormonech.
Pánové, to je jízda.
Prošla jsem za ty uplynulé 2 roky snad všemi emocemi.
Vztek, že musím vyhledat pomoc.
Beznaděj, když jsme 3 měsíce čekali na výsledky genetiky.
Naděje, když mi udělali první transfer.
Smutek, když nevyšel.
Velká radost, když třetí transfer vyšel.
Neskutečná bolest, když jsme o miminko přišli.
I když se snažím brát to, jak to je a věřit, že vše má svůj důvod a nic se neděje jen tak, někdy přijdou chvíle, kdy všechno a všechny nenávidím a nejvíc sebe.
Svoje tělo, které není schopno otěhotnět přirozeně.
Svoji hlavu, která na to nepřestává myslet.
Vždy, když si uvědomím, že tento pocit mám řeknu si “DOST, tohle já nechci, takhle by to nešlo.”
Teď je to o něco těžší, přiznávám.
Ale snažím se fungovat jako předtím.
Dělat, co mě baví - ruční práce, čtení, psaní.
Starat se o náš minizvěřinec,o domácnost a hlavně o mého milovaného muže.
Musíme být oba v pohodě.
To by v tom byl čert aby si nás nějaké dítko nevybralo za rodiče.
Nás - takový bezva lidi. :)
Můj muž mi po potratu řekl:
"Ten někdo nahoře, kdo o nás rozhoduje nás zkouší, co vydržíme, ale já cítím, že to miminko budeme mít. Nedokážu přesně říct kdy, ale dočkáme se."
A já věřím, že má pravdu.
Můj chlap totiž na pocity moc nedá. Ale tentokrát udělal vyjímku, takže to výjde.
7. Duše
Péťa: "mám rád velké věci.”
Já: "aha, proto máš Felicii, Suzuki intruder (pozn. osmistovku) a MĚ.”
(Mám 155cm, 45kg)
Když jsem si to napsala na Facebook, první a jediný komentář byl: “Ty jsi malá velká žena. Malá vzrůstem, velká srdcem.”
Ušla jsem dlouhou cestu.
Naučila jsem se žít sama (bez partnera).
Naučila jsem se žít bez taťky, i když mi pořád chybí.
Naučila jsem se říkat NE, když něco nechci.
Naučila jsem se mít ráda svoje “nulky dovnitř” (prsa), i zbytek těla, i když teď dostává zabrat a není to, co to bývalo.
Naučila jsem se smát bez zábran, i když mám pusu ve tvaru fazole.
Ale uvědomuji si, že dlouhou cestu mám ještě před sebou.
Měla bych se naučit přijmout kritiku.
Měla bych se naučit přijmout svoji neschopnost, že občas něco neudělám na první dobrou a s tím souvisí naučit se ovládat svůj vztek na sebe samu.
A určitě ještě spoustu dalších věci.
Uff.
Život je prostor pro duši.
Mějte ji rádi.
Mějte se rádi.
