Missed abortion - 2.část
Publikováno - 26.12.2018
Jak už víte z předešlého článku, těsně před Vánoci, 20.12.2018 jsem zjistila, že našemu miminku netluče srdíčko, prodělala jsem zamlklý potrat, missed abortion.
Protože už jsme se s pár blízkými podělili o radostnou novinku, museli jsme se pak podělit i o novinku smutnou.
Samozřejmě se dostavila reakce - “To je hrůza zrovna teď před Vánoci, viď?”
Mě bylo docela trapně, když mi hlavou šlo “To je dobře, že se to stalo teď před Vánoci, když už se to MUSELO stát”
Bolest a smutek, který nastane je úplně stejný, ať je to před Vánoci nebo třeba v červenci.
Jenže díky tomu, že jsou Vánoce jsem to rychleji překonala.
Přítel je semnou doma. Nejsem sama a nemám čas se utápět v sebelítosti.
Vánoce mám ráda a na dárky se těším jak malá.
Ano, i když je mi skoro 32 let a i v této smutné chvíli.
Brečela jsem dva dny v kuse a 3.den jsem si řekla:
"Dost! Konec pláče a litování se, musím se sebrat abych byla brzy fit pro další miminko, které už s námi zůstane."
Tohle mi i od začátku opakoval Péťa, že musím být brzy v pořádku ať se zase můžeme těšit.
Nejvíc optimismu mi dodával právě partner, svým přístupem, kterým mě překvapil (zase).
Sám hned řekl, že jak to bude možné, budeme to hned zkoušet znovu.
Když jsem brečela, že už jsem začala vyplňovat knížku “Budu maminka”, tak mi řekl - "To je dobře, zařadíme ji do archivu a hned jak se znovu objeví dvě čárky, tak Ti koupím novou a pak kdyžtak znovu a znovu dokud jí nedopíšeš do konce.”
To bylo tak hezké.
Stejně jako bylo krásné, když jsem pod stromečkem našla dva dudlíky.
Letos jsme si, úplně neplánovaně, dávali dárky s příběhem, takže nám rozbalování trvalo trochu déle než jsme si to všechno řekli.
K dudlíkům mi řekl:
"Tohle jsem Ti koupil s tím, že Ti řeknu, že to budeš v následujícím roce potřebovat, ale po tom, co se stalo jsem si říkal, že Ti je dávat nebudu, ale nakonec jsem si to rozmyslel, protože si myslím, že je opravdu potřebovat budeš.”
Asi jsem divná, ale mě to potěšilo a dobu jsem si je prohlížela jako bych viděla dudlíky poprvé v životě, najednou mi přišly, tak malinkatý.
Viděla jsem v tom příslib, že s tím počítá, že se těší, že se to podaří.
A ještě mi dal barvu, kterou dítěti potřeme ručičky a chodidla a uděláme otisk. "Budeme mu je obtiskovat na obyčejný papír a budeme si to věšet na zeď.”
No, nedojalo by Vás to?
Jak se citím teď?
Musím říct , že druhý den po zákroku ze mě všechno spadlo, měla jsem pocit úlevy.
Nevím jak to popsat. Asi se to musí zažít, jenže každý to stejně budeme pociťovat jinak.
Možná proto, že najednou to bylo tak definitivní.
Už bylo jasné, že se nestane zázrak, prostě miminko už u mě nebylo, já už neměla statut "těhotná”.
Nevím.
Zkrátka mi bylo líp a zase jsem se cítila trapně, že bych to tak asi mít neměla.
Jenže ono po 2 dnech vyčerpávajícího pláče už jsem nějak neměla sílu dál plakat a taky jsem si řekla, že teď se prostě musím rychle dát do pohody.
Už jsem se objednala na aplikaci "tělové svíce”, které prostě věřím, že mi zase pomůže. Když ne fyzicky, tak psychicky určitě.
A víte co mi taky pomohlo?
Právě to, že to moji blízcí věděli.
Nevadilo mi jim to říct, naopak, "sdílená radost, dvojnásobná radost, sdílený smutek, poloviční smutek”.
Rodičům jsme to řekli telefonicky, ostatním jsem poslala zprávu:
"Hlásím, že miminko nebude, přestalo mu bít srdíčko”.
Víc nebylo třeba vysvětlovat.
Věděli to jen ti, co jsou mému (našemu) srdci blízcí.
Hlavně jsem se nemusela přetvařovat.
Nebylo mi do smíchu? Nikdo to neřešil, prostě věděli.
Navíc moje úžasné kamarádky si, i na Štědrý den, našly pár minut aby mi napsaly jen: "Jak Ti je?”.
Tímhle článkem chci hlavně říct, že každý stejnou situaci prožíváme jinak.
A dost záleží na tom, koho jsme si vybrali do okruhu našich blízkých.
Myslím tím naše partnery, ale i kamarády nebo kamarádky.
Já vím, že mě můj muž v ničem nenechá samotnou.
Že, i když se i on trápí, tak se bude snažit být mi oporou, vyslechnout mě, obejmout, ale i rozesmát.
Tyhle Vánoce jsme se bavili tím, že moje mamka byla na léčbě radioaktivním jódem a tím, co se stalo s námi směla být, ale měli jsme udržovat mezi sebou vzdálenost metr.
Když jsem mamku přivezla, Péťa jí vítal takto.
Prý kdyby měl skafandr, tak by si ho taky vzal.
A celý dva dny co u nás mamka byla jsme si dělali srandu
"Běž dál, poposedni si, apod."
Náš vztah, to je vztah dvou bláznů.
Když máme trápení, popláčeme si, zanadáváme, jen my dva spolu.
A když příjde někdo třetí, jsme v pohodě, děláme si srandu a snažíme se být pozitivní.
Každému by to nevyhovovalo, nám ano.
Proto jsme spolu.
Pro někoho je to nepochopitelné, ale my i po té době co se známe (14 let a z toho jsme 5 let spolu), trávíme veškerý volný čas spolu, jen málokdy si jedeme každý někam sám. Péťa moji mamce říkal: "Já se na to společný kafe po práci i těším, to ani chlapům v práci nemůžu říct, stejně by tomu nevěřili."
Mám vedle sebe prostě bezva parťáka, se kterým i tuto tragédii nakonec zvládám s úsměvem.
(ano, když na chvilku osamotním, chce se mi brečet a je mi smutno, jako každému)
A to nejdůležitější na závěr:
"Oba věříme a jsme přesvědčeni, že se nám to zase brzy podaří, já zase budu mávat počuraným papírkem se dvěma čárkama a hystericky křičet. JO!”