První ultrazvuk
Publikováno - 14.12.2018
Jak už víte, z předešlého článku, třetí pokus o umělé oplodnění se podařil.
Test ukázal dvě čárky a následující den mi to potvrdili i v CAR z odběru krve.
Následovalo nekonečných 14 dní.
14 dní, kdy jsem si každý den opakovala "jsem těhotná" a i tak jsem tomu pořád nemohla uvěřit.
Neustále jsem čekala na příznaky, na to až mi bude zle, jak každý vypráví.
Po 10-ti dnech jsem si mírně "postěžovala", že mě vůbec není špatně...
To byla chyba.
Druhý den, v sobotu, jsme vyrazili na výlet do Technického muzea, vše bylo v pohodě až do doby než jsme se vydali na oběd.
Při obědě mi najednou začalo být teplo, cítila jsem, jak se mi hrne krev do hlavy, jak rudnu, což mi partner potvrdil.
Najednou jsem měla pocit, že mi i oblečení vadí a stahuje.
Celý to trvalo asi minutu, pak to začalo odeznívat, ale byla to hrůza, bylo mi už všelijak, ale tohle mě teda překvapilo.
Od té doby už mi bylo nevolno až do úterý.
Abych to teda upřesnila, ráno mi je vždycky skvěle, budím se hladová a žíznivá. Nevolnost přicházela až po obědě.
Od středy už je mi dobře.
Vychytala jsem, že se nesmím přecpávat, že to chce menší porce.
Nemám vůbec chuť na kávu (a to jsem si koupila bezkofeinovou) a nemůžu vidět čokoládu, v jakékoli podobě.
Cukroví a buchty mi naštěstí pořád chutnají, ťuk ťuk.
A nemám teda vůbec chuť na ovoce, vadí mi ta sladká chuť. Zvláštní.
První týden po testu jsem měla nafouklé břicho, pro zajímavost jsem se postavila na váhu a měla jsem 47kg.
V druhém týdnu se mi břicho zmenšovalo a když jsem se postavila na váhu včera, tj. 13.12., tak jsem měla zpět svoji původní váhu 45kg.
V úterý 11.12.2018 jsem se konečně dočkala, první ultrazvuk.
V pondělí večer mě přítel překvapil, když mi oznámil, že si vzal dovolenou a že pojede se mnou. Byla jsem opravdu moc ráda.
Chtěla jsem, aby to taky viděl, i když tam ještě nic vidět pořádně není.
Bohužel, to teda neviděl, ale aspoň slyšel, co říká paní doktorka.
Čekali jsme necelou hodinku v čekárně, to bylo něco na moje nervy a můj žaludek, už se mi vážně dělalo špatně z nervozity.
Konečně jsme se dočkali.
Ihned jsem na UZ poznala, že tam buší srdíčko a že je v děloze, to pro mne bylo to nejdůležitější.
Velikost odpovídala 6+1.
Zatím se vše jevilo, že je to v pořádku. A bude, já tomu věřím.
Paní doktorka byla ráda, poučila mě, že se mám znovu objednat na hematologii (protrombinová mutace - brzy sepíšu co a jak) a že mě už předá k mému gynekologovi, zajistila mě léky až do 12.týdne a rozloučila se se mnou větou: "Až porodíte, tak zavolejte".
Několik dní před transferem jsem nasadila Estrofem 2x1tbl., Crinone gel ráno a Clexane inj. 1x denně.
V tomto budu pokračovat až do 12.týdne.
Ve čtvrtek 13.12.2018 jsem jela ke svému gynekologovi.
Čekala jsem, že dám jenom sestřičce papíry, neschopenku a ona mi dá termín kontroly. No to jsem se spletla.
Sestřička mě sjela už ve dveřích, že když nejsem objednaná, tak mám přijít aspoň před začátkem pracovní doby a ne, když už tam mají lidi a že si teda musím počkat.
Omluvila jsem se a šla jsem se posadit, úplně se mi klepaly ruce, na to nejsem z CAR (centrum asistované reprodukce) zvyklá, tam byli všichni většinou milý, popřáli hodně štěstí, měli radost, když to vyšlo.
Když si mě sestra vzala k sobě do ordinace, bylo pokračování...
"Víte to, že jste tady měla být v únoru na prevenci. No teď Vám to bude muset pan doktor udělat, když jste těhotná, to není zrovna ideální."
"Jako vy přijdete zrovna teď, když budou Vánoce, kam Vás jako mám asi dát!"
"Vy už máte neschopenku od května?! Tak dlouho?"
No prostě všechno špatně.
Pomalu jsem se ještě omluvila za to, že jsem si dovolila otěhotnět před Vánoci a zrovna mi 8.týden, kdy má být UZ, vyšel na jejich dovolenou.
Pak jsem šla k lékaři do ordinace.
Pan doktor byl vždy hodný, ochotný, chodím k němu od 16-ti let, takže už skoro 16 let, polovinu mého života. Vždy jsem ho doporučovala, chválila.
Včera jsem měla chuť od něho odejít.
Rozhovor vypadal asi nějak takto:
Dr.: "Co to máte za zprávy?"
Já: "To je z genetiky"
Dr.: "Co vám tam všechno dělali? A to vám jako dělali v CAR!?"
(Strašně překvapený, že mám tolik papírů jen z genetiky, jako kdybych byla první, kdo to tak měl).
Já: "Ano, to mi vše dělali v centru, z vlastní iniciativy."
Dr.: "Koukám, že jste nebyla na prevenci!"
Já: "Chodila jsem celý rok, každý týden do CARu"
Dr.: "To je hezký, ale hodinu jste si mohla najít a přijít taky sem."
(To mi předtím nikdo neřekl, prostě mi napsali doporučení a v podstatě jsem měla pocit, že se mě zbavili a bylo).
Já: "Víte pane doktore, já jsem toho všeho měla plný zuby, bylo to fakt náročné, v podstatě se celý můj rok točil jen kolem CARu."
Dr.: "To Vás neomlouvá, budu Vám to muset udělat příští kontrolu."
Vše nepříjemným tónem.
Pak jsme se dostali na protrombinovou mutaci a hematologii.
Dr. v CARu trvala na tom, že musím znovu navštívit hematologii a tam mají rozhodnout, jak dlouho si mám aplikovat clexane.
Pan doktor byl překvapen, že si ho vůbec píchám a v podstatě mi řekl, že ho můžu hned vysadit.
Já teda poslechnu paní doktorku, protože si myslím, že má více zkušeností a vnutím se na hematologii a budu trvat na odběrech a jejich rozhodnutí.
Protože kdyby, nedej bože, došlo, k tomu, že bych měla trombozu, tak pak všichni dají ruce pryč.
Zkrátka rozhovor s panem doktorem byl na podobné, pro mě nepříjemné, rovině jako se sestřičkou.
Což jsem teda zažila poprvé.
Nakonec to dr. ukončil: "No musíme Vás objednat na čtvrtek a udělat ultrazvuk, protože v pátek máme dovolenou."
Šel za sestřičkou a té řekl: "Musíme paní objednat na čtvrtek"
Sestřička si povzdechla a objednala mě na úplný konec pracovní doby.
Odcházela jsem a klepala jsem se úplně celá.
Že potřebuji zlikvidovat použité stříkačky clexanu, už jsem si ani nedovolila říct a zase jsem je odnesla.
Uvidím jak ve čtvrtek, kdybych tohle měla zažívat každou návštěvu, tak si zkusím najít jiného doktora.
I když je mi jasné, že v průběhu těhotenství a navíc s neschopenkou, to nebude jednoduché.