Dvě čárky
Publikováno - 29.11.2018
Zajímá Vás jak dopadl můj třetí pokus o IVF? Povedlo se umělé oplodnění?
Tak tady máte daší část naší životní cesty...
Pondělí 26.11.2018 4:10h
Zítra mám jít na krev, ale už od pátku mám nutkání si udělat test.
Dnes už to nevydržím.
Péťovi (můj muž) zvoní budík, vstávám a jdu "čůrat" do skleničky od přesnídávky, nic lepšího jsem doma nenašla.
Vracím se zpět do ložnice pro test.
Péťa se plouží ještě se zavřenýma očima po domě.
Namáčím papírek...
Moč se pomalu nasává, barví papírek.
Jedna čárka... po několika vteřinách pomalinku prosvítá... DRUHÁ!
Křičím na Péťu "pojď honem sem!”
"Achjo, co je zas?” Ozve se protivný tón hlasu.
"Co vidíš?”
"Teď vůbec nic”
"Vidíš tady jednu čárku” ukazuji prstem "a tady druhou?”
Mžourá na to: "Jo"
Mám úsměv od ucha k uchu
"Víš co to znamená?”
"Jsem těhotná”
Objímáme se.
Já: "To je radosti po ránu, viď?”
P: "To jo, ale raději ještě počkej do zítra”
"Jo, má pravdu” říkám si v duchu. Ale neznám nikoho komu by vyšel test falešně pozitivní. Falešně negativní vyjde kde komu, ale pozitivní? Asi fakt ne.
Já vím, ještě mě čeká dlouhá cesta, ale i tak mám radost. Dvě čárky jsem ještě nikdy neměla. Odcházím zpět do postele. V hlavě mi šrotuje tolik věci, že stejně už nemám šanci usnout. Když Péťa dorazí do práce, píše mi zprávu.
A naše konverzace končila u jídla a mého břicha, po té co jsem svému drahému oznámila, že MUSÍM jít snídat....
Odpoledne mi přítel znovu (už to stihl v ranních zprávách) sděluje, že teď teprve začnou strachy aby vše bylo v pořádku.
Uklidňuji přítele i sebe "žádný strachy si nebudeme připouštět a když už tak postupně. Teď je nejdůležitější aby to bylo tam, kde to má být.”
Shodujeme se, že rodičům tuto informaci sdělíme na Vánoce, kdy už budeme mít jasný důkaz a budeme vědět, že to je tak, jak má být.
Úterý 27.11.2018
Jdu do CAR na krev.
Sestřička má klasickou otázku "nějaké příznaky?”
Ani si to neuvědomuji a usmívám se.
Říkám "příznaky žádný, ale mám dvě čárky na testu”
Popisuji sestřičce předchozí ráno u nás doma.
Říká mi "dokud nemáme naše výsledky, tak nesmíme nic říkat, ale když vám to vyšlo, tak to tak bude, já jsem si říkala, že se nějak usmíváte.”
V 11h jsem si s obavami volala o výsledek, přeci jen malý červíček pochybností hlodal.
Sestřička mě trochu "napínala", musela jsem jí říct svůj osobní kód a pak mi konečně řekla, že výsledek je opravdu pozitivní.
HCG mám něco přes 1100 jednotek, což je prý v pořádku.
Hned mi sděluje termín, kdy mám přijít na ultrazvuk a jak mám zatím pokračovat v léčbě.
Prednison vysadit, estrofem a crinone gel pokračovat a samozřejmě clexane.
Mám chuť křičet a objímat všechny a všechno.
A zároveň mám strach.
Chci o tom všem říct a přitom nechci aby to někdo věděl.
Chci o tom s přítelem pořád mluvit a na druhou stranu ho tím nechci otravovat.
Říká, že má taky radost, ale bojím se abych ho věčným brebentěním o tom, co se právě teď vyvíjí našemu miminku neotrávila a neznechutila.
Tak se snažím pomalu, opatrně.
Vždyť to víme teprve 3 dny.
Teď mě čeká ještě delších 14 dní než byly ty uplynulé.
Asi tomu pořádně neuvěřím, dokud to neuvidím na vlastní oči.
Aspoň, že teď budou Vánoce, chystám výzdobu, dodělávám dárek, pojedeme na adventní trhy, setkám se s kamarádkami a čekání mě snad uteče.
První náznak blížících se Vánoc u nás doma.Výzdoba "co dům dal".
Měla bych se šetřit. Jenže ve chvíli, kdy se zastavím, začnu přemýšlet a to není dobrý.
Stačí, že v noci mozek pracuje na plné obrátky a mám děsivé sny.
Ve dne musím být pozitivní, klidná, vyrovnaná.
Jde to těžce, ale jde...
PS: Včera jsem brouzdala na instagramu a našla několik žen, které prožívají to, co já.
Musela jsem to rychle zavřít, nemůžu to číst, honili se mi pak hlavou různý věci.
Raději jsem vytáhla knížku.
Takže všem co mě čtete: vážím si toho a děkuji. Za všechny slova podpory jsem vděčná, jen na gratulace je ještě brzy...