Emoce
Publikováno - 17.11.2018
Jak to všechno prožívám?
Jako na houpačce. Jednou nahoře a jednou dole.
Nehroutím se, to je základ.
Ale samozřejmě ne každá situace je mi příjemná a ne vždy je mi do smíchu.
Vše, co tady napíšu je jen můj pohled a moje pocity. Kdokoli jiný to bude prožívat jinak.
Už jsem si v životě prožila dvě delší období smutku a sebelítosti.
Snažím se si z toho vzít velký vděk za to co teď mám - milujícího muže, i když mě někdy štve.
Ale především jsem se rozhodla, že tohle mě nepoloží a že dřív nebo později to dobře dopadne a já poznám štěstí.
Štěstí být mámou.
Snažím se k celé situaci přistupovat s humorem a pozitivním myšlením. Jenže někdy to jde fakt těžko.
Třeba, když se pořád někdo ptá "kdy jdeš zase na kontrolu?” nebo "jak jsi dopadla?”
To je důvod proč většina mých známých a příbuzných vůbec neví co řeším.
(Ani neví, že píšu tenhle blog)
Takhle se mě ptala hlavně mamka.
Myslí to dobře, první měsíc mi to i bylo příjemný, že má zájem.
Jenže pak mi to začalo lézt na nervy a nakonec jsem musela říct "dost, až budu chtět, tak Ti sama řeknu”.
Stresovalo mě to, měla jsem pocit, že jsem ji zklamala, když jsem měla špatný výsledek.
Bylo mi to prostě líto.
A bylo mi i nepříjemný, když mi pořád říkala, jak na mě myslí a drží mi pěsti.
Ano, chce mě podpořit.
Jenže já to vnímám spíš jako takový litování a já nejsem nemocná aby mě litovala, nemám bolesti, jen mám problém otěhotnět.
Řešitelný problém.
Nechci být litovaná. Stejně jako se o tom všem nechci s každým bavit.
Zvláštní je, že mi nevadí psát tento blog pro cizí lidi, ale s lidmi, které znám o tom mluvit nechci.
Nevím proč, je mi to prostě nepříjemný.
Vím, že některým ženským vadí i pouhý pohled na těhotnou nebo novorozence.
Mě tohle vadilo v období hysteroskopie a čekání na genetiku.
Ne, že bych vůbec nesnesla těhotnou ženskou nebo že bych hned brečela.
Spíš jsem si říkala “proč ona může a já ne, v čem je jako lepší?”
Ano, přiznám se, některá těhotenství jsem i obrečela.
Přišlo mi nefér, ze zrovna TAHLE ženská otěhotněla a já ne.
Navíc to bylo dlouhé a po hysteroskopii už mi začali dávat nějaké hormony na podporu děložní sliznice, tak to bylo takový všelijaký.
Tohle mě naštěstí přešlo, protože mi svitla naděje na úspěch.
Např. Teď je jedna z mých kamarádek těhotná a já mám radost s ní, že se jim to podařilo a těším se až se malá narodí. Dokonce jsem ji byla fotit "těhufotky".
Kamarádka Kačka, kterou jsem fotila...
Jsou ale chvíle, kdy se mi chce křičet "a koho to do prdele zajímá”...
To třeba když mi někdo hlásí, že “XY se narodilo dítě” a ještě lepší je "představ si, ona má dvojčátka”!
A ještě to ten dotyčný řekne takovým tím nadšeným tónem, kterým Vám nutí, že taky musíte skákat aspoň 10 metrů vysoko.
"Ne, nemusím!"
A úplně bych vraždila za věty typu:
"Musím jim pomoct, to víš, oni mají dvě děti."
Znáte to.?!
S úsměvem to odkýváte a váš druhý hlas ve vaši hlavě křičí z plna hrdla:
"A co jako, že mají dvě děti?"
"Se mám posrat?"
"Ať jsou šťastný, že je mají a starají se. Každý to štěstí nemá.”
Než smutek, je to spíš vztek.
Vztek nad tím, kolik lidi to bere jako samozřejmost "mít dítě” a nepřemýšlí nad tím jako nad zázrakem, kterého by si měl vážit.
Za zázrak by považovali kdyby vyhráli 10 milionů.
Ale ne to, že ze dvou minipidi buněk vznikl nový život.
No co už, chápu že to těm lidem nedochází, že mi to třeba není příjemný.
A to neberu ty, co o tom nevědí.
Samozřejmě i přes veškeré snahy o pozitivní myšlení se někdy objeví smutek.
A to nejen při negativním testu.
Důležitý je ho vždycky rychle zahnat.
Někdy si pobrečím, někdy se prostě jen oklepu a jede se dál.
Co mě, ale hodně rozsekalo bylo když můj brácha šel ze zapíjení novorozence, potkali jsme se a on to komentoval to slovy "to se musí pořádně zapít, znáš to” pak se na mě podíval a vypadlo z něj "vlastně neznáš”.
Jasný, vůbec tenkrát neměl páru, co řeším, ale mě se to dotklo.
Zatlačila jsem slzu a odešla jsem.
Co mě teda rozzuřilo do nepříčetnosti bylo, když jsem zjistila že moje mamka, i přes mé prosby ať to nikomu neříká, o tom řekla mojí švagrový.
To bylo po odsátí vajíček a švagrová se, tak nenápadně, mezi řečí zeptala "tak co, jak Ti je? Jak se cítíš?”
Seřvala jsem ji chudáka na dvě doby.
Nemohla za to, druhý den jsem se ji omluvila, ale taky jsem ji řekla , že se o tom nechci bavit a že si nepřeji aby se o tom s někým dál bavila.
Těžko se popisují všechny mé pocity.
Snažím se neprožívat se a co nejméně s tím otravovat okolí, protože to pak otravuje i mě.
Ale záleží na situaci, konkrétní náladě, lidech kolem mě a hlavně na tom, ve které fázi se zrovna nacházím.
Těch situací je hrozně moc a těžko můžu všechny popsat.
Ale nejčastěji se dostavuje samozřejmě smutek.
A další v řadě je vztek na všechny a na všechno.
Nejdřív, že je to zajímá moc a pak zas, že vůbec.
Nejdůležitější je mít oporu v partnerovi.
A tu já naštěstí mám.
I když nemá vždy náladu mě poslouchat, to je jasný.
Ale vyslechne, obejme, pohladí v ten pravý čas.
Hlavně mu vůbec nevadí poslouchat o menstruaci, děložní sliznici atd. To asi každý chlap nedává a já si toho moc vážím.
A co mě nejvíc dodává sil?
Bavíme se často s přítelem ve smyslu "a až budeme mít dítě...”
Začalo to loni o Vánocích a tak nějak v tom pokračujeme celý rok.
Nenásilně.
Prostě jsme v nějaký situaci, např. někde na výletě a najednou jeden z nás řekne "a až budeme mít dítě tak...”
Je to takový pozitivní. Pro mne.
Ale asi to není normální.
Jednou se mě známá zeptala "a proč se jako teď bavíte o tom jaký to bude až budete mít dítě?"
Nevím proč, prostě to tak vzniklo a mě to dodává naději, pozitivní energii.
Ano, je mi jasné, že to nebude takové jaké si to "vysníme".
Samozřejmě si představujeme i klasické modelové situace - řvoucí dítě, zuřící rodič.
Nejsme žádný naivky.
I když já teda někdy jo. :-)
PS: Omlouvám se, za vulgarismy, ale muselo to být abyste mne správně pochopili.