Missed abortion
Publikováno - 22.12.2018
20.12.2018-čtvrtek
K Dr. na kontrolu jsem byla objednaná na 15:20, celé dopoledne mi bylo špatně, asi z nervozity nebo možná tušení?
Tak moc jsem se bála, že by se mohlo něco pokazit.
A pokazilo!
Tentokrát byla sestřička i pan doktor moc milí.
Udělal mi cytologii - stěr z čípku.
A konečně ultrazvuk.
Hned jak se objevilo miminko na monitoru, věděla jsem, že je zle.
Neviděla jsem srdíčko.
Neviděl ho ani pan doktor.
Dobu tam jezdil a snažil se, zapnul barevné rozlišení průtoku krve a zvukový snímač ozev plodu (omlouvám se, v hlavě vygumováno, snad chápete, co mám na mysli).
Po nějaké době: “budete muset zítra do nemocnice na kontrolní ultrazvuk a oni rozhodnou, co dál. Buď si vás tam nechají hned nebo si vás pozvou mezi svátky.”
Napsal mi doporučení a rozloučil se slovy "to bude dlouhá noc”.
To teda byla.
Začala jsem brečet hned, co jsem došla do auta a brečela jsem pořád.
Noc...takovou jednu už jsem zažila... když mi zemřel taťka.
Bylo to stejné.
Z večera jsem usínala se slzami v očích vyčerpáním.
O půl druhé už jsem byla hrozně vyspalá, koukala jsem do stropu, sem tam klimbala, hlavou se mi honilo všechno a nic.
Pocity?
Obrovský smutek a bezmoc. To se ani slovy nedá popsat ta bolest.
V 5h když partner odjel do práce (bohužel musel, kolegové už byli na dovolené), jsem vstala a šla dobalit zbytek dárků, aby mi to rychleji uteklo než jsem mohla vyrazit směr nemocnice.
Po 7h jsem jela do nemocnice, na ultrazvuku potvrdili to, co tam viděl pan doktor předešlého dne.
Nečekala jsem nic jiného.
Srdíčko našeho miminka přestalo bít...
Odborný termín je missed abortion, nebo-li, zamlklý potrat.
Okamžitě mě přijmuli k hospitalizaci.
Nastalo kolečko - příjmová kancelář, gynekologický příjem, odběrová místnost, zpět příjem a konečně na oddělení.
Všude spousty otázek a v hlavě prázdno.
Nejvíc je překvapilo, že sebou nic nemám, jen kabelku, v ní mobil, peněženku, nabíječku. Jediný na co jsem myslela bylo, že nesmím jíst aby mě mohli vzít, co nejdřív na sál.
V 10:30 jsem dostala tabletku na spaní, po které jsem neusnula a ani se tak necítila a v 11 hodin jsem byla na sále.
Celý zákrok trval 10 minut (ptala jsem se) a v 11:30 už jsem koukala na hodiny.
Odpoledne za mnou aspoň na hodinku přijel Péťa.
Musel se doma postarat o naše zvířátka.
Noc v nemocnici byla ještě delší než doma.
Usnula jsem poměrně brzy, kolem 21h. A ve 3:30 už jsem byla vyspalá.
Ke smutku ze ztráty miminka se ještě přidal stesk po Péťovi a taky po Sárince (pes).
Navíc na vedlejším pokoji ležela paní asi po císařském řezu, v noci jí přivezli miminko, které tak moc plakalo.
Samozřejmě mi hned běželo hlavou "Dočkám se? Budu jednou taky máma takovýho plačícího uzlíčku?”
Jinak v nemocnici byli všichni hodní. Nemůžu si stěžovat.
A já?
Co Vám budu povídat. Pořád brečím.
Jediný za co jsem ráda je, že mě vzali do nemocnice hned.
Čekat až do 27.12., tak se asi utrápím.
Ještěže mám tak úžasného muže.
Taky se trápí, ale zároveň je mi oporou.
Těšil se stejně jako já a je smutný stejně jako já.
Jediný pozitivní na celé události je, že jsem si zase ověřila, že mám vedle sebe (pro mne) toho pravého, že mne miluje, i když mi to každý den neříká, že má o mne strach, že mu na mne záleží, že oba potřebujeme být stále spolu a když jsme spolu pár hodin nebyli, tak jsme byli nesví, nervózní, smutní. (Každý ten pocit nazýváme jinak.)
Samozřejmě jsem to věděla i předtím, ale těch pár dní mi to zas připomnělo v celé své síle.
No nic, už se nedá nic dělat, musíme se oklepat a jít zas dál.
To se teprve ukáže.
Oba ale věříme, že to dopadne.
Možná ne hned příště, ale brzy.
A my budeme mámou a tátou na plný úvazek.